Článek
Příběh dvojčat Gibbonsových je především příběhem plným nepochopení. Jejich případ byl velmi zvláštní a pro psychology dodnes zajímavý. Tragická na něm však byla skutečnost, že kdyby je společnost lépe přijala, mohly by skončit úplně jinak. Místo toho poznaly především odtažitost, šikanu, nepřátelství. A tak se jejich vzájemné pouto ještě víc utužilo a vztah k okolí naopak velmi ochladnul. Natolik, že pro ně okolí v podstatě přestalo existovat.
Odmala jim okolí dávalo najevo, že „sem“ nepatří
June a Jennifer přišly na svět 11. dubna 1963 v Adenu (tehdy britské území; dnešní Jemen) v nemocnici pro britské ozbrojené síly. Jejich rodiče, Gloria a Aubrey Gibbonsovi, byli karibského původu; otec sloužil u RAF. Rodina se v 60. a 70. letech přesouvala a nakonec se usadila ve Walesu, v oblasti Pembrokeshire, poblíž města Haverfordwest.
Podobnou minulost měla řada lidí - narodili se v cizině a vyrůstali pak jinde. Samo o sobě to člověku ještě neurčuje osud, ale v případě dvojčat to hodně vysvětluje. V době, kdy rodina žila ve Walesu, byly June a Jennifer často jediné černošské děti široko daleko – a podle pozdějších popisů čelily rasismu i šikaně. Některé zdroje to zmiňují přímo, jiné jen nepřímo skrz vzpomínky na školu a izolaci, které čelily.
Jejich dětství tak začalo zvláštní kombinací dvou tlaků:
- jsou dvojčata – a dvojčata už sama o sobě umí vytvořit uzavřený mikrosvět,
- jsou „ty jiné“ – viditelné, vyčleněné, snadný terč.
Řeč, které nikdo nerozuměl
U June a Jennifer se často uvádí, že mluvily zvláštně: rychle, potichu, s vlastním přízvukem a jazykovými zkratkami, které okolí nedávaly smysl. Popisuje se to jako něco na pomezí „tajného jazyka“ a směsi vlivů z rodinného prostředí.
U dvojčat se někdy objevuje jev, kterému se říká idioglosie (vlastní řeč dítěte), ale v jejich případě šlo o mnohem extrémnější formu, která se navíc v čase nezlepšovala, ale naopak se ještě víc upevňovala.
Nakonec došlo k tomu, že začaly mluvit jen mezi sebou a s okolím komunikaci úplně utnuly.
V literatuře se pro jejich stav často používá pojem selektivní mutismus (člověk je schopný mluvit, ale v určitých situacích a vůči určitým lidem „zablokuje“). Jenže selektivní mutismus bývá typicky spojený s úzkostí a prostředím (například dítě mlčí ve škole, ale doma mluví normálně). U June a Jennifer se z toho stal životní režim: svět venku vypnout, sestru uvnitř ponechat. Zvenku to vypadá jako vzdor. Uvnitř to často bývá spíš strategie přežití.
Dvě těla, jedna klec
Když se řekne „mluvily jen spolu“, lidé si někdy představí idylku. Sestry a současně dvě nejlepší kamarádky, které si vystačí. Jenže u nich to nebylo roztomilé sepětí, hluboký vztah. Byla to symbióza, která se časem změnila v past.
Když byly oddělené, obě (nebo aspoň jedna z nich) se zhoršovaly. Jako by bez té druhé nemohly existovat. To je pro psychiatrii i psychologii známý extrém – vztah, který není „my dvě“, ale spíš „já existuju jen, když existuješ ty“.
