Článek
Louis-Charles de France, v češtině Ludvík Karel Bourbonský. V papírech starého režimu bychom u něj našli titul dauphin, následník trůnu. V revolučních dokumentech se z něj stal „Louis-Charles Capet“ – aby se z něj vyrvalo všechno, co připomíná dynastii. A v očích monarchistů, kteří se odmítli smířit s pádem Bourbonů, je od 21. ledna 1793 králem: Ludvíkem XVII. Jenže tenhle „král“ nikdy nebyl oficiálně korunován, nepodepsal jediný zákon, neviděl vlastní zemi jinak než přes mříže a umřel dřív, než stihl dospět do věku, kdy člověk chápe, proč se dospělí navzájem vraždí ve jménu politiky.
Není to pohádka o „ztraceném králi“, jak jeho příběh romantizovalo 19. století. Nebyla to romantická záhada, ve které se vždycky dá doufat, že dítě uniklo, žilo pod cizím jménem a jednou se vrátí. Historické jádro je mnohem horší a mnohem prostší: osmileté dítě bylo uvězněno a pomalu zničeno kombinací politické hysterie, bezohlednosti a obyčejné lidské lhostejnosti.
Malý Ludvík XVII.
Versailles, dvůr, pravidla a izolovaný luxus
Ludvík se narodil 27. března 1785 ve Versailles. Byl druhým synem krále Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty. V tu chvíli nebyl hlavním následníkem – tím byl jeho starší bratr Louis-Joseph. Teprve po bratrově smrti v roce 1789 se z Ludvíka stal dauphin, tedy přímý dědic trůnu.
Když si dnes představíte „královské dítě“, nejspíš sklouznete k představě bezstarostného rozmazleného života. Versailles ale fungovalo jako stroj. Všechno mělo řád: kdy dítě vstává, kdo ho obléká, kdo smí vstoupit do místnosti, kdo má právo ho oslovit, jak se jí, jak se stojí, jak se sedí. Pro dvůr byla královská rodina zároveň rodina i instituce – a děti byly součástí té instituce od narození.
Ludvík XVI. nebyl typ krále, který by si liboval v okázalosti a cynické moci. Spíš působil jako člověk, který se do role vladaře „nějak dostal“ a pak se s ní snažil poctivě poprat, i když na to neměl povahu ani politický instinkt. V krizích váhal. Rozhodoval se pomalu. To z něj v očích části veřejnosti udělalo slabého panovníka – a ve chvíli, kdy se systém začal hroutit, slabost na vrcholu funguje jako přilití benzínu do ohně.
Marie Antoinetta se mezitím stala ideálním terčem. Jednak byla „cizinka“ (Habsburkovna), jednak symbol luxusu. A i když je část jejích skandálů přifouknutá nebo vyloženě propagandistická, revoluční Paříž nepotřebovala nuance. Potřebovala nepřítele s tváří. A královna tu tvář měla.
Ludvík vyrůstal v prostředí, které bylo sice bezpečné, ale zároveň uzavřené. Dítě na dvoře neslyší běžné řeči ulice – slyší dvorské šeptání. Když pak přišla revoluce, přišla nečekaně jako rána do světa, který do té doby fungoval podle nepsaných pravidel kontinuity: dnes je král, zítra je král, pozítří je král. A najednou není nic.
Král Ludvík XVI. - otec malého Ludvíka
Politická nálada: proč se Francie utrhla ze řetězu
Francie na konci 80. let 18. století čelila finanční krizi, dlouhodobému zadlužení státu a hluboké společenské nerovnosti. Byla to doba, kdy přestávala platit i některá společenská a zejména politická pravidla. Osvícenské myšlení, americká revoluce, šíření pamfletů, klubová politika – veřejnost se začala chovat jako politický aktér. A když se do toho přidal hlad a pocit, že „ti nahoře“ neplatí totéž co „ti dole“, vznikla výbušná směs.
Rok 1789 přinesl svolání generálních stavů, vznik Národního shromáždění a postupnou erozi autority krále. V říjnu 1789 byla královská rodina přinucena opustit Versailles a přesunout se do Paříže. V praxi to znamenalo, že královská rodina přestala být mimo dosah davu. Žila pod dohledem, v prostředí, kde se politické napětí dalo doslova krájet.
Další zlom přišel s útěkem do Varennes (červen 1791). Královská rodina se pokusila odjet z Paříže, byla ale zadržena a vrácena. Tenhle moment měl obrovský psychologický dopad: král, který měl být „otcem národa“, najednou působil jako někdo, kdo chce utéct před vlastním lidem. A revoluční radikalizace dostala další impuls.
