Trest smrti a způsoby provedení. Vynalézavost člověka neznala mezí

O historii a současnosti trestu smrti jsem psal zde.

Trest smrti je kontroverzním trestem zejména kvůli definitivnosti, možnosti zneužití při boji proti oponentům a také kvůli možnosti omylu. Dosud je praktikován ve více než 50 zemích světa, přičemž většina těchto rozsudků a prokazatelně vykonaných poprav připadá na čtyři země - Irák, Írán, Egypt a Saúdskou Arábii. Pak jsou země, které čísla o trestu smrti považují za státní tajemství a tak se můžeme o jejich počtech jenom domnívat. Premiantem v počtu vykonaných poprav by byla bezpochyby Čína, kde se podle Amnesty International ročně vykoná i více jak tisíc poprav.

Trest smrti nás provází už od dávných dob a za tu dobu byli lidé schopni přijít na nespočet možností, jak odsouzence připravit o život. Některé způsoby byly rychlé a svým způsobem milosrdné, jiné byly brutální a odsouzenému způsobily neskutečná muka.

Snahy o co nejvíce odstrašující způsob

Zdokonalování trestu smrti nebylo vždy vedeno jenom touhou po krvi a odplatě. Motivací o co nejbrutálnější způsob smrti byla často snaha vyvolat co nejvíce strachu a bázně a odradit tak lidi od páchání daného zločinu. I proto byly popravy obvykle veřejné, aby je vidělo co nejvíce lidí. Preventivní efekt těchto poprav byl a je diskutabilní. Zločinci před spácháním zločinu obvykle neřeší následky a často si ani nepřipouštějí, že by mohli být chyceni. Efekt odrazení může mít tento trest spíše ve společnostech, kde se uděloval či stále uděluje i za jiné typy provinění, než byla třeba vražda.

Velkou vynalézavost prokázali lidé zejména v dřívějších dobách, v evropských zemích šlo především o období středověku. Co všechno lidé při popravě využívali?

Zvířata

Využití zvířat při provádění trestu smrti patří k nejstarším způsobům poprav, záznamy sahají až do dob 7. století před naším letopočtem. Často se využívaly vyhladovělé šelmy nebo psi, popřípadě velká a silná zvířata. U šelem docházelo k usmrcení obvykle roztrháním nebo sežráním, u velkých zvířat se využívalo jejich síly k roztržení odsouzencova těla nebo k jeho ušlapání.

Velmi oblíbené bylo předhazování odsouzenců ve starověkém Římě. Odsouzenec nebo skupina odsouzenců byla nahnána do arény. Někdy byli v okovech, jindy bez nich. Občas zcela bezbranní, jindy dostali jednoduché zbraně k základní sebeobraně. Zatímco diváci s napětím sledovali počínání odsouzenců, byla do arény vpuštěna hladová a divoká zvěř. Využívalo se lvů, tygrů či jiných kočkovitých šelem, medvědů, vlků, ale i slonů, býků, kanců a dalších zvířat.

V zemích s přístupem k moři byla využívána i vodní zvířata jako žraloci, piraně či jiné dravé ryby. Využít se dali i krokodýli.

Nejen velká zvířata byla schopna usmrtit člověka. V řadě zemí byl využíván i drobný hmyz, popř. pavouci, štíři, hadi a jiná jedovatá zvířata. Agresivní hmyz se využíval zejména v zemích Střední a Jižní Ameriky nebo v Africe. V Asii využívali i dravé ptáky, když odsouzence zahrabali do země a nechali koukat jenom hlavu. Ptáci pak nebožáka zaživa oklovávali, aniž by se mohl jakkoliv bránit.

V Evropě se pro změnu využívalo hojně hlodavců, především krys a potkanů. Ti se umístili do klece nebo nádoby, která byla následně přiložena na břicho odsouzence. V těsné blízkosti dna nádoby či klece byl zapálen oheň. Zvířata se ve strachu z narůstající teploty prokousala měkkými tkáněmi odsouzencova břicha, aby unikla.

Upálení a „upečení“

Upálení patří mezi nejstarší způsoby poprav a zároveň přetrvalo až do pozdního středověku. Člověk byl obvykle připoután ke kůlu a kolem něj byla dokola naskládána hranice z polen, slámy, větví a dalších hořlavých materiálů. Postupně byl způsob provedení ještě zdokonalen tím, že odsouzenec byl pomazán pryskyřicí či polit hořlavinou, aby byla jistota, že ho zachvátí plameny.

