Článek
Premiéry svého posledního filmu, v němž hrála, se už bohužel nedočkala. Statečná herečka, která se neprovinila ničím jiným, než že pomohla bližním v nouzi. O tom, že v pozadí všeho jde o činnost odbojářů, nejspíš vůbec nevěděla.
Anna Letenská, roz. Svobodová (*29.8.1904- †24.10.1942)
38 let. Tak krátký byl život české herečky pocházející z Nýřan u Plzně. Poslední, s kým mluvila, než ji gestapo definitivně sebralo, byl František Filipovský.
Narodila se do velké rodiny Oldřicha a Marie, kteří oba byli herci a otec ještě režíroval. Měla dalších pět sourozenců, z nichž dvě sestry se stejně jako ona staly herečkami. Už jako dítě vystupovala s kočovnou divadelní společností a následně vystřídala několik divadelních společností, přičemž v jedné z nich narazila na svého budoucího manžela Ludvíka Hrdličku, kterého si v roce 1925 vzala a o rok později se jim narodil syn. Po Hrdličkovi si nechala i umělecké příjmení Letenská - Hrdlička totiž používal pseudonym Letenský. K tomu jej přiměl ředitel souboru, který jméno odvodil z místa, odkud Hrdlička pocházel - z Prahy Letné. Jejich manželství vydrželo pěkných 15 let, ale nakonec se v roce 1940 rozvedli a o rok později se provdala za architekta Vladislava Čalouna, prokuristu německé dopravní společnosti. To už byla uznávanou herečkou, velmi kladně hodnocenou zejména za její výkony v komických rolích.
Hrála role energických a temperamentních žen, přičemž je dokázala ztvárnit tak věrohodně, že mnozí věřili, že je přesně taková. Její schopnosti ztvárnit postavy tak reálně si všimli i filmoví producenti a projevili o ni zájem. Jejím prvním filmovým počinem byl snímek Kříž u potoka (1937), následně si zahrála třeba v komedii Milování zakázáno nebo v Babičce. Slibně rozjetá kariéra však skončila po pár letech, sotva dotočila v roce 1942 svůj poslední film Přijdu hned režiséra Otakara Vávry.
Její tragický konec započal nevydařeným atentátem na Heydricha. Ten uskutečnili členové skupiny Anthropoid, Jan Kubiš a Jozef Gabčík, společně s pomocí dalších odbojářů. Gabčík měl na Heydricha střílet ze samopalu, ale protože se vzpříčil v hlavni náboj, byla jeho snaha marná. Proto přispěchal Jan Kubiš s granátem, který hodil směrem k Heydrichovi. Energie vytvořená výbuchem se však částečně vrátila ke Kubišovi a buď částice pláště granátu, nebo část karoserie auta, zranila Kubiše nad okem. Naštěstí mu to nezabránilo v úniku, i když rána silně krvácela. Za pomoci jízdního kola uniknul v nastalém zmatku do Prahy Libně, kde bydlela rodina Novákových, s nimiž se znal. Ti mu poskytli prvotní ošetření, ale následně se od nich přesunul k rodině pana Piskáčka ve Vysočanech. V bezpečí jejich domova ho později odborně ošetřil lékař Břetislav Lyčka.
Zhruba tři týdny po atentátu zradil odbojáře Karel Čurda a došlo k pronásledování atentátníků a tragickému konci v kryptě kostela. To už je však jiný příběh… Rodiny, které Kubišovi poskytly ochranu, se do hledáčku gestapa nedostaly, protože o nich Karel Čurda nevěděl a nemohl je tak prozradit. Přesto si Němci byli vědomi toho, že Kubišovi musel někdo pomáhat, a tak pátrali dál. Postupně se dokázali dopracovat k rodině Novákových, kterou následně celou pozatýkali a podrobili drsným výslechům. Tak se dostali k další rodině, k Piskáčkovým. Od pana Piskáčka pak byl jen malý krůček k lékaři Lyčkovi. Ten rychle po zatčení Piskáčka naplánoval útěk, během kterého by se i s manželkou skryl na Moravě.
