Článek
V únoru se na zahradu chodí jinak než v dubnu. V dubnu jdete s konkrétním cílem: rýt, sázet, něco zachránit, něco dohnat, něco už konečně udělat. V únoru jdete často bez nějakého programu. A i když jdete s nějakým záměrem, bývá to něco spíše neurčitého: „aspoň se podívám“, „aspoň obejdu“, „aspoň zjistím, co z toho přežilo“.
Člověk otevře dveře, vystoupí ven a první věc, kterou slyší, je ticho. Samozřejmě ne úplně absolutní, i když i to se někdy může stát. Ale takové to zahradní ticho, kde je slyšet vlastní kroky, drobné cvaknutí větvičky, šoupnutí listu přes zmrzlý záhon. Křupnutí ledu, sněhové pokrývky, šplouchnutí kaluže v závislosti na aktuálních teplotách. Všechno je stažené. I barvy. Zelená je pryč, nebo je schovaná tak hluboko, že ji musíte hledat. Trávník je často šedivý a unavený, půda těžká, mokrá, nebo naopak tvrdá jako deska. A člověk má pomalu potřebu se omluvit, že sem vůbec leze – protože zahrada v únoru působí, jako kdyby spala a člověk ji rušil.
Jenže ta „spící“ zahrada je zvláštní. Když se na ni budete chvíli dívat, všimnete si, že to není mrtvé. Není to ani prázdné. Je to jen stažené do sebe. Zkušení zahrádkáři velmi dobře vědí, že únor je jedním z nejdůležitějších měsíců.
Ilustrační obrázek
Co vlastně znamená, že zahrada „spí“?
Mluvíme o tom téměř poeticky - rostliny spí, zahrada odpočívá, příroda je v zimním režimu. Ale u rostlin to není spánek jako u člověka. Je to spíš soubor promyšlených úsporných opatření a ochran.
Listnaté stromy jsou bez listí, protože listy jsou pro ně v zimě spíš riziko než výhoda. Listy odpařují vodu a v mrazu je voda problém: v půdě může být zmrzlá, kořeny ji nemůžou brát tak snadno, a strom se musí bránit vysychání. Opad listí tedy není „slabost“ stromu, ale obrana. A kůra, pupeny, dřevo – všechno je nastavené na přečkání.
Když se zadíváte na větve, uvidíte pupeny. Některé jsou nalité, jiné drobné, tvrdé, přitisknuté. V těch pupenech už jsou založené budoucí listy – a u mnoha druhů i květy. Stromy se na jaro nepřipravují až na poslední chvíli. Stromy se připravují už dopředu. Část jejich práce je hotová dávno předtím, než se na zahradě objeví první zelený nádech.
Zatímco se tedy koukáme na něco, co vypadá jako holá větev, ve skutečnosti jde o větev plnou připravených zárodků, které jen čekají, až přijde jejich chvíle. Jen zatím mají „zavřeno“, protože venku ještě není bezpečno.
Neviditelné se děje pod zemí
Únor je měsíc, kdy si mnohdy uvědomíme, jak moc jsme zvyklí vnímat zahradu jen podle toho, co vidíme na povrchu. Jenže zahrada je z velké části pod zemí. A půda v únoru rozhodně není mrtvá krabice s hlínou.
Procesy v půdě se přes zimu zpomalují. Ne „zastavují“, ale „zpomalují“. V půdě stále běží rozklad organické hmoty, jen jiným tempem. Půdní život – bakterie, houby, drobní bezobratlí – reagují na teplotu a vlhkost. Když je půda zmrzlá, aktivita je nízká. Když povolí, i o pár stupňů, začne se znovu něco dít. Ne tak, že bychom si toho viditelně všimli, ale dost na to, aby to mělo nějaký smysl.
Únor je často měsícem, kdy se střídá mráz s oblevou, vlhko se suchem, tvrdý povrch s rozbředlým blátem. A tahle „nestabilita“ je pro půdu i rostliny velká zkouška. Rostliny ji zvládnou, ale každá změna je pro ně určitou zátěží. A zahradník, pokud to s nimi myslí dobře, se snaží nepřidávat další zbytečné stresy.
