Článek
Když jím v lednu 1998 prošlo jedenáct tisíc voltů, jeho tělo hořelo a padlo z výšky víc než deseti metrů. Bylo to, jako by se v jediném okamžiku vypařil jeho dosavadní život. Guðmundur Felix Grétarsson tehdy netušil, že i bez rukou, bez práce a bez naděje se jednoho dne znovu naučí dotýkat světa – a že bude prvním člověkem na světě, jemuž lékaři transplantují obě paže i ramena. Předcházely tomu ale roky utrpení, nejen fyzického, ale hlavně psychického.
Když se život „vypne“ proudem
Bylo mu teprve pětadvacet, když se to stalo. Pracoval jako elektrikář na Islandu – mladý, silný, spokojený chlap, který se nebál ani mrazu, ani výšek. V ten lednový den lezl po sloupu vysokého napětí poblíž Reykjavíku, aby opravil závadu. Rutinní práce, kterou dělal mnohokrát.
Pak ale přišla jedna chyba. Nezabezpečený vodič, jiskra, a v mžiku jím prošel proud o napětí přes 11 000 voltů.
„Byl to okamžik. Viděl jsem jen světlo a pak tmu,“ popsal později. Proud ho odhodil ze sloupu a on spadl na zledovatělou zem. Když k němu kolegové doběhli, jeho tělo bylo popálené, ruce zčernalé a dýchal jen stěží.
V nemocnici ho uvedli do umělého spánku. Aby přežil, lékaři mu museli amputovat obě ruce až po ramena. Popáleniny pokrývaly víc než třetinu těla, měl zlomené krční obratle. Byl to zázrak, že vůbec žil.
Ilustrační obrázek
Zůstat naživu – a přitom nežít
Když se po měsících probudil, byl jiným člověkem. Místo paží měl obvazy, místo sebevědomého elektrikáře ležel na posteli člověk, který potřeboval pomoc s každou drobností.
„Najednou jsem se nemohl ani poškrábat. Nemohl jsem se napít, otevřít dveře, obejmout mámu. Měl jsem pocit, že už nepatřím mezi lidi,“ řekl později.
Následovalo dlouhé a těžké období. Desítky operací, neustálá bolest, infekce, záchvaty zoufalství. Všechno, co dřív tvořilo jeho identitu, zmizelo. Začal pít, bral prášky, utíkal sám před sebou.
„Každé ráno jsem se probudil a přál si, abych se další den už neprobudil.“
Rodina ho držela nad vodou, ale i oni byli vyčerpaní. Ztrácel přátele, práci, smysl života. A pak přišla smrt jeho otce – poslední kapka, která ho srazila úplně.
Z prachu zpět mezi živé
Po otcově pohřbu měl jen dvě možnosti – skončit, nebo se zvednout. Rozhodl se pro to druhé. Nastoupil na léčení, přestal pít, začal se znovu učit žít sám.
Na Islandu o něm tehdy vědělo jen pár lidí. Žil tiše, s protézami, které mu spíš překážely než pomáhaly. Ale někde hluboko v něm pořád zůstávala jiskra vzdoru – myšlenka, že to ještě není konec.
V roce 2007 slyšel poprvé o francouzském chirurgovi Jeanu-Micheli Dubernardovi, který jako první na světě transplantoval lidskou ruku. Zvedl telefon (pomocí náhlavní soupravy) a požádal o schůzku.
Dubernard ho vyslechl, ale řekl mu, že transplantace obou paží i ramen je zatím nemožná. „To, co chcete, jsme ještě nikdy nedělali,“ řekl mu tehdy lékař.
„Tak to udělejme,“ odpověděl Grétarsson.
Roky čekání a naděje
Zatímco jiní by to vzdali, on začal shánět podporu, dokumentaci, odborníky. Cestoval mezi Islandem a Francií, podstupoval vyšetření, genetické testy, psychologické posudky. Nesčetněkrát slyšel slovo ne.
Ale pokaždé, když se to zdálo nemožné, si opakoval, že už jednou přežil něco, co přežít nešlo.
Trvalo to víc než deset let. Mezitím se přestěhoval do Lyonu, kde se stal známou osobností mezi pacienty i lékaři. Založil si malé podnikání, přednášel o vůli, prodával trička s nápisem Never Give Up a učil se žít bez rukou co nejplnohodnotněji.
A pak, v lednu 2021, přišla zpráva, kterou nečekal ani on: našel se vhodný dárce.
