Usmívala se, ale nesla si peklo z války. Květa Fialová, žena s křehkým hlasem a těžkým osudem

Při vyslovení jména Květa Fialová si lidé vybaví hlas, úsměv, zvláštní měkkost projevu, trochu ironie a trochu něhy, a okamžitě se jim před očima objeví Tornádo Lou z Limonádového Joea. Ale nebylo by fér spojovat si Květu Fialovou jen s jednou postavou, byť obzvláště povedenou. Samotná Květa byla mnohem složitější. Uměla působit lehce, skoro vzdušně, ale pod tím byla žena, kterou válka a násilí poznamenaly tak silně, že to ovlivnilo její vztah k mužům, k tělu, k intimitě i k vlastnímu životu. Zvenčí tak mohla vypadat jako někdo, kdo se vznáší nad světem. Ve skutečnosti to byla osobnost, která si svůj klid musela tvrdě vydobýt.

U Květy Fialové byl zvláštní rozpor: na jevišti a před kamerou působila jako zosobněná elegance, zatímco v soukromí si nesla paměť na věci, o kterých se v její generaci dlouho mlčelo. Možná právě proto v ní bylo něco, co diváci neuměli úplně pojmenovat. Nebyla jen hezká, nebyla jen noblesní, nebyla jen slavná. Byla také zraněná. A to zranění z ní udělalo člověka, který celý život hledal způsob, jak přežít bez hořkosti.

Květa Fialová, vlastním jménem Květoslava Fialová, se narodila 1. září 1929 ve Veľkých Dravcích u Lučence na území tehdejšího Československa, dnes Slovenska. Její matka byla výtvarnice a sochařka Květoslava Fialová, otec Vlastimil Fiala byl český legionář a důstojník. Rodina žila po první světové válce v českém prostředí na Slovensku a nešlo o domácnost, kde by kultura byla něco vedlejšího. Umění, vzdělání a jistý důraz na duchovní přesah byly v jejím dětství přítomné od začátku.

Dětství ale neměla klidné ani pevně ukotvené na jednom místě. Podle biografických údajů navštěvovala katolickou školu v Dobšiné a evangelický penzionát v Modré. Už to samo napovídá, že její rané roky nebyly úplně usedlé a že se pohybovala v různých prostředích. V roce 1939 se rodina musela ze Slovenska vystěhovat do Čech. Některé zdroje uvádějí, že k odchodu došlo pod tlakem nacionalistických poměrů po rozpadu republiky a změně politické situace. Rodina se pak ocitla ve východních Čechách, mimo jiné ve Žďáru u Police nad Metují a později v Borohrádku. Pro dítě a dospívající dívku to znamenalo jediné: nejistota, vykořenění a pocit, že domov není jednou provždy dané místo, ale něco, o co se může kdykoli přijít.

O mládí Květy Fialové se nedá psát odděleně od války. Válka nebyla něco, co by Květu pouze míjelo, ale byla přímou silou, která vpadla do jejího života a rozlomila ho. Konec války si většina společnosti ráda pamatuje jako okamžik osvobození. Jenže pro řadu žen ve střední Evropě byl zároveň dobou sexuálního násilí, o němž se desítky let téměř nemluvilo. A Květa Fialová se později zařadila mezi ty, které to mlčení prolomily, i když velmi bolestně a až po mnoha letech.

Podle jejích vlastních opakovaných výpovědí byla na konci války ve východních Čechách znásilněna sovětskými vojáky. O události sama mluvila veřejně a spojovala ji s celoživotním traumatem.

Sama ten zážitek označovala za osudový zlom. V různých rozhovorech vysvětlovala, že právě tam se v ní cosi zlomilo a že od té chvíle měla k mužům, sexu i tělesnosti velmi komplikovaný vztah. To je důležité i pro pochopení jejího pozdějšího soukromého života, protože bez této zkušenosti by mnohé její výroky o mužích a manželství mohly působit přinejmenším zvláštně. Jenže u ní to nebyla žádná póza. Byl to obranný mechanismus, který vznikl z hrůzy.

