Článek
Na začátku 20. století byl New York rozbouřeným kotlem lidí a chorob. Rezervoáry pitné vody nebyly vždy bezpečné, kanalizace nefungovala tak, jak by měla, a hygienické návyky se teprve pomalu měnily k lepšímu. Břišní tyfus, způsobený bakterií Salmonella typhi, byl obávaná nemoc: týdny trvající horečky, průjmy, vyčerpání a nezřídka smrt. Do tohoto prostředí přišla mladá Irka Mary Mallon. Byla pracovitá, uměla vařit a rychle zjistila, že kuchařka je jedno z mála povolání, které ženě bez známostí nabídne slušný plat i jisté postavení v domácnosti bohatších rodin.
To, co o sobě nevěděla, ovšem změnilo život jí i lidem kolem: patřila k malé skupině asymptomatických nosičů. V těle měla bakterii tyfu, sama však neměla příznaky; mikroby vylučovala stolicí. V době bez antibiotik to byla nebezpečná kombinace - a ve chvíli, kdy připravovala studená jídla (zmrzlinu, saláty, ovoce), kde se bakterie nezničí teplem, byla nákaza o to pravděpodobnější.
Mary při hospitalizaci v nemocnici. Sama tyfem netrpěla.
První stopy: když se nemoc stěhuje s kuchařkou
Rok 1906 - zámožná rodina si pronajme letní dům na Long Islandu. Krátce po nástupu nové kuchařky propukne v domácnosti tyfus. Majitelé volají odborníka, který prochází zdroje vody, kanalizaci i dodávky potravin - marně. Nakonec si všimne jiného vzorce: tam, kde dříve pracovala Mary Mallon, se v krátké době objevily obdobné případy. Když odešla, nákaza utichla; když nastoupila do další domácnosti, přišly nové horečky. Řetěz drobných ohnisek začal dávat smysl.
Z pohledu dneška se zdá řešení jednoduché: vyšetřit kuchařku, potvrdit přenašečství, změnit práci, nastavit hygienická pravidla. Jenže tehdejší vědění i nástroje byly omezené, testování naráželo na logistiku i lidský odpor a samotná představa, že člověk může být nebezpečný, aniž sám stůně, byla pro laiky těžko přijatelná.
Střet s úřady: „Jsem zdravá, tak proč mě zavíráte?“
V roce 1907 Mary úřady vyhledají a nechají odebrat vzorky. V nich se opakovaně najde S. typhi. Mary tomu nevěří: cítí se zdráva, nikdy nezažila typické tyfové martyrium, navíc je ukotvená v povolání, které jí jako ženě bez kapitálu dává finanční jistotu i kus identity. Požadavek, aby s vařením skončila, vnímá jako útok na živobytí.
Veřejné zdraví má ale své tvrdé zákony: s každým dalším ohniskem roste tlak. Mary je proto izolována v nemocnici Riverside Hospital na North Brother Island u Bronxu. Nejde o trest v právním smyslu, ale o karanténu na neurčito - a pro ni psychicky velmi těžký status „vězně bez zločinu“. Lékaři zkoušejí vysvětlovat pojem přenašečství, nabízejí dlouhodobé hygienické režimy, někteří zvažují i chirurgické odstranění žlučníku, kde se bakterie často drží. Mary odmítá: operace se bojí a s obrazem „přenašečky“ se nechce smířit.
Podmíněná svoboda - a návrat do kuchyně
Po třech letech izolace přichází v roce 1910 dohoda - Mary bude propuštěna z izolace, pokud přestane vařit pro veřejnost a bude dodržovat hygienická pravidla. Na papíře souhlasí. V praxi zjišťuje, že práce, které jí zbyly (prádelna aj.), jsou hůře placené a méně stabilní. Po čase se proto pod pseudonymem vrací do kuchyně. Je to lidsky pochopitelné rozhodnutí - a epidemiologicky osudové.
V roce 1915 se v newyorské porodnici rozhoří další ohnisko tyfu. Pátrání opět končí u nenápadné kuchařky, tentokrát vedené v personálních záznamech pod jiným jménem, protože si ho změnila. Úřady Mary však znovu zadrží a odvezou na North Brother Island. Teď už natrvalo.
Dlouhá léta stranou světa
Na ostrově stráví posledních 23 let života. Občas vypomáhá v nemocniční prádelně nebo laboratoři, ale mimo izolované prostředí se už nedostane. V roce 1932 ji postihne mrtvice, po níž zůstává částečně ochrnutá. Zemře v roce 1938 ve věku 69 let. Posmrtné vyšetření potvrdí, že její žlučník byl rezervoárem bakterií - detail, který dnes dobře zapadá do znalostí o chronickém přenašečství tyfu.