Zázrak v Lyonu
Operace začala 14. ledna 2021 v nemocnici Edouarda Herriota. Trvala patnáct hodin a zúčastnilo se jí přes padesát lékařů – chirurgové, anesteziologové, mikrochirurgové, odborníci na cévy, nervy a imunitní systém.
Byla to první transplantace obou paží a ramen v dějinách medicíny. Spojit tolik struktur – kostí, šlach, cév, nervů – bylo extrémně riskantní. Jeden špatný steh mohl znamenat selhání celého zákroku.
Ilustrační obrázek
Nikdo si nebyl jistý, jestli jeho tělo nové paže přijme. A nikdo netušil, jestli se je jeho mozek vůbec naučí ovládat.
Ale když se po několika dnech probudil z umělého spánku, cítil tíhu. Ruce. Cizí, neznámé, ale skutečné.
„Plakal jsem. Nemohl jsem se jich dotknout, ale věděl jsem, že jsou tam,“ řekl později.
Pomalu, po milimetrech
Následující měsíce byly možná těžší než všechno předtím. Denně cvičil celé hodiny – trénoval svaly, které patřily někomu jinému, a mozek, který musel znovu pochopit, jak posílat povely do prstů.
Zpočátku to bylo jen chvění. Pak mírný pohyb. Po půl roce dokázal zvednout ruku o pár centimetrů. Po roce už si dokázal přidržet hrnek.
Lékaři mluvili o zázraku, ale on o něm mluvil prostě: „Je to dřina. Ale krásná dřina.“
Každý nový pohyb, každé zlepšení, bral jako dar. „Když cítíš dotek na ruce, kterou sis přál, víš, že jsi dostal víc než život,“ říká.
Dnes už zvládne mnohem víc než jen základní úkony. Část nervů stále roste, funkce se zlepšují pomalu, ale jistě.
Dárce, který zůstal bezejmenný
O muži, jehož ruce teď nosí, mluví s úctou. „Nevím, kdo byl. Ale vím, že díky němu znovu žiju. Každý den mu děkuju.“
Rodinu dárce nikdy nepoznal, ale ví, že někde tam venku jsou lidé, kteří ztratili syna a zároveň zachránili život cizinci. A že to, co mu dali, není jen fyzický dar – je to symbol důvěry v to, že lidskost má smysl.
Nový člověk
Po letech utrpení se Guðmundur Felix stal vyhledávaným řečníkem. Jezdí po světě, přednáší o vůli, o zázracích medicíny, ale hlavně o tom, jak důležité je nevzdat se, i když se zdá, že už není proč žít.
Na sociálních sítích sdílí drobnosti z každodenního života – jak se snaží zapnout knoflík, jak drží sklenici nebo se snaží psát. V každém videu je vidět, že ten muž si váží každého pohybu.
„Už se nebojím žít,“ říká prostě. „Dřív jsem měl ruce a všechno jsem bral jako samozřejmost. Teď je mám znovu – a vím, že nic samozřejmé není.“
Dotek lidskosti
Guðmundur Felix Grétarsson dnes nežije pro výkon, ale pro pocit. Pro obyčejné věci, které dřív neviděl: teplo ruky, vítr na kůži, dotek člověka.
Když se ho jednou novináři ptali, co by chtěl říct svému mladšímu já, které viselo na tom elektrickém sloupu, odpověděl:
„Řekl bych mu, že to bude bolet. Ale že to bude stát za to.“
Jeho příběh není o technickém zázraku. Je o lidské vytrvalosti, o víře, že i když vás život rozbije na kusy, můžete se poskládat znovu – jinak, ale možná opravdověji než dřív.
„Ty ruce nejsou moje,“ říká často. „Ale to, co s nimi udělám, už moje bude.“
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://icelandmonitor.mbl.is/news/news/2023/05/01/severe_relapse_after_the_hand_transplant/
https://www.lidovky.cz/svet/prvni-transplantace-rukou-vcetne-lokte-islandanovi-se-splnil-sen-hybat-koncetinami-zatim-nemuze.A210124_103509_ln_zahranici_livs
https://gretarsson.is/about-me/
https://www.positive.news/lifestyle/health/icelandic-man-recovering-after-pioneering-double-arm-transplant/
https://7news.com.au/lifestyle/real-life/felix-gretarsson-was-meant-to-die-after-being-electrocuted-and-losing-both-arms-instead-he-made-history-c-6019901
https://www.yorkshireeveningpost.co.uk/read-this/man-who-received-worlds-first-double-arm-transplant-and-can-now-ride-a-bike-for-the-first-time-4109203