V srpnu 1792 byla monarchie fakticky smetena: útok na Tuilerie (10. srpna 1792) vedl k uvěznění královské rodiny v Temple.
Pro Ludvíka to byl začátek života, který už není ani vzdáleně nepřipomínal život prince. Byl to život vězně.
Poprava Ludvíka XVI. a její důsledky pro dítě
Ludvík XVI. byl souzen Národním konventem a 21. ledna 1793 veřejně popraven gilotinou na náměstí Place de la Révolution v Paříži.
V monarchistické logice to znamenalo jediné: v okamžiku smrti krále přechází koruna na jeho syna. Proto se v očích royalistů stal malý Ludvík „Ludvíkem XVII.“, i když Francie už byla republikou a dítě sedělo v cele. Nikdy tak nebyl oficiálně korunován, i když pro část společnosti byl právoplatným králem.
Revoluční vláda ale měla najednou v rukou symbol, který mohl žít dál a kolem kterého se mohly shromažďovat protirevoluční síly. Zároveň šlo o dítě. A poprava dítěte by byla v očích Evropy i části Francie politicky nebezpečná. Takže se problém „řešil“ jinak: izolací, převýchovou, vymazáním identity – a později (spíš fakticky než oficiálně) zanedbáním, které vedlo k smrti.
Poprava Ludvíka XVI.
Temple: vězení, které se stalo laboratoří na lámání lidí
Temple nebyl jen „nějaký pokoj“. Byl to komplex, kde se královská rodina ocitla pod přísným dohledem. Po srpnu 1792 tam byli drženi Ludvík XVI., Marie Antoinetta, jejich dcera Marie-Tereza a Ludvík Karel; s nimi i králova sestra Elisabeth.
V prvních měsících měli ještě určitý kontakt mezi sebou. Pak se to začalo rozpadat. Král byl od rodiny oddělen při přípravě procesu. V prosinci 1792 a lednu 1793 probíhal jeho soud a následná poprava.
Pro dítě je už samotná změna prostředí z paláce do vězení obrovský šok: hluk, cizí lidé, stráž, pravidla, strach dospělých. Ale u Ludvíka šlo o něco horšího: tenhle šok už neměl šanci odeznít. Po zbytek života, který trval jen krátce, už nepoznal nic jiného.
Oddělení od matky: 3. červenec 1793 a začátek systematické destrukce
Dne 3. července 1793 byl Ludvík oddělen od matky a svěřen do „péče“ Antoina Simona, pařížského obuvníka, kterého revoluční orgány ustanovily jeho „vychovatelem“.
Do té doby byl vězněm, ale pořád měl matku. Po tomhle dni začalo něco, co se dá bez přehánění označit za řízenou psychickou, ale i fyzickou destrukci dítěte.
Záměr je popsaný i na stránkách Versailles: cílem bylo přimět ho zříct se královského původu.
Jak to vypadalo v praxi? Část líčení o Simonově „sadismu“ pochází z royalistických pamětí a pozdější literatury a historici se liší v tom, co lze doložit a co už je přibarvené. I další zdroje upozorňují, že některé extrémní historky nelze prokázat, zároveň ale popisují manipulaci dítěte a prostředí, které ho mělo „převychovat“ a vytrhnout z něj původní identitu. Simon malého Ludvíka týral, kopal do něj, poléval ledovou vodou. Způsobů, jak malého chlapce psychicky i fyzicky mučit, si nejspíš našel víc, ale to se můžeme jen domnívat - důkazů je pochopitelně jen velmi málo.
I kdybychom odhodili všechny přepálené historky, zůstávají některá nepopiratelná fakta: dítě bylo odebráno matce, zavřeno s dospělými, kteří měli politický úkol, a bylo využíváno jako pouhý nástroj.
A nejtemnější moment tohohle období je jeho „svědectví“ proti vlastní matce. Podle Versailles byl Ludvík zmanipulován k tomu, aby při procesu s Marií Antoinettou podpořil obvinění z incestu – obvinění, které se stalo součástí obžaloby a které dodnes působí jako učebnicový příklad politické propagandy.
Marie Antoinetta byla popravena v říjnu 1793. A Ludvík tím přišel o poslední jistotu.
Marie Antoinetta - matka malého Ludvíka
Samovazba a zanedbání
Po určité době byl Simon z funkce odstraněn (různé přehledy to spojují s obdobím po vrcholu jakobínského teroru). A tady se začíná odehrávat fáze, která je možná ještě děsivější než „aktivní“ převýchova: dítě je ponecháno v naprosté izolaci.
