Temná kapitola druhé světové války: miliony lidí umíraly hlady, zatímco rýže stále existovala

Upozornění: článek obsahuje fotografie nevhodné pro citlivé povahy

Bengálsko roku 1943 nebylo prázdnou krajinou bez úrody, kterou najednou postihla přírodní pohroma tak ničivá, že by sama o sobě vysvětlila miliony mrtvých. Byla to hustě obydlená, chudá, sociálně křehká část britské Indie, kde velká část lidí žila z ruky do úst už dávno předtím, než se hlad stal viditelný na ulicích Kalkaty.

Bengálsko (dnes část Bangladéše a část Západního Bengálska, svazového státu Indie) bylo krajem rýže, řek, delty, vlhka a těžké práce. Jenže zároveň také krajem velkých nerovností. Na jedné straně stáli vlastníci půdy, obchodníci, úředníci a lidé napojení na koloniální hospodářství. Na druhé straně drobní rolníci, námezdní zemědělští dělníci, rybáři, převozníci, řemeslníci a lidé bez jistoty, kteří si jídlo nekupovali do zásoby, ale ze dne na den. Právě tahle skupina byla v roce 1943 zasažena nejhůř.

Dnes se nejčastěji uvádí, že hladomor si vyžádal zhruba dva až tři miliony životů, i když odhady se liší a některé jsou nižší i vyšší. Historik Cormac Ó Gráda uvádí jako vědecký konsenzus přibližně 2,1 milionu mrtvých. Jiné odhady se pohybují v širším rozmezí. Nešlo přitom jen o lidi, kteří zemřeli přímo hladem. Velká část obětí podlehla malárii, choleře, úplavici, neštovicím a dalším nemocem, protože podvýživa zlikvidovala jejich poslední obranyschopnost.

Druhá světová válka se Bengálsku nepřiblížila jen jako zpráva z rádia nebo novin. Po japonském postupu v jihovýchodní Asii se najednou ocitlo mnohem blíž frontě, než si kdokoli ještě pár let předtím dokázal představit. V roce 1942 padla Barma, dnešní Myanmar, která byla důležitým zdrojem dovozu rýže pro britskou Indii. Tím se přerušil tok potravin, na který se oblast dlouhodobě spoléhala.

Už samotná ztráta barmské rýže byla rána. Jenže válka přinesla i další tlak. Kalkata byla důležitým průmyslovým a vojenským centrem. Armáda, válečné továrny a lidé pracující pro válečné úsilí měli přednost. Zásobování se přizpůsobovalo válce, nikoli chudým vesnicím. Ceny rostly, doprava byla přetížená, obchodníci zadržovali zásoby, úřady se bály japonské invaze a obyčejný člověk, který neměl peníze, zůstal stát mimo systém.

Hladomor v Bengálsku tak nebyl jen příběhem o nedostatku potravin. Byl to příběh o tom, že jídlo přestalo být dostupné pro lidi, kteří ho nejvíc potřebovali. Ekonom Amartya Sen později popsal bengálský hladomor jako selhání „nároků“ neboli přístupu k potravinám. Pro mnoho lidí nebyl hlavní problém v tom, že by rýže fyzicky neexistovala, ale v tom, že si ji už nemohli dovolit koupit.

Nedá se říct, že příroda v téhle katastrofě nehrála žádnou roli. V říjnu 1942 zasáhl pobřežní oblasti Bengálska silný cyklon. Zničil domy, úrodu, zásoby a dobytek. Zvlášť těžce byly postiženy části Midnapuru a oblastí při pobřeží. Bouře a záplavy poškodily rýžová pole, zabily mnoho hospodářských zvířat a připravily statisíce lidí o živobytí. K tomu se přidala choroba rýže známá jako „brown spot“ neboli hnědá skvrnitost, která úrodu dále oslabila.

Jenže ani to samo o sobě nevysvětluje, proč se hlad proměnil v masovou smrt. V každé společnosti se stávají špatné sklizně. Rozdíl je v tom, jestli existuje funkční pomoc, dostupné zásoby, doprava, cenová regulace, veřejné stravování a politická vůle zasáhnout dřív, než lidé začnou padat na ulicích. V Bengálsku se tyto pojistky buď zhroutily, nebo přišly pozdě.

Situaci zhoršovalo i to, že úřady dlouho nerozuměly skutečnému rozsahu krize, případně ho podceňovaly. Lidé nejdřív prodávali šperky, nádobí, domácí nářadí, dobytek, půdu nebo poslední kusy látky. Pak začali odcházet. A teprve ve chvíli, kdy už byli vyhladovělí lidé vidět ve městech, bylo zřejmé, že nejde o běžnou drahotu, ale o katastrofu.

Jedním z nejspornějších opatření britské správy byla takzvaná „denial policy“. Šlo o politiku, která měla v případě japonského postupu zabránit nepříteli získat potraviny, lodě a dopravní prostředky. V praxi to znamenalo zabavování nebo ničení části zásob a hlavně odebírání lodí v říčních a pobřežních oblastech.

