Článek
New York miluje legendy o výstřednících. Jen málokterá ale zarostla tak hluboko do paměti města jako osud dvou bratrů, kteří proměnili rodinný dům v Harlemu v neprůchodný labyrint. Homer a Langley Collyerovi nezačali jako podivíni z bulvárních rubrik. Byli to vzdělaní synové dobře situované rodiny, kteří se postupně uzavřeli před světem, přestali vyhazovat cokoliv „co by se ještě jednou mohlo hodit“ a nechali svůj dům narůst do podoby, která zaskočila i hasiče zvyklé na ledacos. V březnu 1947 je našli mrtvé – každý se stal vězněm vlastní pevnosti z krabic, novin a šrotu.
Původ a začátky: nic nenasvědčovalo tragédii
Homer Lusk Collyer (nar. 1881) a Langley Irving Collyer (nar. 1885) vyrůstali v rodině, která patřila k vyšší vrstvě manhattanské společnosti. Otec Herman byl vážený gynekolog, matka Susie pocházela z rodu, který si zakládal na tradici a vzdělání. Chlapci získali přesně to: Homer vystudoval práva na Columbii a krátce působil v právní praxi, Langley studoval inženýrství a vášnivě hrál na klavír; občas veřejně koncertoval. Na začátku 20. století to vypadalo jako normální dráha synů z „dobré rodiny“.
Roku 1909 se Collyerovi usadili v hnědém činžáku na rohu Páté avenue a 128. ulice. Dům byl velký, reprezentativní, vhodný pro recepce, hudební večery, knihy. Jenže okolní čtvrť – Harlem – se v následujících dekádách proměnila. Odtékaly peníze i „dobré jméno“, přibývaly sociální problémy. Bratři zůstali, i když mnoho jejich vrstevníků se stěhovalo jižněji nebo na předměstí.
Langley Collyer (vpravo)
První trhliny: nemoci a stažení do ústraní
Zlom nastal ve třicátých letech. Homer postupně přišel o zrak a přidala se chronická onemocnění, kvůli nimž prakticky nevycházel. Langley převzal roli pečovatele, zásobovače i „ochránce“. Přerušil společenské kontakty, omezil hudbu a začal dům uzavírat – nejdřív symbolicky, potom i fyzicky.
Právě Langleyho starost o bratra se stala „motorem“ hromadění. Tvrdil, že jednou Homera uzdraví „přírodní“ léčbou a že pak bude chtít dočíst všechny zameškané noviny; proto nosil dovnitř balíky tiskovin. K novinám přibývaly časopisy, staré hudebniny, rozbité přístroje „na náhradní díly“, lékařské instrumenty po otci, bicykly, rozebrané pianino, bedny s dráty, součástky z automobilů. Věci se vršily po stěnách a začaly tvořit chodby. Pro někoho odpad, pro Langleyho zásoba „užitečných předmětů“ a ochranných bariér.
Jak se z domu stal labyrint
Zvenku bylo vidět jen zatažené závěsy, zabedněná okna a dveře, které jakoby neexistovaly. Uvnitř se mezitím rozrostla soustava úzkých průchodů s nastraženými překážkami. Langley byl přesvědčený, že jim hrozí vloupání – zvědavci se prý pokoušeli nahlížet, kolovaly fámy o „pokladech“. Začal proto budovat „pasti“: z provazů, prken, křehce poskládaných beden a kovových součástek, které se na narušitele měly sesypat. V praxi se však z domu stala kolabující stavebnice.
Zásobování fungovalo v noci. Langley vytahoval vozíky a tašky, obcházel bleší trhy a skládky, někdy prý bral i kusy nábytku ze stěhování v sousedství. Voda a elektřina ne vždy spolehlivě fungovaly – dům byl starý, účty nejasné. Záclony se nehýbaly, zvonek nebyl k ničemu. Kdo nezvonil, měl smůlu; kdo zvonil, ten si připadal jako vetřelec. Vztah se sousedy se proměnil v tiché příměří plné zvědavosti a obav.