Generace Květy Fialové vyrůstala ve světě, kde se podobné věci nepojmenovávaly odborným jazykem o traumatu, posttraumatické reakci nebo psychologické pomoci. Nešlo se s tím „léčit“ u odborníků tak, jak by se to řešilo dnes. Spíš se mlčelo, přežívalo a tvářilo, že život musí jít dál. Květa Fialová šla dál také. Naučila se žít s ranou, která se nikdy úplně nezacelila.

Možná právě proto pak působí skoro symbolicky, že k divadlu nastoupila velmi mladá. Sama v rozhlasovém archivu vzpomínala, že do divadla v Českém Těšíně nastoupila 1. ledna 1946, tedy v šestnácti letech. Podle biografických zdrojů to udělala bez vědomí matky. Člověk si snadno představí, co v tom mohlo být: útěk do práce, útěk do jiného světa, útěk od poválečné reality, ale také hlad po životě, který bude mít řád, smysl a formu. U mnoha lidí po válce se práce stala způsobem, jak přežít vlastní minulost. U Fialové k tomu přibyla ještě potřeba převtělení, možnost být někým jiným, mluvit cizím textem a na chvíli nebýt sama sebou.

První angažmá v Českém Těšíně tedy nebyla žádná drobná epizoda, ale skutečný začátek profesní dráhy. Nešla k divadlu po dlouhých úvahách z pohodlí zajištěné domácnosti. Šla tam rychle a brzy, jako někdo, kdo potřebuje v životě pevný bod. A divadlo se jím stalo. Bylo to prostředí tvrdé, oblastní, praktické, bez velkých iluzí, ale právě takové ji naučilo řemeslu. Její pozdější lehkost na jevišti nevznikla z ničeho. Byla vykoupená disciplínou a rutinou, kterou si osvojila ještě dřív, než se stala známým jménem.

Na otázku, kde studovala, existuje dnes drobný zmatek, protože v článcích se objevuje občas DAMU, jindy JAMU. Doložené životopisné zdroje a také její vlastní archivní výpověď mluví o Brně: po Českém Těšíně šla na brněnskou Státní konzervatoř, z níž se záhy stala JAMU, a absolvovala ji v roce 1950.

Studium jí nedalo jen techniku, ale i vstupenku do profesionálního světa. Získala školení v době, kdy se české divadlo po válce proměňovalo a zároveň už na něj doléhal nový politický režim. To znamenalo, že herec tehdy nevstupoval do neutrálního kulturního prostoru. Vstupoval do systému, který byl plný uměleckých možností, ale také omezení, tlaků a ideologických očekávání. Fialová se v tom systému dokázala pohybovat, aniž by ztratila vlastní osobitost. Mnoho herců z té doby umělo hrát, ale ne každý si uchoval rozpoznatelnou lidskou stopu. U ní byla přítomná téměř vždy.

Po studiích nešla rovnou do centra pozornosti. Působila v Opavě, v Českých Budějovicích, v Kolíně a také v Martině ve Slovenském národním, respektive Armádním divadle. Tenhle pohyb po oblastních scénách je pro její generaci dost typický, ale v jejím případě obzvlášť důležitý. Naučil ji hrát pravidelně, rychle, v různém repertoáru a před různým publikem.

České Budějovice pro ni byly přitom víc než jen stanice v profesním životopise. Sama na ně po letech vzpomínala i v souvislosti s osobním omylem, když v rozhlasovém rozhovoru řekla, že se tam „neprozřetelně a zbytečně vdala“. Ta věta je skoro odzbrojující svou stručností. Je v ní nadhled, ale i jasný soud nad něčím, co jí nevyšlo. A zároveň je typická pro její pozdější styl mluvy: těžké věci uměla shrnout jednou větou, která zní lehce, ale ve skutečnosti je v ní celý příběh.

Mnoho lidí si myslí, že Květa vzhledem ke svým zkušenostem z konce války nikdy partnera neměla. Měla. Dokonce byla dvakrát vdaná. Jenže právě její první manželství velmi dobře ukazuje, jak hluboko ji poznamenalo válečné násilí. Jejím prvním mužem byl dramaturg a pozdější rozhlasový režisér Jiří Josek. Šlo o svazek krátký a nešťastný. Sama o něm mluvila jako o chybě. Pozdější biografické zdroje i články připomínají, že od něj v době krize utíkala a nějaký čas přespávala v kolínské márnici, protože chtěla být pryč a neměla peníze na jiné řešení. Ta historka zní až neuvěřitelně, ale opakovaně se vrací v jejích vzpomínkách i v sekundárních životopisných textech.