Pro armádní plánovače to mohlo na papíře vypadat logicky. Když hrozí invaze, nechcete protivníkovi nechat rýži, čluny a možnost rychlého přesunu. Jenže Bengálsko nebyl kraj, kde se bez lodí dalo normálně žít. Řeky, kanály a vodní cesty byly součástí každodenní ekonomiky. Lodě převážely rýži, lidi, palivo, ryby, práci i zprávy. Když byly desetitisíce lodí zabaveny, zničeny nebo vyřazeny z provozu, nezasáhlo to jen hypotetickou japonskou armádu. Zasáhlo to rybáře, převozníky, obchodníky, vesnice a celé místní trhy.

Tahle politika navíc posílila strach. Lidé viděli, že úřady odvážejí zásoby a lodě. Obchodníci začali zadržovat rýži, protože čekali další růst cen. Ti, kdo měli peníze, nakupovali do zásoby. Ti, kdo peníze neměli, byli ze dne na den slabší.

Na hladomoru v Bengálsku je děsivé právě to, že rýže nepřestala existovat. Jen změnila společenský význam. Přestala být samozřejmou potravinou a stala se drahým zbožím, které se přesouvalo k těm, kdo za něj mohli zaplatit.

Když rostou ceny, není to pro každého stejný problém. Úředník s pevným příjmem to pocítí, ale nějakou dobu vydrží. Obchodník může dokonce vydělat. Vojenský dodavatel může růst cen využít. Ale zemědělský dělník, který dostává mzdu v hotovosti a jehož plat neroste stejně rychle jako cena rýže, je během několika týdnů zničený. Totéž platilo pro rybáře, jejichž lodě byly zabaveny, pro řemeslníky, kteří přišli o zákazníky, nebo pro drobné rolníky, kteří po špatné sklizni neměli co prodat.

Když venkov přestal dávat naději, lidé se vydali do měst. Neměli tam jistotu, ale alespoň tam očekávali jídlo, práci, charitu nebo úřady. Kalkata se tak v roce 1943 stala obrazem zhroucení. Do ulic přicházeli vyhublí muži, ženy a děti. Někteří seděli u cest, jiní leželi na chodnících. Mnozí už neměli ani sílu žebrat.

Dobové fotografie otřásly veřejností a přispěly k tomu, že se hladomor už nedal tak snadno skrývat. Obrazy mrtvých a umírajících lidí v ulicích velkého koloniálního města se staly svědectvím o něčem, co se dlouho odehrávalo hlavně na venkově a mimo dohled mocných.

Hlad ale nebyl jen prázdný žaludek. Byl to rozpad rodin. Lidé opouštěli děti, protože je nedokázali uživit. Děti ztrácely rodiče. Ženy byly zvlášť zranitelné, protože hladomor často tlačil lidi do krajních forem přežití, včetně vykořisťování a prostituce. Mnoho rodin se rozpadlo ještě dřív, než někdo zemřel. Hlad člověka nezničí naráz. Nejdřív mu vezme věci, pak důstojnost, potom vztahy a nakonec tělo.

Když se mluví o hladomoru, člověk si představí smrt vyčerpáním. V Bengálsku ale obrovské množství lidí nezemřelo přímo na hlad, nýbrž na nemoci, které se rozšířily v prostředí podvýživy, migrace, špatné hygieny a rozvrácené společnosti.

Podle zdrojů křivka úmrtí hladem vrcholila v roce 1943, ale celková úmrtnost zůstávala vysoká i v roce 1944. Malárie, cholera, úplavice a neštovice zabíjely lidi, kteří by za normálních okolností možná přežili. Podvyživené tělo však nemělo rezervy. Infekce, která by jindy znamenala těžkou nemoc, se v hladomoru měnila v rozsudek smrti.

To je jeden z důvodů, proč se počty obětí tak špatně určují. Úřední záznam mohl uvést malárii, choleru nebo horečku, ale za těmito slovy často stál hlad. Hlad, který oslabil tělo. Hlad, který vyhnal člověka z vesnice. Hlad, který ho přivedl do špinavého přeplněného prostředí. Hlad, který způsobil, že už neměl sílu se uzdravit.

U hladomoru v Bengálsku se často objevuje jméno Winstona Churchilla. Někdy oprávněně, někdy až příliš zkratkovitě. Je pravda, že britská válečná vláda nesla za Indii politickou odpovědnost. Je pravda, že žádosti o potravinovou pomoc a dovoz obilí byly dlouho nedostatečně vyslyšeny. Je pravda, že válečné priority impéria stály často výš než životy indických civilistů. A je také doloženo, že v britském rozhodování hrála roli lodní kapacita, válka v Atlantiku, přípravy spojeneckých operací i obava z japonského postupu.