Svědectví o tomhle období se shodují v základních rysech: dlouhé měsíce bez smysluplného lidského kontaktu, špína, zanedbaná hygiena, zhoršující se zdravotní stav. Popisy se liší v míře detailu, ale faktem je, že chlapec postupně fyzicky i psychicky chátral. Nejčastěji jsou zmiňováni všudypřítomní paraziti jako blechy nebo vši, chlapec neměl náhradní oblečení, vodu na umytí, neměl dokonce ani toaletu. Dostával pouze trochu jídla malým okénkem. Jeho tělo pokryly boláky, nemohl postupně ani chodit.
Navíc šlo o prostředí, kde se pravděpodobně šířily infekce a tuberkulóza – nemoc typická pro přelidněné, vlhké a nehygienické podmínky. A tady přichází okamžik, kdy se revoluční „řešení“ překlopilo do obyčejné lhostejnosti. Ludvík přestával být politicky užitečný. Není z něj ani veřejný nepřítel, ani triumfální trofej. Byl to jen problém zavřený za dveřmi.
Poslední měsíce: lékaři, autopsie a smrt desetiletého chlapce
V létě 1794 padl Robespierre a armádu vedl nový muž, Barras. Ten se zděsil jeho stavu, povolal nového dozorce, který nechal vyčistit celu a postaral se i o samotného Ludvíka. Pro toho však bylo již příliš pozdě, zubožené tělo dítěte už nezvládlo utrpení.
Ludvík XVII. zemřel v Temple 8. června 1795 ve věku pouhých deseti let.
Následující den proběhla pitva. Podle dostupných údajů se na ní podílelo více lékařů a mezi nimi i chirurg Philippe-Jean Pelletan.
Oficiální závěry se v literatuře shrnují jako tuberkulóza a související komplikace (často se zmiňuje i zánět).
Po smrti vznikl prostor pro fámy o záměně. Jedním z důvodů bylo, že pohřeb byl anonymní a kolem věci panoval chaos. Tahle mlha pak živila desítky „dauphinů“, kteří se v 19. století hlásili o identitu.
Jenže do hry vstoupil konkrétní hmatatelný relikt: Pelletan měl z pitevního zákroku odebrat srdce a uchovat ho.
A právě tohle srdce se stalo klíčem k modernímu ověření.
Proč dnes historici většinově odmítají „útěk“: DNA a konec jedné legendy
V roce 2001 vyšla odborná studie o mitochondriální DNA analýze srdce dítěte, které zemřelo v Temple roku 1795. Dvě laboratoře nezávisle analyzovaly mtDNA a porovnaly ji s mtDNA mateřských příbuzných Marie Antoinetty. Výsledek: sekvence odpovídá mateřské linii, tedy je konzistentní s tím, že srdce patřilo jejímu synovi.
To samozřejmě neznamená, že poznáte „osobnost“ z DNA. Ale pro základní otázku „byl to opravdu syn Marie Antoinetty?“ je to velmi silný důkaz. Proto dnes v seriózní literatuře převládá závěr, že Ludvík skutečně zemřel v Temple v roce 1795 a že velká část pozdějších „údajných Ludvíků XVII.“ jsou vymyšlené příběhy, omyly nebo podvody.
Paradoxem je, že revoluce vynesla na světlo myšlenky občanství, práv, rovnosti – a přitom zároveň v některých fázích používala metody, které se s lidskostí míjely o kilometry. Smrt dítěte v cele není „vedlejší škoda“. Je to morální účet. A ten účet nezmizí tím, že řekneme: „Byla to doba.“ Ano, byla to doba. Ale právě proto bychom si to měli stále připomínat, abychom se něčeho podobného vyvarovali v budoucnu.
Ludvík se narodil do systému, který byl nespravedlivý a přežitý. To je fakt. Jenže v devíti, deseti letech není člověk představitelem režimu. Je to dítě. A jeho příběh připomíná, jak snadno se v politickém zápalu přestane rozlišovat mezi vinou a symbolem.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://en.chateauversailles.fr/discover/history/great-characters/louis-xvii
https://www.britannica.com/biography/Louis-XVII
https://www.ebsco.com/research-starters/history/louis-xvii-remains-identification
https://www.biography.com/royalty/louis-xvii
https://www.worldhistory.org/Louis_XVII_of_France/
https://www.novinky.cz/clanek/historie-desetileteho-ludvika-xvii-utryznili-k-smrti-40328197