Jedna starost o bratra, druhá o svět za zdmi
Langley pečoval o nevidomého Homera s posedlostí. Stravování podřídil svým představám o léčbě – mluvilo se o pomerančích, celozrnném pečivu, cibuli. Homer zůstával většinu dne na lůžku, obklopený novinami a nábytkem, skrz který se dalo projít jen „cestou zasvěcených“. Tady už nešlo o sběratelství. Šlo o vytlačení reality věcmi, které měly plnit funkci zdi, přikrývky i smyslu.
V určité chvíli se z obrany stala ideologie: „když to teď nepotřebuju, možná to budu potřebovat zítra“. Kdo někdy stál nad krabicí „tohle ještě nevyhazuj“, pozná tenhle typ myšlenky. U Collyerů se z této myšlenky stal jediný hlas, který měl v domě slovo.
Úřady, fámy a marné pokusy o kontakt
V takhle uzavřeném životě stačí málo a vznikne legenda. Lidé procházeli kolem a vyprávěli si, že uvnitř jsou miliony, šperky, umění. Jiní se dušovali, že Collyerovi mají zbraně a pasti „jako v pevnosti“. Čím více dům mlčel, tím víc křičely historky. Občas zasáhly úřady – kvůli daním, kvůli hygieně, kvůli hlášení o zápachu. Přijít dovnitř bylo ale téměř nemožné: za dveřmi stála první stěna krabic, a když se jedna hrana hnula, začal se sypat křehký domek z karet.
Hasiči a policie se naučili, že každý zásah je malá archeologie. K prorážení cest používali prkna a háky, často však narazili na další a další bariéry. Bratři přitom nebyli asociální v čistém smyslu slova – jen mluvili málo, mistrně odkládali všechna jednání a vysvětlovali vše nemocemi, starostmi a právem na soukromí.
Jedna z místností po částečném vyklizení
Březen 1947: konec, který dům předpověděl
V březnu 1947 zaregistrovali sousedé silný zápach. Policie s hasičskou jednotkou dorazila, ale vchod byl jako vždy zadrátovaný krabicemi a šrotem. Trvalo dlouhé hodiny a nakonec dokonce dny, než se dělníci prokopali uzoučkým tunelem do míst, kde se dalo projít bez nebezpečí. Našli Homera – mrtvého, v loži uprostřed papírových valů. Z lékařské zprávy následně vyplynulo, že zemřel hladem a dehydratací; nikdo mu nedonesl jídlo ani vodu.
Kde byl Langley? Městem se vzedmula vlna dohadů: utekl? Schovává se? Je i on mrtvý? Odpověď ležela doslova nadosah, ale nebyla vidět. Až po několika týdnech, při dalším vyklízení, se objevilo jeho tělo – jen pár metrů od bratrovy postele, zasypané vlastní pastí z beden, novin a kovových trubek. Vypadalo to, že šel k Homerovi s jídlem a konstrukce se na něj zřítila. Bez jeho péče pak ani Homer nepřežil.
Co všechno z domu odvezli
Teprve když spadly poslední bariéry, ukázal dům plný rozsah proměny. Úřední záznamy uvádějí více než sto tun materiálu, které bylo třeba odvézt. Z praktických věcí zůstaly především seznamy: noviny navrstvené do výše mužské postavy, několik pian a pianin, bicykly bez pneumatik, šicí stroje, hromady lékařských nástrojů, rozebrané motory, kusy automobilových podvozků, kanystry, skříně, stovky knih, starožitnosti promíchané se šrotem. Nic z toho nevytvořilo souvislý „poklad“. Hodnota zůstala v cihlách – a ty byly pod tíhou let a haraburdí unavené. Dům tak byl záhy stržen.
Proč právě oni: co dnes říká psychiatrie
Když Collyerovi žili, psychiatrie neznala diagnózu, která se dnes nabízí jako první – porucha hromadění. Ta se vyznačuje silným problémem vyhazovat věci, pocity ohrožení při pomyšlení na „ztrátu“ předmětu, zaskládáním obytných ploch a vážným dopadem na život. K tomu se přidává sociální izolace a často i rysy obsedantně-kompulzivní poruchy. V extrému vzniká prostředí nebezpečné pro zdraví a život, což byl přesně případ harlemského domu.