Přestože si dnes představujeme upálení jako smrt na základě uhoření, faktem je, že odsouzený mnohdy zemřel již vlivem nadýchání se kouře. To bylo v podstatě štěstí, protože pokud se k odsouzenci dostaly plameny dříve, než zemřel, bylo umírání delší a krutější.

Upálení se ve velkém praktikovalo zejména ve středověku. Často se upalovaly ženy, které byly označeny za čarodějnice či lidé, kteří byli označeni za kacíře. Trestáni byli tímto způsobem i homosexuálové nebo lidé, kteří se dopustili cizoložství.

Mezi známé osobnosti, které nalezly smrt v plamenech, patří např. Jan Hus nebo Johanka z Arku.

Oheň se také využíval i jiným způsobem než upálením na hranici. Pokud měli odsouzenci umírat dlouho a v nezměrných bolestech, byla síla ohně korigována. Vznikaly různé klece, rošty, nádoby a další zařízení, v nichž byl člověk držen či k nim byl připoután, zatímco kat využíval plamenů či roztavených materiálů, aby pomalu odsouzence mučil k smrti. Ti byli pomalu opékáni nad volným ohněm, vařeni v kotlích s horkou vodou, poléváni horkým olejem nebo roztaveným kovem. Známí byli např. v antickém Řecku „býci“, kovové konstrukce ve tvaru býka, do kterých byl odsouzenec zavřen a pod břichem kovového zvířete byl rozdělán oheň. Jak se kov rozpaloval a nebohý odsouzenec uvnitř břicha křičel, otvory v tlamě a nose býka vydávaly zvuky, jako kdyby bučel.

Ukřižování

Dalším způsobem popravy, který je známý již od starověku, je ukřižování. Ve starověkém Římě se jednalo o nejčastější způsob popravy. Nejslavnějším člověkem, který byl k tomuto způsobu popravy odsouzen, byl Ježíš Nazaretský.

Kříže nemusely mít vždy typický tvar kříže, ale mohly být ve tvaru T, X, Y, popř. s větším počtem břeven. Odsouzenec často musel vodorovné břevno donést k místu výkonu popravy sám na svých zádech. Tam rozpažil a za zápěstí byl přibit k břevnu. Častá představa přibití za dlaně vychází z omylu, neboť dlaně by nedokázaly unést váhu těla a došlo by k jejich roztržení. Následně byl odsouzenec vytažen, dokud vodorovné břevno nezapadlo na určené místo. Nohy odsouzence byly přibity k svislému trámu, a to buď samostatně, nebo obě dohromady. K smrti většinou docházelo vyčerpáním organismu, udušením nebo srdečním selháním. Pokud chtěl kat urychlit smrt, podlomil trestanci nohy.

Ukřižování přetrvalo až do dnešních dob. Na konci 19. století bylo praktikováno zejména v severní Africe, během 2. světové války byli nacisty ukřižováni někteří Židé a čas od času dojde k ukřižování odsouzence v nějaké ze zemí, kde se dodržuje islámské právo.

Naražení na kůl

Řada z nás si při představě naražení na kůl představí valašského knížete Vlada, zvaného Drákula, Vlad Napichovač nebo Vlad Naražeč. Ten při tažení proti Turkům nechal narazit na kůly tisíce zajatců. Nutno ale dodat, že předtím stejnou odstrašující taktiku použili právě Turci.

K nabodnutí docházelo obvykle tak, že odsouzenec byl položen na zem a kat mu zabodnul kůl do řitního otvoru a palicí do něj tloukl tak dlouho, dokud kůl neprojel tělem. Pak byl postaven a ukotven do země. V řadě případů ale kůl zatloukl jen zhruba do délky půl metru, kůl byl postaven a zbytek byl ponechán zemské gravitaci. Pokud měl odsouzenec zemřít rychleji, byl kůl zbroušen do špičky. Pokud měl trpět, byl zbroušen do kulata a vnitřní orgány tak obvykle neporanil, ale pouze je „odsunoval“. Odsouzenec tak mohl trpět dlouhou dobu neskutečnými bolestmi.

Smrt stětím hlavy

Setnutí hlavy patří mezi další způsoby popravy, které byly praktikovány už v dávných dobách a přetrvaly až do dneška. K výkonu bylo používáno řady nástrojů, později také konstrukcí, z nichž nejznámější je gilotina.