V únoru bychom se tedy neměli pouštět do ničeho, co by půdu narušilo. Zmrzlá nebo promočená půda se snadno poškodí – struktura se rozmačká, udělají se hroudy, vytlačí se vzduch. Každé narušení, které bychom provedli, by v půdě zůstalo ještě dlouho. Půda není jako koberec, který můžete snadno srovnat nebo znovu natáhnout. Pamatuje si.
Ilustrační obrázek
Únor je měsícem drobných detailů
V létě je zahrada hlasitá. Všude něco kvete, něco padá, něco se dere na světlo, něco vadne. Únor je opakem. A právě proto v něm najednou vidíme věci, které v sezóně můžeme snadno přehlédnout.
Vidíme, jak jsou keře opravdu stavěné. Jak které větve rostou, kam se tlačí, co si navzájem stíní. V létě to zakryje listí a je těžké si představit skutečnou kostru keře. V únoru je to jak rentgen.
Vidíte, co v zahradě funguje jako úkryt. Starý trvalkový záhon, který v létě vypadá trochu neupraveně, je v únoru jako chudé sousedství. Suché stonky, listy, hromádka větví, kout, kam nefouká. Ptáci to milují. A nejen ptáci – i hmyz, který tam přezimuje, a drobní živočichové, na které si kolikrát ani nevzpomeneme, protože nejsou „vidět“. Jenže ono to, co není vidět, často drží zahradu pohromadě.
V únoru si taky všimnete, že zahrada není jen o rostlinách. Je to prostor, kde se potkává víc druhů života. A v zimě je ta vzájemná závislost často znatelnější: kdo najde potravu, kdo najde vodu, kdo najde závětří.
Když je mráz, voda je nad zlato. Když je obleva, zase je problém bláto a vlhko. A ptáci – kteří v létě vypadají naprosto soběstačně – jsou v únoru někdy křehcí. Nejsou slabí, to ne, jsou výborně přizpůsobení. Ale energeticky je zima náročná a únor bývá zrádný tím, že člověk má pocit, že zima už končí. Jenže to tak nebývá. Zima si někdy během února trochu oddechne, ale ne proto, aby dala poslední sbohem, ale aby se ještě nadechla k dalšímu pokračování.
Proč únor svádí k ukvapenosti
Je zvláštní, jak nás únor umí popohnat. V lednu spousta lidí ještě drží zimní klid. Ale v únoru se začne ozývat v hlavě malý hlas: „Už bys měl něco udělat.“ Přijde pár světlejších odpolední, slunce se opře do jižní zdi, a člověk má pocit, že to musí využít, že jaro už je za dveřmi.
Řadu lidí pocit přicházející jara přiměje k zahradní aktivitě. Bohužel, kvůli tomu často dochází k typickým „únorovým“ chybám: předčasné výsevy, přenášení věcí ven, přehnané uklízení, velké zásahy do záhonů. Netrpělivost a touha vidět výsledky si však mnohdy vyberou svoji daň.
Zahrada není projekt v kanceláři, kde si dáte úkol a odškrtnete si ho. Zahrada má svůj rytmus. A únor je jedna z největších lekcí tohoto rytmu, protože zkrátka nevidíte okamžitou odměnu. Nedostane se vám „potlesku“ v podobě nádherných květů. Nedostanete úrodu. Nedostanete skoro nic, co byste mohli vidět na první dobrou.
Dá vám ale možnost pochopit, že i období bez viditelného výsledku má svůj význam.
Pár konkrétních „únorových“ pozorování, které mohou změnit váš pohled
- Strom vypadá stejně, ale není stejný. Když se v únoru podíváte na jabloň nebo švestku, můžete mít pocit, že je to pořád to samé. Jenže v každém pupenu je jiná budoucnost. Některé pupeny jsou spíš listové, jiné květní. Často je to poznat tvarem. A tohle je věc, kterou se naučíte jen tím, že se díváte opakovaně. Únor je ideální – nic jiného vás neruší.