Zároveň ale jejich vztah nebyl vyrovnaný. V některých popisech se objevuje dominance, přetahování o kontrolu, chvíle, kdy jedna táhne a druhá se veze – a pak se to obrací. Svým způsobem možná běžný sourozenecký vztah, kde občas dojde ke konfliktům a skřípání. Ale zatímco běžní sourozenci mají interakce i s okolím, v případě sester Gibbonsových nic takového nebylo. Jen ony dvě a jejich svět, který byl uzavřený a zároveň plný napětí. A když nemůžete ten tlak vypustit ven, ať už mluvením nebo aktivitou s jinými lidmi, hledá si ten tlak jiný ventil.
Psaly. Hodně. A temně.
I když to tak může působit, June a Jennifer nebyly prázdnými nádobami nebo tichými postavami, které by světu nic nedaly. Ony měly v hlavě příběhy, postavy, dialogy, scény. Psaly deníky, povídky, romány – a psaly jich překvapivě hodně.
Jenže jejich texty nebývaly zrovna pozitivní. Často v nich byly temné motivy: násilí, posedlost, žárlivost, moc, sexualita, trest. Což samo o sobě není důkaz patologie – spousta teenagerů píše temně nebo mají temné myšlenky. Ale u dvojčat to působí jako přímý otisk toho, co žily: dva lidé uvěznění v jednom vztahu, který je zároveň jediná jistota i hlavní zdroj bolesti.
Jejich psaní si všimli i dospělí a někteří z nich měli pocit, že by to mohla být cesta, jak by se dvojčata mohla světu otevřít -skrz literaturu. Jenže jejich psaní nestačilo k tomu, aby se zabránilo další izolaci a útlumu vůči světu kolem.
Drobné delikty, žhářství a soud
Na začátku 80. let se dvojčata dostala do problémů se zákonem: krádeže, vandalismus a žhářství (v literatuře se nejčastěji uvádí žhářství a další drobnější trestná činnost). V roce 1981 byly odsouzeny a následně umístěny do Broadmoor Hospital – vysoce střežené psychiatrické nemocnice pro lidi, kteří spáchali trestné činy a zároveň byli považováni za vážně psychicky nemocné.
Mohli bychom říct, že byly nebezpečné. Izolované od okolí a přitom destruktivní. Jenže realita byla komplikovanější. Ano, žhářství je vážná věc. Zároveň ale hodně nasvědčuje tomu, že šlo spíš o chaotické, sebedestruktivní chování než o chladnokrevný plán. Jako by se snažily něco rozbít – možná svět, který je dusil, možná tu vlastní klec. To už se nikdy nedozvíme, protože do svého soukromého světa nikoho nepustily.
Faktem tak zůstává, že v Broadmooru strávily přibližně jedenáct let.
Ilustrační obrázek
Broadmoor: když léčba vezme i poslední zbytky života
Broadmoor má v britském kontextu silné jméno – zařízení pro „nejtěžší případy“. A právě tady se jejich příběh dostal do své nejtemnější části.
Podle popisů byly June a Jennifer v průběhu hospitalizace silně medikovány. V některých vyprávěních se opakuje, že léky je „otupily“, zpomalily, udělaly z nich stíny. Některé detaily o konkrétní medikaci se ve zdrojích liší, faktem ale zůstává, že dlouhodobý pobyt ve vysoce střežené forenzní psychiatrii a psychofarmaka u nich šly ruku v ruce s tím, že se jejich vnitřní svět dál uzavíral.
Tehdejší společenský a léčebný systém se opakovaně snažil o jejich „normalizaci“, ale zároveň jim bral to jediné, co měly stabilní. A když je naopak nechal spolu, posiloval jejich symbiózu. V tomhle smyslu byl Broadmoor pro ně možná neřešitelná situace: jakákoli cesta bolela a vedla k další izolaci.
Do jejich příběhu vstupuje také novinářka a pozdější aktivistka v oblasti duševního zdraví Marjorie Wallace, která se případem dlouhodobě zabývala a napsala o nich knihu The Silent Twins. Kniha se stala zajímavým zdrojem informací, jednou z nejucelenějších dokumentací jejich života a deníků. Ale pořád se jednalo o vyprávění autorky z její perspektivy, nikoliv o výpověď samotných dvojčat.