Historici se však neshodují v tom, zda lze Churchilla označit za přímého původce hladomoru. Někteří autoři zdůrazňují jeho tvrdost, rasové předsudky a neochotu udělat pro Indii dost. Jiní upozorňují, že Británie v té době čelila globální válce, nedostatku lodí a složitým vojenským prioritám. To ale nemění základní morální otázku - když už bylo jasné, že umírají statisíce lidí, proč pomoc nepřišla rychleji a ve větším rozsahu?

Britská správa se dlouho chovala, jako by hlavním úkolem bylo udržet válečný provoz a pořádek, ne zachránit vesnickou chudinu. A to je možná nejtvrdší obžaloba celé události. Ne že by jeden muž v Londýně luskl prsty a způsobil hladomor. Spíš šlo o systém, v němž byli někteří lidé pro impérium důležitější než jiní.

Hladomor v Bengálsku ukazuje hlad jako politickou událost. Kdyby šlo jen o cyklon, nemoc rýže a válku, byl by to tragický, ale jednodušší příběh. Jenže tady vidíme i trh, strach, spekulaci, úřední lhostejnost, koloniální hierarchii a opožděnou pomoc.

Britská Indie nebyla rovnocenným partnerem Británie. Byla kolonií. Indové neměli plnou politickou kontrolu nad vlastními zdroji ani nad strategickým rozhodováním. V době války se to projevilo naplno. Potřeby impéria byly formulovány jako nutnost. Potřeby hladovějících lidí jako problém, který se řešil pozdě, nedostatečně a často s nedůvěrou.

To neznamená, že všichni britští úředníci byli cyničtí nebo že nikdo nepomáhal. Někteří lidé varovali, psali žádosti, snažili se organizovat pomoc. Ale systém jako celek selhal. A když selže systém v kraji, kde miliony lidí nemají rezervy, následkem nejsou jen horší statistiky. Následkem jsou mrtvá těla u cest.

Druhá světová válka má v evropské paměti jasné obrazy - bombardovaná města, koncentrační tábory, fronty, osvobození, kapitulace. Hladomor v Bengálsku do tohoto vyprávění dlouho nezapadal. Nebyl to příběh evropského bojiště. Nebyl to příběh vítězné armády. Byl to příběh koloniálních civilistů, kteří umírali na okraji pozornosti, zatímco se svět soustředil na porážku nacismu a Japonska.

Jenže právě proto je důležitý. Připomíná, že válka nezabíjí jen bombami a kulkami. Zabíjí i tím, že přesune dopravu, potraviny, léky, pozornost a soucit jinam. Zabíjí tím, že některé lidské životy označí za strategicky méně naléhavé.

Bengálský hladomor také narušuje pohodlnou představu, že hlad je prostě důsledek prázdných polí. Ne. Hlad může vzniknout i tam, kde potraviny jsou, pokud společnost připustí, aby se k nim chudí nedostali.

Po válce se hladomor stal jedním z argumentů proti britské nadvládě. Indie získala nezávislost v roce 1947, jen čtyři roky po katastrofě. Nelze říct, že hladomor sám způsobil konec britské vlády v Indii, ale určitě prohloubil nedůvěru k impériu a posílil vědomí, že koloniální správa nedokázala ochránit miliony lidí v nejzákladnější otázce - v právu přežít.

Hladomory nejsou jen selháním úrody, ale selháním společnosti. Tam, kde existuje veřejný tlak, informace, odpovědná vláda a funkční pomoc, se masové hladomory dají zastavit dřív, než přerostou v miliony mrtvých. Bengálsko v roce 1943 bylo opačným příkladem. Varování přišla pozdě, pomoc přišla pozdě a mnoho lidí, kteří měli rozhodovat, nevidělo v hladovějících Bengálcích naléhavost, jakou by viděli jinde.

Kdyby šlo jen o neúrodu, člověk by mohl mluvit o osudu. Jenže tady hrála obrovskou roli lidská rozhodnutí. Někdo rozhodoval, kam půjdou lodě. Někdo určoval, které zásoby mají přednost. Někdo podcenil zprávy z venkova. Někdo nechal ceny růst tak, že chudí lidé vypadli ze života ještě dřív, než zemřeli.

Bengálsko roku 1943 tak není jen kapitola z dějin Indie. Je to temná připomínka toho, že hlad není pouze prázdnota v sýpkách. Hlad je i prázdnota v politické odpovědnosti. A když se tahle prázdnota spojí s válkou, chudobou a lhostejností, může zabít miliony lidí.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.bbc.com/news/world-asia-india-68311520

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC9735018/

https://www.theguardian.com/world/2019/mar/29/winston-churchill-policies-contributed-to-1943-bengal-famine-study

https://historyreclaimed.co.uk/churchill-and-the-bengal-famine

https://hhr-atlas.ieg-mainz.de/articles/simonow-bengal