Článek
Lidé se spolu potřebovali dorozumívat už v dávných dobách. A to nejen ve společenství v rámci rodiny, sousedství nebo vesničky. Potřebovali si předávat informace i na delší vzdálenosti.
Zpočátku byly vzkazy v mluvené formě - byl vyslán posel, který měl osobně vyřídit adresátovi vzkaz. Později, když byl vynalezen papír, byli poslové vybaveni psanými zprávami, které měli doručit a sami většinou o obsahu nic nevěděli. Těchto služeb využívali zejména panovníci nebo důležité osoby (mnohdy členové církví), obyčejní lidé neměli většinou důvod posílat vzkaz někam na delší vzdálenost. Nehledě na to, že by si to obvykle ani nemohli dovolit.
Zajímavostí je vývoj poštovnictví, neboť již ve starém Římě fungovala římská státní pošta „Cursus publicus“, která využívala bohaté sítě silnic. Každá trasa byla rozdělena na úseky, na konci kterých byla vždy přepřahací stanice a výměna doručované pošty. Pošťák tak mohl s několika malými přestávkami urazit i několik set kilometrů denně, což je na tehdejší dobu a možnosti neuvěřitelný výkon. Poštu využívali opět především významné osoby, ale v omezené míře ji mohla využívat i širší veřejnost.
Konec římské říše vedl i k zániku perfektně organizovaného poštovnictví. Po velmi dlouhou dobu nebylo nic, co by se jen přiblížilo propracovanosti římské pošty. Během středověku byli využívání zase jen jednotliví poslové, nějaká organizovanost v podstatě neexistovala. Další rozvoj poštovnictví nastal až s počátkem 16. století.
Na našem území došlo rozhodnutím Marie Terezie v roce 1743 k zestátnění poštovnictví v celé monarchii. Docházelo k jeho rozvoji a v roce 1823 začaly být zaváděny tzv. poštovské rychlíky, které přinesly významné zrychlení v dopravě. Pošta z Prahy do Vídně trvala obvykle tři dny.
V první třetině 19. století docházelo k budování železničních tratí a čím více houstla železniční síť, tím bylo jasnější, že tato doprava umožní poště být flexibilnější, rychlejší, efektivnější. V polovině 19. století, kdy se podobně jako předtím železnice, začal rozvíjet i automobilový průmysl, přinesl poště další vylepšení a možnost ještě flexibilněji reagovat na nečekané situace a dopravovat rychle poštu i přímo k adresátům, což pochopitelně u železnice nebylo možné. Jedinou nevýhodou bylo, že do automobilu se vešlo výrazně méně pošty než do vlaku.
A pošťáci? Jejich profese byla uznávaná, pro celou společnost byli velmi důležití a těšili se respektu. Jejich život však byl mnohdy ohrožen, protože pokud doručovali poštu nepřátelským územím nebo poblíž něj, mohli se stát cílem nepřítele, který tak chtěl ochromit komunikaci a dorozumívání se. Také se někdy stávali cílem loupežníků, kteří doufali, že u nich najdou něco cenného.
V dobách klidu a míru byli zase vítaní jako zpestření, někdo, kdo může lidem v odříznutých oblastech přinést nové a zajímavé zprávy „ze světa“. Když kromě písemností začali doručovat i důchody, byli vítaní ještě o to víc.
Dnes se o poště nemluví zrovna v dobrém. Zejména pokud se budeme bavit o té státní. Kromě ní fungují na trhu ještě další firmy, které provozují poštovní a balíkové služby, více či méně úspěšně.
Státní pošta je v dnešní době kolos, který kromě listovních a balíkových služeb nabízí ještě řadu dalších služeb. Bohužel, doručovací ceny rostou a zájem o její služby spíše klesá, zejména i proto, že jejich kvalita se též v řadě případů snižuje. Do jaké míry je to způsobeno objektivními důvody a do jaké míry je to spíše špatným řízením podniku, to nechám na zvážení čtenáře.
Ať už si však o poště myslíme cokoliv, práce pošťáků nikdy nebyla a ani dnes není vůbec snadná. Jak probíhá den pošťáka - doručovatele, to se dočtete níže. Jde o reálnou zkušenost osoby mně blízké. Ale na každé poště můžou činnosti probíhat trochu jinak a také se v průběhu času trochu měnit. Základ ale zůstává velmi podobný.
----------
Brigáda na poště před lety aneb co vše se stane před doručením dopisu?
2014. Pro mě zásadní rok. Studovala jsem na vyšší odborné škole a hledala jsem brigádu na prázdniny. Zkoumala jsem všechny možnosti, co se kde dá dělat. Nakonec jsem po upozornění známých zašla na pobočku pošty, kde měli vyvěšen inzerát na brigádníka - listovní doručovatelky.