První manželství selhalo zřejmě i proto, že po ní chtělo něco, co ona vnitřně nedokázala snášet: běžnou manželskou intimitu. V pozdějších rozhovorech sama říkala, že k sexu měla odpor a že právě zkušenost z konce války v ní otevřela trvalý blok. Manžela nevykreslovala jako monstrum; spíš jako člověka, který chtěl normální soužití, jenže ona už na „normální“ vztah jednoduše nebyla vybavená tak, jako by byla bez toho traumatu. Ten rozpad tedy nevypovídá jen o špatné volbě partnera. Vypovídá hlavně o tom, že její psychické zranění bylo větší, než tehdy okolí umělo chápat.

Druhým manželem Květy Fialové se stal režisér Pavel Háša, za něhož se provdala v roce 1959. Na rozdíl od prvního manželství šlo o dlouhý svazek, který trval až do Hášovy smrti v roce 2009. Z jejich manželství pocházela dcera Zuzana, narozená v prosinci 1962. Některé pozdější vzpomínkové texty i rozhovory připomínají, že jejich vztah fungoval ne jako klasická romantická idylka, ale spíš jako dohoda dvou lidí, kteří si dali volnost, toleranci a vzájemný prostor. Sama Fialová mluvila o tom, že jim vyhovovala svoboda. Nešlo zřejmě o vztah postavený na běžné představě manželské blízkosti, ale na druhu porozumění, které respektovalo její povahu i její limity.

Květa nebyla ženou, která by nenáviděla muže. Ona sama podobné věty sice někdy pronášela, ale v širším kontextu bylo zřejmé, že to nebyla jednoduchá ideologická pozice, nýbrž obrana. V reálném životě dokázala být k lidem něžná, pečující a loajální. Muže kolem sebe nevymazala, jen s nimi potřebovala jiný druh bezpečí, než jaký nabízí běžná partnerská představa. Proto jí prý byli často blízcí muži, od nichž necítila sexuální tlak. I to odpovídá tomu, co o ní po její smrti říkali přátelé a Josef Kubáník, blízký přítel a důvěrník Květy.

Do širšího povědomí se Květa Fialová dostala filmem, ale skutečné kořeny jejího herectví byly divadelní. Filmový přehled i nekrology připomínají, že se ve filmu objevila už na začátku padesátých let, mimo jiné v Plaveckém mariáši, kde padl vůbec první polibek poúnorové československé kinematografie. Jenže film jí tehdy ještě nepřinesl statut hvězdy. Ten přišel později, ve chvíli, kdy už byla zkušenou profesionálkou a nejen nadějnou mladou herečkou.

Rozhodující obrat přišel v roce 1958, kdy ji Jan Werich angažoval do pražského Divadla ABC. Odtud pak přešla s celým souborem do Městských divadel pražských, jimž zůstala věrná po většinu kariéry. To je jeden z klíčových faktů jejího života. Bez něj by Květa Fialová nebyla tou herečkou, jak ji známe. Praha jí dala viditelnost, větší role, kontakt s výraznými osobnostmi a také možnost rozehrát svůj zvláštní typ jevištní přitažlivosti: nebyla temperamentní v prvním plánu, spíš přitahovala tím, že byla jiná než ostatní. V jemnosti měla sílu.

Kdyby měla česká kultura několik rolí, které herce pronásledují po celý život, Tornádo Lou by k nim bezpochyby patřila. V Limonádovém Joeovi aneb Koňské opeře z roku 1964 ztvárnila barovou zpěvačku tak výrazně, že se jí ten obraz už nikdy úplně neodlepil. Přitom to byla role v parodii, tedy v žánru, který snadno sklouzne k pouhé nadsázce. Fialová jí ale dala něco navíc: smyslnost bez vulgárnosti, humor bez křeče a zvláštní eleganci, která z ní neudělala karikaturu, ale postavu, kterou si člověk pamatuje.