„Jestli má jedna žít, druhá musí odejít“
V jejich denících a v některých popisech kolem jejich hospitalizace se objevuje motiv dohody: aby jedna mohla začít mluvit a žít „normálně“, druhá musí zemřít. Děsivý motiv, který se v souvislosti s jejich vlastním vnímáním vztahu opakuje.
A pak přišel rok 1993.
Přesun do Walesu – a smrt hned na začátku
V březnu 1993 byly převezeny z Broadmooru do otevřenějšího zařízení ve Walesu, do Caswell Clinic. A právě tam Jennifer 9. března 1993 zemřela.
Oficiálně byla příčinou smrti akutní myokarditida (zánět srdečního svalu). Pitva nenašla důkaz otravy ani cizího zavinění.
Jenže kolem smrti se tehdy objevily pochybnosti – i mediálně. Například britský tisk zmiňoval, že část lidí považovala vyšetření za nedostatečné a že porota údajně neměla k dispozici některé odborné informace, které si přály zainteresované strany.
Dnes nevíme víc, než co bylo oficiálně uvedeno. Můžeme se ptát na roli dlouhodobé medikace, stresu, psychosomatických faktorů, případně infekce (myokarditidu často spouští virové onemocnění) – tohle všechno je možné obecně, ale bez konkrétní dokumentace bychom si jen domýšleli.
Caswell Clinic
Jenže pak se stalo něco, co bychom nečekali…
Po Jennifeřině smrti June začala mluvit.
Ne že by se z ní stal člověk, který skáče do řeči a vede „small talk“. Spíš se postupně otevírala. Ale změna byla natolik výrazná, že se stala jedním z nejcitovanějších aspektů celého případu: „tichá“ dvojčata přestala být „tichá“, když zůstala jen jedna.
Z psychologického hlediska mohlo dojít k několika věcem:
- smrt přerušila symbiotickou vazbu, která byla zároveň ochranou i řetězem,
- June se ocitla v situaci, kdy už „neměla koho následovat“, takže musela začít existovat sama,
- trauma mohlo paradoxně uvolnit jakýsi psychický blok
June po smrti sestry žila dál, v chráněnějším režimu, mimo centrum pozornosti, a její schopnost komunikovat se zlepšila.
Co jim vlastně bylo?
Tuhle otázku už nikdy nikdo nezodpoví. Odborné názory se tehdy rozcházely a ani dnes by se odborníci nejspíš neshodli.
V různých textech se objevuje:
- selektivní mutismus,
- extrémní symbióza dvojčat a poruchy vztahové vazby,
- úzkostné poruchy,
- úvahy o autismu (spíš jako možnost než jako jednoznačný závěr),
- a také vliv prostředí: izolace, šikana, rasismus, tlak na přizpůsobení.
Jejich příběh se později stal inspirací i pro film The Silent Twins, který znovu otevřel veřejnou debatu o tom, kde končí „podivnost“ a začíná selhání společnosti. June žije dodnes, v rámci možností obyčejný život. Bez sestry, která pro ni kdysi byla celým světem, ale jejíž smrt jí paradoxně otevřela cestu ke skutečnému světu.
Mlčení není vždycky prázdnota. Někdy je to poslední obrana člověka, kterému nikdo nerozumí. A když mu tu obranu vezmeme silou, nemusíme ho tím zachránit – můžeme ho dorazit.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://allthatsinteresting.com/june-jennifer-gibbons
https://www.examinerlive.co.uk/news/real-life/tragic-silent-twins-jennifer-june-32484071
https://www.ladbible.com/community/weird/june-jennifer-gibbons-silent-twins-broadmoor-hospital-656314-20240903
https://podnews.net/press-release/june-voice-silent
https://www.rhyljournal.co.uk/news/22639881.sister-the-silent-twins-tells-torture-jennifers-death/
https://www.bbc.com/news/uk-wales-67716241