Po úvodním rozhovoru s vedoucí pobočky jsme si řekly, že nastoupím v pondělí ráno v osm hodin. Bylo mi trochu divné, že až v osm, ale dobře. Nebudu přeci rozporovat slovo vedoucí, když o tom nic nevím.
V pondělí ráno v 8:00 hod. stojím před vstupními dveřmi, kde není ani zvonek a přemýšlím, jak se ke všem čertům dostanu dovnitř. Naštěstí po deseti minutách přijde pracovník pošty, který mě vpustí dovnitř po mém vysvětlení, že jsem brigádník a absolutně nevím, kam mám jít. Navede mě do třídicí místnosti a odchází. Super, žádné "támhle je vedoucí “ nebo „pojďte, ukážu vám, kam máte jít“.
Stála jsem před místností, kde plno lidí pobíhalo a třídilo dopisy, balilo tašky a peníze na výplatu důchodů. Nikdo si mě nevšímal. Sebrala jsem tedy veškerou odvahu a oslovila jednu pracovnici, která si nejblíž ke mně balila poštu. Po vysvětlení situace mě vzala k vedoucí, která ovšem (pochopitelně k velkému množství práce) neměla vůbec čas. Vzala mě do jiné pracovny, kde pošťačky psaly na počítači a sdělila mi, že mě přiděluje k pracovnici, která byla v půlce psaní a působila dost nervózně. Poté odešla. Pracovnice si povzdechla a kromě narážek na to, že nemá čas zaučovat a že jí to měl někdo říct dřív, si mě moc nevšímala. Po několika minutách se ale zeptala, zda umím rychle psát na počítači, že by mě nechala vyplnit adresy do tabulek u dopisů. Sedla jsem si před obrazovku a po rychlém seznámení, co se kam píše, jsem jela ,,jako lodní šroub “. Psaní na počítači ve škole se přece jen vyplatilo. Za několik minut jsme dopisy měly vypsané, nahrané na flash disk a vzhůru zabalit tašku a ven na trasu.
Venku jsme čekaly na autobus, během rozhovoru jsme si ujasnily několik věcí. Např. jsem se dozvěděla, že pracovní doba je od 6:00, ne od 8:00. Ráno přivezou kontejner s poštou, to se roztřídí do přihrádek dle ulic. Také v rámci třídění si ještě vyzvedávají peníze na výplatu důchodů. Po roztřídění pošty si pracovnice roztřídí obyčejnou poštu a doporučené psaní dají zvlášť. Následuje zapsání do počítače a poté již výjezd. A modlení k vyšším bytostem, aby si člověk nic nenechal na tzv. stanovišti. Proto má kolegyně na zaučení nechápala, že jsem měla přijít až na osmou. Moje představa převzetí již roztříděné pošty tak vzala rychle za své.
Během cesty autobusem mi kolegyně vysvětlila, kudy chodí, jakým způsobem zapisuje doručené dopisy a vybírá peníze za dobírky. Začínala jsem v tom mít trochu chaos, takže jsem si slíbila, že po skončení daného dne si koupím sešit a vše si sepisu a udělám poznámky. Po výstupu z autobusu jsme zašly s poštou do několika středisek, na některých místech jsem byla nově, takže jsem vstřebávala nové zážitky. Kolegyně doručovala dopisy a odškrtávala, co doručila. Prošly jsme panelové domy, zírala jsem, kolik je kde schránek, občas jsem potkala známé a říkala si, že pošťačka má vlastně fajn život. No, tohle přesvědčení mě přešlo ve chvíli, kdy kolegyně vybírala za dobírky. Myslet na to, že nesmím zapomenout na složenku a přesně na korunu to pohlídat, to bylo trochu chaotické.
Ale největší zmatek pro mě nastal, když jsme došly na depo, kde jsme odevzdávaly nedoručenou poštu. Takový ten okamžik, kdy máte pocit, že máte vše správně, pak, světe div se, vám odvedená práce o několik položek nesedí. Je to tu, začíná panika a hrůza z toho, co bude. Kolegyně si naštěstí poradila a za chvíli bylo po problému. Když jsme udělaly pořádek v dopisech, začalo razítkování s tím, do kdy si může dotyčný adresát dopis vyzvednout. To by nebylo nic složitého, ale s barevnými pruhy a pokyny typu „uložené po dobu 10 dnů“ atd. mě trochu mátlo. Nechápala jsem, kdy dát které razítko. Dnes se tomu už směju, ale přiznám se, že razítka jsem pochopila až při stejné brigádě následujícího roku. No, někteří (jako já:)) prostě potřebují víc času.