Kolik lidí Mary skutečně nakazila? Oficiálně se uvádí minimálně 51 případů a tři úmrtí přímo vysledovaná k jejímu vaření; dobové odhady mluví až o stovce a více, protože řada epizod nikdy nebyla laboratorně ověřena. Ať už je konečné číslo jakékoli, pro epidemiology se stal její případ učebnicovým: zdokumentoval existenci bezpříznakových nosičů a posílil význam trasování kontaktů, hygieny a bezpečné přípravy jídla.
Média se případu Mary Mallon hodně věnovala.
Proč zrovna ona? Věda za lidským příběhem
Z dnešního pohledu je obraz jasnější než tehdy:
- Asymptomatické přenašečství: Někteří lidé po prodělání (i nepoznaném) tyfu zůstávají chronickými nosiči, zejména pokud bakterie osídlí žlučové cesty a žlučník.
- Studená kuchyně: Riziko přenosu dramaticky roste, připravuje-li přenašeč tepelně neupravené pokrmy.
- Bez antibiotik: Až do 40. let 20. století neexistovala účinná antibiotická léčba; možností byla operace žlučníku (s tehdejším rizikem) a karanténa.
- Hygienické standardy: Pojmy jako mytí rukou mezi manipulací se syrovými surovinami a hotovým jídlem nebyly v kuchyních samozřejmostí.
Tento rámec ale Mary sama neviděla. V jejích očích byla zdravá žena, která si prací u sporáku vydělala na živobytí. „Proč právě já?“ je otázka, která se v jejím příběhu vrací stále dokola.
Bakterie břišního tyfu Salmonella enterica „Typhi“
Spravedlnost, nebo exemplární případ?
Přezdívka „Tyfová Mary“ se rychle chytla v tisku - a měla svou daň. Z Mary udělala symbol a částečně i obětního beránka. Nebyla jediná přenašečka tyfu; podobné případy se objevovaly i jinde. Mnozí kritici proto později namítali, že se na ni svalila pozornost, protože byla imigrantka, žena a neústupná vůči autoritám. Jiní oponovali, že úřady neměly jinou účinnou a legální možnost, jak zabránit dalším úmrtím, když selhaly gentlemanské dohody i předchozí propuštění pod podmínkou.
Právě v tom tkví trvalá hodnota jejího příběhu: nutí nás ptát se, jak vyvažovat práva jednotlivce a bezpečí ostatních, jak férově komunikovat vědecké poznatky lidem, kteří mají důvod jim nedůvěřovat, a jak nastavovat pravidla tak, aby nepůsobila selektivně vůči slabším skupinám.
Co se tím svět naučil?
Z případu Tyfové Mary vzešlo několik praktických poučení, která dnes bereme jako samozřejmost:
- Kontakt s potravinami je privilegium s pravidly. Lidé s infekčními riziky musí dodržovat jasná hygienická opatření - a pokud to nejde, nemohou pracovat v kuchyni.
- Trasování a komunikace. Účinné je jen takové opatření, které je srozumitelné a respektuje důstojnost dotčeného člověka. Tlak bez vysvětlení rodí odpor.
- Institucionální odpovědnost. Zodpovědnost nenese jen jednotlivec; stejně důležité jsou bezpečné vodovody, kanalizace a kontroly ve stravovacích provozech.
- Věda se vyvíjí. To, co dnes řeší antibiotika a operace s minimálním rizikem, bylo tehdy neřešitelné jinak než izolací. Historická hodnocení tak musejí brát v potaz dobové možnosti.
Za titulkem „Tyfová Mary“ stála konkrétní žena: hrdá, tvrdohlavá, neochotná přijmout roli označenou lékaři a tiskem. Část veřejnosti v ní viděla nebezpečí, část oběť systému. Pravda je složitější. Mary Mallon nebyla ani netvorem, ani světicí; byla člověkem chyceným v mezírce mezi tehdejší vědou a realitou života. Její příběh nezmění fakt, že kvůli jejímu vaření lidé trpěli a umírali. Zároveň ale připomíná, že spravedlivá opatření musejí být srozumitelná a rovnoměrně uplatňovaná, jinak z nich zůstane jen pocit křivdy.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.gavi.org/vaccineswork/tragedy-typhoid-mary
https://www.theguardian.com/science/2020/mar/10/typhoid-mary-super-spreader-history
https://www.nationalgeographic.com/history/article/typhoid-mary-tragic-tale-exposed-health-impacts-super-spreaders
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC3959940/
https://origins.osu.edu/read/who-was-typhoid-mary
https://www.pbs.org/wgbh/nova/typhoid/mary.html