Nejde jen o „nepořádek“. V jádru je jiná ekonomika hodnot: předmět má pro člověka s tímto problémem význam, který je pro okolí neviditelný. Papír je „archiv“, rozbitý přístroj je „zásobník náhradních dílů“, staré noviny jsou „budoucí čtení“. Strach z prázdna převáží nad starostí o bezpečí. Když se k tomu přidá péče o nemocného blízkého, nedůvěra ke světu a postupná chudoba času i sil, rozjede se spirála, kterou je těžké zastavit bez pomoci zvenčí.
Město, mýty a morální panika
Příběh Collyerových zapadl do newyorské paměti i proto, že si v sobě nese městské archetypy: pevnost uprostřed živé čtvrti, tajemství za zavřenými okenicemi, zvědavé hloučky na chodníku a novináře hledající senzaci. V okolí se vyprávěly legendy o trezorech, diamantových špercích a armádě pastí; realita byla šedivější, ale tím děsivější. Nešlo o poklad, ale o věci, které se navzájem podpíraly, až z toho vznikla krajina uvnitř domu. Když v ní zemřeli dva lidé, stal se z ní na čas nejnavštěvovanější „památník“ v Harlemu.
Po materiální stránce zůstaly jen účty a právní tahanice, komu co připadne. Jejich příběh inspiroval knihy, články, divadelní hry, později i filmové a televizní epizody. Vznikl malý park, který nese jejich jméno, a kolemjdoucí dodnes míjejí místo, které mělo být domovem, a stalo se varováním.
Co z toho plyne: několik prostých poučení
Za prvé: hromadění není lenost. Je to porucha, která má svoji logiku a emoci a která se bez pomoci často zhoršuje.
Za druhé: izolace zesiluje psychické problémy. Když se přeruší běžné sociální vazby, chybí korektiv. Nikdo neřekne „pojďme to protřídit“, „zajdeme k lékaři“, „pustíme dovnitř denní světlo“. Bariéry z krabic přerostou v bariéry v hlavě.
Za třetí: městské legendy mají svou cenu i škodu. Zvědavost přitahuje, ale někdy spíš dál žene oběti do kouta. Kdyby kolem domu nestály davy čekající na senzaci, možná by se bratrům dýchalo volněji. Možná.
Dům Collyerových zmizel, místo nahradil park s lavičkami. Zůstal příběh o dvou bratrech, kteří – ač měli vzdělání, prostředky i start v životě – prohráli se strachem, nemocí a věcmi. Je to newyorská legenda, ale zároveň univerzální příběh o tom, jak snadno se dá z „ještě chvilku si to nechám“ stát „už nemám kam šlápnout“. A jak tenká je hranice mezi bezpečím domova a pastí, kterou si člověk nastraží sám na sebe.
Když dnes procházíme bytem a zvažujeme, co odložit „na pak“, stojí za to si na Collyerovy vzpomenout. Ne jako na kuriozitu, ale jako na varování, že prostor je konečný a život krátký. Věci nám mají sloužit – ne nás pohltit.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://allthatsinteresting.com/collyer-brothers
https://www.harlemworldmagazine.com/the-legendary-collyer-brothers-harlem-ny-1881-1947-rare-video/
https://www.businessinsider.com/collyer-brothers-mansion-see-inside-original-new-york-hoarders-2023-9#to-expedite-the-process-the-police-eventually-broke-a-window-on-the-second-story-and-entered-the-apartment-3
https://www.amusingplanet.com/2018/09/the-collyer-brothers-historys-worst.html
https://www.christopherroosen.com/blog/2020/10/17/the-sad-story-of-the-collyer-brothers-and-the-question-of-do-we-own-our-stuff-or-does-our-stuff-own-us
https://www.psychologistworld.com/issue/collyer-brothers
https://www.boweryboyshistory.com/2024/09/house-of-mystery-the-story-of-the-collyer-brothers.html