Při správném a úspěšném provedení došlo k rychlému oddělení hlavy od těla. Ne vždy však měl odsouzenec takové štěstí a historie je plná poprav, jejichž průběh se rozhodně nedá označit za bezproblematický. V řadě případů musel kat tnout ještě alespoň jednou, ale i několikrát, aby došlo k úspěšnému oddělení hlavy od těla. Odsouzenec v řadě případů ještě stále žil.

V době středověku docházelo k sestrojování mechanických zařízení, kde se využívalo čepele, která vlivem gravitace spadla a setnula odsouzenci hlavu. Ten obvykle během popravy klečel a hlavu měl položenou na špalku nebo dřevěné desce. Čepele byly různé a mnohdy se stávalo, že nebyly dostatečně ostré, aby dokázaly oddělit hlavu. Kat pak musel ještě palicí praštit do horní části čepele a silou tak dokonat nepovedenou popravu.

Nejdokonalejším zařízením byla gilotina, která sice nebyla původním francouzským vynálezem, ale dosáhla největšího vrcholu své slávy za dob francouzské revoluce. Počet zpackaných poprav byl minimální, k usmrcení docházelo rychle a spolehlivě. Odsouzenci už nemuseli potupně klečet, ale leželi na desce, přičemž jejich krk byl fixován dřevěnou deskou s otvorem ve tvaru půlměsíce.

V českých zemích se gilotina používala jen krátce, a to v době 2. světové války. Používali ji nacisté v pankrácké sekyrárně a katem byl Alois Weiss, kterému pomáhali čtyři pacholci. Popraveno tu bylo tímto způsobem více jak 1 000 osob.

Oběšení

Dalším „oblíbeným“ způsobem je oběšení. Jedná se o levný způsob, ke kterému postačuje jen kus provazu. Pokud je dobře provedeno a dojde ke zlomení vazu, může se jednat o rychlou smrt, ale odsouzený také může umírat i několik hodin.

Oběsit je možné člověka kdekoliv, kde je možné provaz uvázat do výšky. Často se za tímto účelem ale stavěly tzv. „šibenice“, které byly schopny pojmout i více odsouzenců najednou. Pokud bylo cílem nechat odsouzence trpět, mohl být buď vytažen a pak se pomalu dusil vlastní vahou, nebo se mu pod nohama podtrhlo stupátko tak, aby se mu nezlomil vaz a mohl zemřít udušením. Pokud měl zemřít rychle, využívalo se pádu z výšky a zlomení vazu. I tak však občas došlo k případům, kdy ke zlomení vazu nedošlo a dotyčný ještě nějakou dobu trpěl.

Smrt oběšením byla často vyhrazena neurozeným lidem, byla vnímána jako potupná až degradující.

Rozpárání břišní dutiny

Rozpárání trupu bylo možné provést mnoha způsoby a odsouzenec mohl být po dlouhou dobu ještě živý. Záleželo na znalostech a schopnostech kata.

Obvykle došlo k zabodnutí nože či jiného sečného nástroje a rozříznutí břišní dutiny. Při velkém řezu došlo i k vyhřeznutí a vypadnutí střev a jiných orgánů, při menším řezu mohl orgány vytrhávat sám kat, což mu umožnilo prodlužovat utrpení.

Tento způsob smrti byl často praktikován v Japonsku, kde ho vykonal sám odsouzený člověk jako formu rituální sebevraždy. Muž, obvykle samuraj, si krátkým mečem rozřízl břišní dutinu horizontálně zleva doprava, někdy pak přidal i vertikální řez. Následně mu byla useknuta hlava, ale i toto ukončení mohl provést sám samuraj tím, že si probodnul srdce nebo hrdlo. Této sebevraždě se říká seppuku, ale u nás je známa spíše pod chybným označením harakiri.

Pohřbení zaživa

Pohřbení zaživa mohlo být provedeno dvěma způsoby. Buď byla odsouzenci ponechána nad úrovní země hlava, aby bylo utrpení prodlouženo, nebo byl pohřben zcela, což obvykle smrt urychlilo. Odsouzenec, jehož hlava vyčnívala ven, mohl být dále mučen, popřípadě usmrcen jiným způsobem, aniž by se mohl bránit.