Lyčkova manželka se večer vydala k manželům Čalounovým, neboť Lyčka se s architektem Čalounem znal ze Sokola a oba spolupracovali s odbojem. Anna Letenská, provdaná Čalounová, Lyčkově manželce žádost o přespání neodmítla, i když o odbojové činnosti zřejmě nic nevěděla. Krátce se u ní zastavil i sám Lyčka, ale poté odešel přenocovat na jiné místo společně s panem Čalounem. Noc se chýlila ke svému konci a paní Lyčková se chystala k odjezdu na Moravu, kde se měla opět setkat se svým manželem. Jenže k tomu už nikdy nedošlo. Hned to ráno, ještě na Hlavním nádraží v Praze, ji zatkl komisař Müller. Její plán útěku musel někdo vyzradit, ale dodnes se neví kdo. Byla podrobena výslechu a přesunuta do cely na Pankrác.
Během výslechu prozradila, kde strávila uplynulou noc. O dva dny později si gestapo přišlo pro architekta Čalouna. Jeho žena Anna se dostala pod policejní dohled a dodnes se vedou spekulace, proč nebyla zatčena také. Jednou z teorií je, že v tu dobu natáčela film Otakara Vávry a producent Miloš Havel vyjednal odklad zatčení kvůli dokončení filmu. Archivář Šustka je však zastáncem jiné teorie, podle které bylo běžné, že Němci nechávali manželky na svobodě ještě nějaký čas jako tzv. volavky. Zatčení muži totiž tak mohli mít pocit, že je pořád ještě co ztratit a mohli být povolnější ke spolupráci. Je až neuvěřitelné, že i za téhle situace, kdy musela být ve strašném stresu z obav o manžela a každou chvíli čekala, že jí přijdou oznámit jeho popravu, byla schopná dohrát svoje komediální scény, kde vystupovala jako domovnice Koubková.
Každý den se musela hlásit gestapu v Petschkově paláci. Gestapo ji však ujišťovalo, že se o sebe nemusí bát. Byl to však hned druhý den po skončení natáčení, kdy ji nakonec zatkli také. Když se toho dne jela opět hlásit, potkal ji u tramvaje kolega František Filipovský, který byl také posledním, kdo s ní svobodně mluvil.
Annu Letenskou zadržel opět Müller, podrobil ji výslechu a následně nechal odvézt na Pankrác. Odtamtud pak byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně, a nakonec do koncentračního tábora v Mauthausenu, kam byli přepraveni všichni, kdo byli zadrženi ve spojitosti s atentátem na Heydricha. Celkově šlo zhruba o 300 lidí. A všichni byli odsouzeni k smrti ranou z pistole do týlu. Anna Letenská byla zastřelena 24. října 1942, paradoxně dříve než její manžel, který byl popraven 26. ledna 1943. A dříve než byla premiéra filmu Přijdu hned, který se stal jejím posledním snímkem.
Zůstal po ní syn z prvního manželství, který v té době bydlel u svého biologického otce. A vzpomínky jejích kolegů, kolegyň a dalších lidí, kteří s ní přišli do styku. Popisovali ji jako veselou a milou ženu, laskavou, která se i ve svých posledních chvílích v Terezíně a Mauthausenu snažila zlepšit lidem okolo sebe náladu.
V Divadle na Vinohradech, kde hrála, má svoji bustu, a před vchodem do divadla v Kladně má pamětní desku. Její jméno je i se jménem jejího druhého manžela uvedeno na pomníku u kostela sv. Cyrila a Metoděje.
Anna (zcela vpravo) se svými sourozenci
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.nyrany.cz/mesto/o-meste/nasi-rodaci/anna-letenska/
https://www.denik.cz/z_domova/anna-letenska-bretislav-lycka-jan-kubis-barrandov-filmove-studio-ateliery.html
https://www.prazskyden.cz/smutny-osud-herecky-anny-letenske-po-nataceni-jela-rovnou-na-smrt/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_Letensk%C3%A1
https://dvojka.rozhlas.cz/co-v-boheme-nebylo-koho-skutecne-ukryvala-anna-letenska-a-kdo-ji-prozradil-7474418
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/654229/tragicka-smrt-filmove-legendy-annu-letenskou-38-po-nataceni-zavrazdili-v-koncentraku.html
https://www.forum24.cz/anna-letenska-se-premiery-filmu-prijdu-hned-nedockala-byla-zavrazdena-o-dva-mesice-drive