Nu, takže jak bych to asi v tuhle chvíli shrnula? V jistou chvíli jsem došla k závěru, že jsem měla být v minulosti větší kamarádka s matematikou. Kontrola doručených dobírek, hlídat si, aby měl člověk přesně na vyplacení důchodu (nedávat vysoké bankovky, ale nižší nominální hodnoty, atd.). Jasně si vzpomínám na jednu horkou chvíli, kdy jsem vyplácela důchod jedné paní, která mě požádala o rozměnění bankovek. Říkala jsem si, že se nic stát nemůže a paní jsem bankovky rozměnila. Oni by v obchodech určitě za malý nákup platbu dvoutisícovkou neocenili. Po odchodu jsem měla dobrý pocit, že paní nebude mít s platbami žádný problém. Ovšem jen do doby, než jsem u další paní měla problém s výplatou - částku, kterou jsem měla vyplatit, jsem neměla (resp. díky rozměnění předchozí částky nyní vycházelo na poslední důchod o několik stovek víc, než mělo). Místo třinácti tisíc a několika drobných jsem měla k dispozici celých čtrnáct tisíc. Po úvodní chvíli panikaření, překonání nevolnosti a přeprání úzkosti jsem se sebrala a s omluvou vůči adresátce jsem v nejbližším bankomatu vybrala potřebnou částku. Následně jsem vyplatila potřebnou částku a s tisícerými díky za trpělivost a vstřícnost jsem odešla.
Co dalšího vám může trochu "zatopit"? Když máte zaevidovaný doporučený dopis a ten vám někde na startovním stanovišti vypadl (jen o tom nevíte). Pak u adresáta hledáte jak zběsilí a nemůžete ho najít, takže vás přepadává hromada možností, co se kde mohlo stát, kam se mohl zatoulat. Po zbytek trasy nejste vůbec v klidu a jen se modlíte, aby se našel. Nakonec se najde na začátku trasy, takže se vám uleví, ale ty nervy…
K dalším perličkám bych zařadila fakt, že zazvoníte s doporučeným dopisem, zvoníte jak zběsilí, nakonec vhodíte výzvu do schránky a odcházíte. Jen ujdete několik málo vchodů dál a už vás dohoní rozzuřený adresát, který doma čeká nás zásilku a kdyby si nešel zkontrolovat schránku, tak o vás neví. A můžete vysvětlovat horem dolem, že jste zvonili a bylo to bez odezvy. Chápu, že se stane, že pošťačky občas nezvoní a pak jsou adresáti rozčilení, byla bych rozčilená taky. Ale když opravdu zvoníte a nikdo se neozve, tak pak už pociťujete velkou křivdu.
Když jsme měly vše rozneseno a vyplaceno, odebraly jsme se s kolegyní na autobus, já opět v naivní představě, že tím to asi končí. Já bláhová… Dojely jsme na hlavní depo, kde kolegyně vytáhla flashdisk, kde již bylo zaevidováno, co bylo a nebylo doručeno a zapsala do sešitu, kolik důchodů a za kolik vyplatila. Zbytek peněz vrátila pokladní. S dobírkami jsme šly k vedoucí, která vše převzala a potvrdila, že máme vše v pořádku. Po odevzdání všech úředních položek jsem šla ke stolu, kde čekalo na roztřídění několik katalogů. Asi po půl hodině jsem měla roztříděno a po vysvětlení, jak bude probíhat následující den, jsem šla konečně domů.
Počátky jsou vždycky nejtěžší, než si člověk zvykne a naučí se, co a jak má dělat. První léto to pro mě bylo v tomhle ohledu velmi náročné, další léta to už bylo jednodušší, věděla jsem co a jak. Ale fyzická náročnost - celodenní pochodování bez ohledu na počasí - a psychická náročnost při komunikaci s adresáty, z nichž někteří byli bez jakékoliv objektivní příčiny nepříjemní a někteří občas i agresivní, byla v každé sezóně velmi vysoká.
K pošťačkám mám od té doby velký respekt. Obvykle nachodí mnoho kilometrů, ať už praží sluníčko nebo leje jako z konve. Adresáty často složitě hledají, hlavně u panelových domů, kde kolikrát nejsou schránky a ani zvonky řádně značené. Často musí čelit nepříjemným lidem a v době výplat důchodů si musí dávat pozor, aby je někdo nepřepadnul kvůli penězům, které mají u sebe. A za to všechno jen málokdy dojdou nějakého ocenění.
Tatam je dřívější společenská prestiž tohoto starého, ale přesto stále významného řemesla.
Článek byl sepsán na základě osobních zkušeností mně blízké osoby a informací čerpaných z následujícího zdroje:
http://www.jablko.cz/zajimavosti/udalosti/zajim_udalo_2.htm