Smrt hladem či žízní

Tento trest mohl být proveden mnoha způsoby, od ponechání odsouzence na místě, kde neměl přístup k vodě a potravě, až po využití speciálního nástroje, který mu v příjmu tekutin a potravy zamezil. Ve všech případech přicházela smrt pomalu a krutě. V Evropě se často využívalo tzv. hrušky úzkosti, která se vsunula odsouzenci do úst, kde se následně roztáhla a zamezila tak tomu, aby odsouzený mohl přijímat potravu. Časté bylo také uzavření odsouzence do kobky či do klece, kde byl ponechán tak dlouho, dokud hlady a žízní nezemřel. Pokud kat chtěl, aby odsouzenec trpěl déle, tekutiny mu v omezeném množství poskytl.

Smrt řezem

Málokterý trest poskytoval katovi tolik možností provedení jako řezání. Ne vždy se muselo jednat o smrtelné řezání, často se přistoupilo jen k odřezání části těla a odsouzenec mohl žít dál. Typickým bylo odseknutí ruky zlodějům, odříznutí prstů křivopřísežníkům, vyříznutí jazyka, vypíchnutí očí apod.

Mnohým odsouzencům byly postupně odřezávány části těla, zatímco byli udržováni naživu. Následovat mohlo usmrcení jiným způsobem, nebo se pokračovalo v řezání tak dlouho, až odsouzenec zemřel na vykrvácení nebo selhání organismu.

K usmrcení řezem se také používala pila. V Evropě byl tento trest určen často homosexuálním mužům. Způsob provedení mohl variovat - mohlo jít o horizontální řez v půlce těla nebo o vertikální řez. Pokud šlo o vertikální řez a řezalo se od hlavy dolů, dostavila se smrt velmi rychle. Pokud se řezalo opačným směrem, kdy byl odsouzenec pověšen za nohy a řez začínal v rozkroku, byla smrt pomalá. Často byla pila zaříznutá až v břišní části, když došlo ke smrti odsouzence. Tím, že jeho hlava byla dostatečně dlouho okysličována, byl po dlouhou dobu při vědomí.

K dokonalosti tento trest dovedli Číňané. Nazvali jej jako ling-čch´neboli smrt tisícem řezů. Nebohý odsouzenec byl vysvlečen a přivázán ke kůlu. Zkušený kat z něj poté postupně odřezával kousky kůže či svaloviny. K usmrcení mohlo dojít během dvaceti minut, ale také se mohla poprava protáhnout na několik hodin i dní. Příbuzní odsouzeného mnohdy katovi zaplatili za to, aby odsouzeného nejprve usmrtil probodnutím a teprve poté vykonal rozsudek tisícem řezů. Známý je např. případ Liou Ťina, který byl roku 1510 rozřezáván po dobu tří dní. Takto dlouho vydržel jen proto, že popravě asistovali lékaři, kteří mu zastavovali krvácení a křísili ho, aby byl po celou dobu při vědomí. Tento neobvykle krutý trest se používal při nejtěžších proviněních.

Ukamenování

Ukamenování si často pojíme s islámským právem, ale bylo praktikováno i v evropských zemích. Dnes je však opravdu typické zejména pro muslimské země.

Odsouzenec byl většinou zahnán do úzkých prostor, kde nemohl uniknout, popř. byl zahrabán do země a nad zemí měl pouze hlavu. V roli kata byl obvykle dav lidí, kteří na odsouzeného házeli kameny. Na velikosti kamenů a míře přesnosti hodů záleželo, jak rychle došlo ke smrti odsouzeného.

Ubičování k smrti, ubití holemi

Trest bičováním neměl ve většině případů za cíl usmrcení odsouzeného, pouze jeho potrestání jako výstrahu. Přesto byl několikrát využit v takové míře, že smrt byla nevyhnutelná. V roce 1989 byli v Saúdské Arábii odsouzeni čtyři útočníci k 1 000 a jeden dokonce k 1 500 ranám důtkami. Přestože nikde nebylo řečeno, že jsou odsouzeni k smrti, bylo nad slunce jasné, že tolik ran nemohou přežít. A nepřežili.

Podobným trestem je i ubití klacky či holemi. Opět se může jednat o „ne-smrtelný“ trest, ale též smrtelný. K nejmasovějšímu použití tohoto trestu došlo za dob vlády Rudých Khmerů v Kampučii, kdy byly ubity desítky tisíc lidí.

