Článek
V českém veřejném prostoru občas probleskne případ, který se vymyká obvyklým škatulkám. V létě 2016 to byla Michelle Sudků. Dvě oběti během krátké doby, žádná předchozí vazba na poškozené, žádný viditelný motiv, žádná snaha o útěk a k tomu zvláštní, téměř odosobněná klidnost. Vyšetřování nejprve působilo jako dvě nesouvisející trajektorie: v Příbrami udušená žena v bytě po zdánlivě banální zámince, v Praze na Andělu ubodaná servírka v rušné kavárně. Teprve následně se obě linky protnuly v jediné jméno. A spolu s ním i otázka, která se vrací pokaždé, když se realita potká s neléčenou psychózou: co všechno muselo selhat, aby k tomu došlo?
Případ č. 1 - tichá vražda bez motivu a stop
První čin se odehrál v soukromí. Žádný křik davu, žádná kamera, která by všemu přihlížela. Z dostupných informací vyplývá, že pachatelka zazvonila u cizí ženy pod záminkou drobné pomoci. Kdo by si takovou prosbu nespojil s obyčejnou lidskou situací? V bytě došlo k zápasu a k udušení oběti. Následoval odchod a prázdnota. Žádná krádež, žádné ničení stop ze strachu, žádná scéna, která by naznačovala, že pachatelka ví, co udělala, a snaží se to zakrýt. Pro kriminalisty noční můra: vztahová linka nikam nevede, motiv nikde, stop je málo a všechno zůstává viset ve vzduchu jako nepříjemný, hutný pocit nesmyslnosti.
Případ č. 2 - vražedné šílenství
Druhý čin byl naopak před lidmi. Kavárna na Andělu - všední ruch, tác s nápoji, zvuk kávovaru, hlasy. Uprostřed toho někdo vytáhne nůž. Útok je náhlý a bez varování, míří na obsluhu, na mladou ženu, která do práce přišla dělat to, co dělá každý všední den. Okolí ztuhne, pár lidí se snaží zasáhnout, ale všechno je příliš rychlé. Pachatelka se po činu nechová jako člověk přistižený při zločinu. Nehroutí se, neutíká, neschovává se. Ten zvláštní klid působí na svědky paradoxně hrozivěji než otevřená agresivita. Když je následně dopadena, působí uzavřeně, nevýrazně, jako by šla o dům dál.
Vražedkyně bez (jednoznačné) viny
Soudní znalci poměrně rychle pojmenovali osu případu: těžká duševní porucha, psychotické prožívání reality, sluchové halucinace, rozpad náhledu, nepříčetnost v době činu. V právní řeči to znamená, že člověk není schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo je ovládat. Jinými slovy: ve chvíli, kdy dochází k nejzávažnějšímu činu, přestává fungovat to, čemu běžně říkáme svědomí, brzdy, vědomá kontrola. Nejde o výmluvu, ale o popis stavu mysli, kterou nemoc deformovala do té míry, že její nositel už nerozlišuje mezi tím, co se děje uvnitř hlavy, a tím, co se děje venku.
Znalecký tým, který zpracovával její případ, uvedl, že Sudků měla kombinaci paranoidní schizofrenie a sexuální deviace se sadistickými a nekrofilními prvky.
To znamená, že v době činu mohla pociťovat chorobné vzrušení z představy násilí a smrti, i když její motivace nebyla čistě sexuální. Jinými slovy – sexuální složka byla přítomná, ale sekundární; hlavní roli hrála psychóza a duševní rozklad. Svoji roli také sehrála genderová dysforie (transsexualita), kdy Michelle procházela změnou pohlaví, ale hormonální léčba, spočívající v podávání testosteronu, neúmyslně posílila agresivitu. Proces byl zastaven, což však pro změnu vedlo k horšímu psychickému rozpoložení. Samotná genderová dysforie je pro lidi, kteří jí trpí, velmi psychicky náročná, proces změny není jednoduchý a bývá dlouhý. Za normálních okolností však změna vede k lepšímu pocitu jedince, hormonální léčba přináší uspokojení z toho, že se člověk začíná fyzicky měnit v toho, kým se cítí skutečně být. V případě Michelle ale došlo ke kombinaci s deviacemi a schizofrenií, která nebyla léčena. Výsledkem byl „smrtící koktejl“.
Případy nepříčetných pachatelů jsou pro veřejnost těžko přijatelné. Vnímáme tragédii obětí a máme v sobě přirozenou poptávku po odpovědnosti a trestu. Jenže trestní právo je postavené na předpokladu, že člověk chápe, co dělá, a mohl se rozhodnout jinak. U psychóz tohle často neplatí. Když znalcům popisují pacienti své vnitřní hlasy, nejsou to metafory. Jsou to skutečně slyšené příkazy, výhrůžky, zákazy, někdy vnucené „smysly“ a neodbytná přesvědčení, že činem zabrání horšímu zlu. Zvenčí to může znít absurdně, uvnitř to působí jako jediná logická možnost.