- Staré stonky trvalek nejsou jen „bordel“. Pro hmyz to může být zimní byt, pro ptáky zdroj semínek, pro záhon ochrana před ostrým zimním sluncem, větrem, nadbytkem vody, který by se dostal k "srdíčku" rostliny, a to by mohlo začít uhnívat. Neznamená to, že bychom v únoru neměli na zahradě uklízet. Ale měli bychom si položit otázku, jestli tím úklidem skutečně něčemu prospějeme, nebo jestli je to jen pro náš lepší pocit.
- Půda se chová jako živá hmota. Když je mokro, nechoďte zbytečně na zahradu.. Zbytečně byste půdu narušovali a místo regenerace by byla pořád stejně unavená.
- Světlo se vrací a zahrada to ví. Rostliny reagují na délku dne (fotoperiodu) i na teplotu. U řady druhů je pro jarní rašení důležitá i zimní fáze chladu, aby se přerušila dormance – je to známý a popsaný jev u mnoha ovocných dřevin. To mimo jiné znamená, že pár teplých únorových dní opravdu není „jaro“. Je to jen dočasný výkyv.
Ilustrační obrázek
Únor jako vztah, ne jako seznam úkolů
Když se řekne „únor na zahradě“, hodně lidí si představí buď nic, nebo naopak seznam: řez, nátěr, údržba, příprava, výsev. Jenže únor je krásný právě tím, že je jakýmsi kompromisem mezi nicneděláním a důležitými přípravami.
Může to být měsíc, kdy se do zahrady chodíte jen dívat. A to „jen“ je důležité. Dívání není nicnedělání. Je to sběr informací. Je to způsob, jak se učíte vnímat zahradu i v jiných fázích než jen ve vegetačním období.
V únoru zjistíte, odkud táhne vítr. Kde se drží mráz. Kde se po oblevě udělá louže. Kde je půda těžší a kde lehčí. Který kout je v zimě smutný a který je překvapivě živý. Co v zahradě zůstává hezké i bez květů – struktura, silueta, tvar.
Pokud někdo nemůže vydržet, najde se samozřejmě i pár úkolů, které může už během února začít dělat, aniž by to bylo ke škodě. Kromě zmiňovaného úklidu, kterým bychom ale neměli zahradu vyloženě narušit, to mohou být domácí výsevy květin a zeleniny. Nejeden nadšený zahrádkář má doma okna v obležení truhlíků s vysetými semínky. Kdo má spíše užitkovou zahradu, může se v závislosti na charakteru počasí pustit do řezu ovocných stromů a keřů. Tento předjarní řez vede k podpoře růstu mladých stromků, u starších k obnově plodonosného obrostu. Jen pozor na to, že každý druh ovocného stromku má jiné potřeby, vhodné je v tomto období začít s jabloněmi.
Jestli se někdy rozhoduje o tom, jak bude zahrada vypadat za pár let, není to jen v sezoně. Je to právě v těchhle „nudných“ měsících, kdy máte čas všimnout si toho, co v létě přehluší zeleň.
Když se zdánlivě nic neděje, děje se to nejdůležitější
Zahrada není krásná proto, že v ní všechno roste pořád. Je krásná proto, že má svůj rytmus. Že umí růst i čekat. Že umí být plná i prázdná – a obojí je správně.
Jaro přijde. Zahrada ho má připravené dávno předtím, než ho sami poznáme. A když jí v únoru dáme klid, často nám to vrátí – ne okamžitě, ale vrátí. V chuti prvního hrášku, ve zdraví stromů, v tom, že záhon drží vodu, že rostliny nejsou tak uštvané, že všechno působí stabilněji.
Únor je měsíc, který vás naučí jednu věc: že i když to na první pohled vypadá, že se nic neděje, svět se nezastavil. Jen pracuje bez diváků. Je to jako u nás lidí - práce „na efekt“ je mnohdy sice líbivá, ale funkčně nedostatečná. Zatímco bez tiché, na první pohled nepříliš viditelné práce, by spousta věcí nemohla vůbec fungovat.
Článek byl sepsán podle vlastních zkušeností a informací z následujících zdrojů:
https://www.ireceptar.cz/zahrada/zahrada-v-unoru.html
https://permakulturnioaza.cz/permakulturni-zahrada-v-unoru/
https://zahradnickakucharka.cz/zahradnicky-kalendar-praci-unor/