Garota

Garota byla čistě španělským vynálezem a způsobem popravy, k poslednímu případu vykonání trestu došlo až v roce 1974. Odsouzenec obvykle seděl na stolici a zády se opíral o sloup, ve kterém byl v úrovni krku otvor. Kat následně kolem krku odsouzeného umístil smyčku, kterou protáhnul otvorem a následně za sloupem protáhnul provazem ještě malý kůl, kterým pak otáčel. Tím docházelo k utahování smyčky a dušení odsouzence. Kromě provazu se používal i řetěz nebo kovový pás. Později byla poprava vylepšena ještě tím, že za hlavou odsouzence se nacházel kovový špičatý výstupek. Jak docházelo k utahování a zvýšení tlaku šíje na sloup, bodec projel lebkou do mozku a nešťastníka rychle usmrtil.

Smrt zastřelením

Zastřelení patří k novějším způsobům usmrcení. Jedná se o rychlý způsob popravy, levný a snadno dostupný. V dřívějších dobách se jednalo o trest typický zejména pro vojsko, postupně se ale rozšířil i na civilisty.

V počátcích nepatřil ke spolehlivým způsobům, neboť palné zbraně ještě nebyly tak přesné. Trest tak nevykonával jeden kat, ale skupina střelců a někdy nestačil jeden pokus, ale palba se musela opakovat, dokud nebyl odsouzený zasažen smrtelně. Jak docházelo ke zlepšení přesnosti a účinnosti palných zbraní, množství střelců potřebných k exekuci se snižovalo.

Smrt zastřelením patří mezi nejrozšířenější způsoby popravy, zejména díky své jednoduchosti, finanční nenáročnosti a rychlosti. Je považována i za humánní způsob popravy.

Elektrické křeslo

Elektrické křeslo si nejčastěji spojujeme se Spojenými státy americkými. Mělo jít o humánnější způsob popravy, než bylo oběšení. Prvním člověkem popraveným tímto způsobem byl v roce 1890 William Kemler, odsouzený za vraždu milenky. Jeho poprava byla tragická, neboť provedení nebylo zdaleka dokonalé. Po prvním výboji o síle 300 voltů s sebou škubal a stále žil. Dostal druhý výboj a jeho kůže zčervenala, začala hořet a popravčí místnost zaplnil neskutečný zápach. Protože odsouzenec stále žil, dostal ještě třetí výboj, po kterém konečně došlo k usmrcení.

Smrtící injekce, plynová komora, dusík

I tyto způsoby popravy si spojujeme především s USA. Američané se neustále snažili přijít na nejhumánnější způsob popravy. Plyn byl použit už v roce 1924 v Nevadě. Principem bylo použití kapslí kyanidu draselného a kyseliny sírové, kdy při jejich vzájemném kontaktu došlo k uvolnění jedovatého plynu.

Smutnou skutečností je, že tento způsob byl využit i během 2. světové války v koncentračních táborech.

Smrtící injekce byla poprvé použita v Oklahomě roku 1977 a dnes se používá kromě USA např. i v Thajsku.

USA se čas od času potýkají s problémem nedostatku látek, které se používají při popravě smrtící injekcí. Nejvíc se využíval thiopental, ale firma, která jej jako jediná dodávala na americký trh, zastavila jeho produkci právě kvůli tomu, že ho tam využívali k popravám. Místo něj se tak přistoupilo k využití pentobarbitalu sodného. Obě látky se používají k uspání odsouzeného, zatímco smrt zajišťují látky jiné.

Problémy se získáváním těchto anestetik vedly Spojené státy k hledání dalších možností, jak humánně usmrtit odsouzence. 25. 1. 2024 má v Alabamě dojít k první popravě čistým dusíkem. Odsouzencem je Kenneth Smith, nájemný vrah, který se snaží bránit tomuto provedení popravy s tím, že to nese nebezpečná rizika. Na obličej by mu měla být připevněna maska, do které bude vpouštěn dusík. Nedostatek kyslíku povede k hypoxii a následné smrti.

Nesouhlas vyjádřil i Úřad OSN pro lidská práva, podle kterého může tento způsob představovat mučení a tím porušení mezinárodního práva.

Nejčastější způsoby v dnešní době

V dnešní době se nejvíce praktikují tyto způsoby trestu smrti:

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-amerika-alabama-se-jako-prvni-na-svete-chysta-provest-popravu-dusikem-40457891

https://theses.cz/id/0ln5b7/diplomova_prace.pdf

https://cs.wikipedia.org/wiki/Gilotina

https://cs.wikipedia.org/wiki/Seppuku

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ling-%C4%8Dch%E2%80%99

https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-amerika-v-usa-meni-slozeni-smrtici-injekce-jedna-z-latek-neni-k-dostani-87481