Schizofrenie nejsou dvě osobnosti v jedné
Tady se dotýkáme psychologického jádra: schizofrenie není „dvojí osobnost“, jak se občas mylně říká. Jde o poruchu, která rozleptává provázanost myšlení, emocí a vnímání. Člověk může být emočně oploštělý, mluvit monotónně, ztrácet schopnost vcítění. Někdy se přidá paranoidita a přesvědčení, že okolí škodí, sleduje, ovládá. Pokud do této mozaiky zapadne příkazová halucinace typu „musíš“, je riziko činů reálné. Většina lidí se závažným duševním onemocněním nikdy nikoho nenapadne; přesto existují výjimky, které mají devastující následky. Sudků se do té výjimky vešla v té nejhorší možné podobě: dvě náhodně vybrané oběti, žádný zjevný vnější spouštěč, krátký časový odstup.
Ilustrační obrázek
Z právního hlediska pak následuje krok, který bývá pro veřejnost těžko stravitelný: místo vězení zabezpečovací detence. Není to benevolence, ale nejpřísnější ochranné opatření, které české právo zná. Detence je režim mezi věznicí a psychiatrickou nemocnicí, s vysokým stupněm dozoru a omezení. Není časově omezená. Člověk v detenci zůstává tak dlouho, dokud odborníci a soud nedojdou k závěru, že riziko závažného násilí už není aktuální. V praxi to u chronických psychóz s prokázaným extrémním rizikem často znamená velmi dlouhou dobu, leckdy fakticky doživotí. Trestní „zadostiučinění“ to samozřejmě nezajistí; zajišťuje to ale něco jiného - bezpečí a léčbu.
Když se vrátíme ke konkrétnímu vyšetřování, je na tom případu modelově vidět, jak obtížné je spojovat zdánlivě nesouvisející skutky bez vztahových vazeb. Většina vražd má nějaké pozadí - partnerské, rodinné, majetkové. Vyšetřovatelé pak často vychází z okruhu lidí, kteří oběť znají. Tady ten kruh neexistoval. První čin se stal za zavřenými dveřmi, druhý naopak před svědky, ale bez souslednosti, která by automaticky vedla ke stejné pachatelské verzi. Teprve souhra kamerových záznamů, operativní práce a konzistence popisů chování (ten zvláštní klid, ta jakoby vyprázdněná přítomnost) dovedly policii k jediné osobě. A teprve pak se začaly skládat dílky, včetně návaznosti na první případ.
V prevenci je co dohánět
Psychologicky je pro mnoho lidí nejděsivější právě ten klid. U „afektivních“ činů vidíte výbuch, hněv, výkřik. U psychotického jednání můžeme pozorovat něco, co působí jako rituál bez citu. Neospravedlňuje to vůbec nic, jen to mění způsob, jak o tom přemýšlíme. Zlo nemusí mít křik a pěnu u pusy. Může mít tichý krok, naprosto běžné oblečení, prázdný výraz. A právě ta obyčejnost je tíživá: nedává nám žádné snadné vysvětlení, žádný „obličej“ nepřítele. Je to temná připomínka křehkosti, se kterou lidská mysl drží svět pohromadě.
Když se z právní kvalifikace přesuneme k systému péče, musíme si přiznat nepříjemnou věc: prevence stojí na mnoha drobných, často neviditelných krocích - včasné rozpoznání symptomů, dostupnost ambulantních psychiatrů, krizových center, case managementu, terénních týmů, které dokážou člověka vtaženého do psychózy vyhledat, přesvědčit ke spolupráci, držet ho v léčbě a hlídat zhoršení stavu. Česká psychiatrická péče se mění, ale pomalu. Reforma běží, vznikají centra duševního zdraví, přibývá informací. Jenže realita lidí s těžkou psychózou je pořád často kombinací samoty, studu a praktických překážek: dlouhé čekací doby, nedostatek kapacit, složitá komunikace mezi zdravotnictvím a sociálními službami, rodiny, které to nezvládají, i když se snaží.
Ilustrační obrázek
Do toho vstupuje nepopulární, ale důležitá část: nedobrovolná hospitalizace a ochranné léčení. Někdy je to to jediné, co dokáže předejít tragédii. Tohle není otázka přísnosti, ale odpovědnosti. Současná pravidla vyžadují, aby byla splněna jasná kritéria - akutní ohrožení sebe nebo druhých, zjevná neschopnost bezpečně fungovat. Bez nich systém do života člověka násilně nezasáhne. Je to dobře, protože svoboda nemá být lehce odnímatelná. Ale v praxi to znamená, že spousta lidí se „propadá“ těsně pod hranicí zásahu, dokud nepřijde krize, která už je nepopiratelná. Případy, jako je tenhle, jsou tragickým důkazem, že prevence je vždy levnější - lidsky i materiálně - než řešení následků.
Je fér zmínit i druhou stranu: naprostá většina lidí se schizofrenií je při správné léčbě stabilní, vede klidný život a pro okolí nepředstavuje žádné nebezpečí. Stereotyp „nebezpečného blázna“ je zraňující a nepravdivý. Vražedná psychóza je výjimka, ne pravidlo. Právě proto budí takovou pozornost - zároveň ale nesmí vést k paušalizaci. Kdykoli mluvíme o riziku násilí u duševních nemocí, je potřeba držet se faktů a proporcí. Jednotlivý extrémní případ se nesmí stát záminkou pro strach ze všech.
Na konkrétní rovině případu Michelle Sudků pak závěr vyplývá z kombinace dvou linií: znalecký závěr o nepříčetnosti a rozhodnutí soudu uložit zabezpečovací detenci. To druhé má dvojí smysl. Za prvé chránit veřejnost. Za druhé vytvořit podmínky pro stabilizaci stavu - farmakologickou i terapeutickou. Zvenčí to může působit jako „pobyt“, ve skutečnosti jde o velmi strukturovaný režim, kde se každý krok plánuje a vyhodnocuje. O případném uvolnění rozhodují posudky a soud, nikoli dojmy nebo tlak veřejnosti. Vzhledem k povaze onemocnění a závažnosti činů je představa, že by se taková osoba v blízké budoucnosti vracela do běžného života bez dozoru, realisticky velmi slabá.
Často se ptáme na „proč“. U běžných zločinů můžeme hledat peníze, žárlivost, pomstu. U psychotické vraždy to „proč“ nemá formu. Někdy se zúží na jediné slovo: hlas. Nebo na pocit, že svět přestal být skutečný, že lidé kolem jsou jen loutky, že se všechno řídí tajným plánem, který je potřeba narušit. Tohle „proč“ je pro oběti a jejich blízké nesnesitelné. Nedá se s ním pracovat, nedá se proti němu argumentovat. Zůstává po něm bolest a díra, kterou nezacelí žádné vysvětlení ani žádný rozsudek. To je možná nejkrutější rozměr takových případů: nedávají smysl, a právě to je činí neúnosnými.
Ilustrační obrázek
Vražedkyně, ale…
Když se na to podíváme s odstupem, případ Michelle Sudků je jako memento dvojího druhu. Za prvé jako memento všímavosti. Psychóza se nerodí přes noc. Má tzv. prodromy: zhoršuje se spánek, člověk se izoluje, mění se řeč, přibývají podivné nápady a podezřívavost. Když to okolí zachytí a vezme vážně, je šance, že se včas dostane pomoc. Za druhé jako memento odpovědnosti institucí. Dostupná krizová péče a terénní týmy nejsou luxus, ale infrastruktura bezpečí - stejně důležitá jako policie a soudy. Prevence tragédií se odehrává v ordinacích a v tichých návštěvách u lidí, kteří už přestávají rozumět světu.
A nakonec je to i memento pokory. Před představou, že ne každé zlo je volba. Část zla, které vidíme, je důsledkem choroby. To neznamená, že bychom měli rezignovat na spravedlnost. Znamená to, že spravedlnost má víc podob: někdy je to rozsudek a trest, jindy ochranné opatření a dlouhá léčba. V obou případech jde o totéž - o ochranu života a důstojnosti těch, kteří nic zlého neudělali, a o přijetí reality, jakkoli je nepohodlná.
Příběh z léta 2016 tím nekončí, jen se přesouvá mimo oči veřejnosti - za zdi zařízení, kde jsou dny nalajnované a kde se měří, zda je stav stabilní, zda léky fungují, zda se neuvolňuje něco, co by znovu hrozilo explodovat. V tom tichu je paradoxně přítomný i kus naděje: že existují cesty, jak riziko držet pod kontrolou. Jen to není naděje, která by mohla vrátit životy. Je to naděje typu „už se to nestane“. Pro pozůstalé je to málo. Pro společnost je to ale to minimum, které si musíme hlídat.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/za-vrazdu-v-obchodnim-centru-hrozi-zene-az-20-let-vezeni-citi-se-nepricetna-28648
https://www.blesk.cz/clanek/regiony-praha-praha-zpravy/777938/osm-let-od-vrazdy-na-andelu-silena-zpoved-vrazedkyne-michelle-sudku-38-po-vrazde-jsem-citila-ulevu.html
https://www.novinky.cz/clanek/krimi-sadistka-ze-smichova-bude-zavrena-i-po-odpykani-trestu-40266817
https://cnn.iprima.cz/sadistka-napadla-zenu-aby-se-dostala-na-psychiatrii-pozdeji-vrazdila-v-obchodnim-centru-354266
https://www.denik.cz/krimi/vrazedkyne-z-nakupniho-centra-dostane-30-let-20170307.html
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/michelle-sudku-smichov-obchod-ubodani_2101051216_pj
https://www.lidovky.cz/domov/soud-priznal-rodine-zeny-ubodane-na-smichove-vrazedkyni-sudku-8-5-milionu-korun.A210211_171104_ln_domov_lihem
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/michelle-sudku-vrazedkyne-smichov-zmena-pohlavi-zmena-pohlavi-agresivita.A170301_194715_domaci_ale