Bylo by ale chybou zúžit ji jen na tenhle film. Hrála v Adéla ještě nevečeřela, S tebou mě baví svět, v seriálu Hříšní lidé města pražského, v pohádkách, televizních inscenacích i v dabingu. Její role často nebyly největší, ale uměla do nich vstoupit tak, že zůstaly v paměti. To je známka velké herečky. Hvězda potřebuje hlavní roli. Herečka jejího typu nepotřebuje nutně nic než několik minut a přesně zvolený tón.

Z filmů ji zná skoro každý, ale kdo ji opravdu chce pochopit, musí se vrátit k divadlu. Tam strávila většinu života a tam také mohla nejvíc rozvinout to, co na ní bylo výjimečné. Na jevišti se neopírala o efekt. Nebyla to herečka, která by všechno přehlušila silou. Naopak. Dovedla vytvořit dojem lehkosti, nadhledu, někdy téměř křehké nepřítomnosti, a přitom byla herecky přesná. Josef Kubáník o ní po její smrti mluvil jako o ženě, která působila étericky, ale ve skutečnosti byla „generálka“. To je přesný popis. Navenek víla, uvnitř kázeň a řád.

Tohle spojení něhy a disciplíny je vlastně klíč k jejímu životu. Platilo v práci i v soukromí. Působila jako někdo, kdo se nechává nést, ale ve skutečnosti měla pevně nastavený vnitřní systém, bez něhož by těžké zkušenosti neunesla. Lidé, kteří přežijí trauma, a přesto dál fungují, bývají často právě takoví. Květa Fialová měla přesně ten typ vnitřní síly. A možná i proto ji diváci vnímali skoro jako bytost z jiného světa. Nebyla z jiného světa. Jen si musela vytvořit vlastní způsob, jak v tomhle světě vydržet.

Květa Fialová se v pozdějších letech často vyjadřovala způsobem, který někomu připadal moudrý, jinému trochu výstřední až „sluníčkářský“. Mluvila o stáří jako o osvobození, o lásce bez vlastnění, o nutnosti odpouštět, o tom, že člověk nemá zůstávat přikovaný k bolesti. Tyhle věty se někdy zjednodušeně odbývaly jako „ezoterika“. Jenže u ní to bylo složitější. Už z rodinného prostředí si nesla kontakt s duchovní literaturou a později se skutečně hlásila k buddhismu. Nebylo to módní pozlátko. Spíš další způsob, jak dát chaosu tvar.

Nad jejími výroky se dá samozřejmě i usmívat. Jenže když člověk ví, co všechno zažila, začnou znít jinak. Říkat po takové zkušenosti, že život je třeba přijmout, neznamená sentiment. Znamená to, že bez určitého druhu vnitřní filozofie by se člověk mohl propadnout do hořkosti, z níž už není návrat. Ona se do ní nepropadla. Občas byla ostrá, občas paradoxní, občas provokovala, ale v základu se snažila život neprohrát cynismem.

Je pozoruhodné, že i ve vysokém věku zůstávala herecky aktivní a že jedna z jejích nejslavnějších pozdních etap přišla až dávno po osmdesátce. Za roli Maude ve hře Harold a Maude získala Cenu Thálie 2010. Tuhle roli hrála nejen v Městských divadlech pražských, ale také v Mladé Boleslavi a v Uherském Hradišti. Zrovna Maude pro ni byla až symbolicky přesná postava: stará žena, která se smrti nebojí, naopak ji bere jako přirozenou součást života a snaží se mladého člověka naučit, že život se má opravdu prožít. Jako by se v té roli spojilo herectví se soukromou filozofií Květy Fialové do jednoho.

Není náhoda, že právě v souvislosti s touto rolí o ní lidé mluvili skoro s dojetím. Už ne jako o filmové legendě z šedesátých a sedmdesátých let, ale jako o ženě, která si se stářím vytvořila vlastní, odvážný vztah. Tady se uzavírá jeden její dlouhý životní oblouk. Dívka, které válka vzala bezpečí, se ve stáří stala symbolem zvláštní smířenosti. Ne proto, že by zapomněla. Spíš proto, že se s tím naučila žít.

Konec jejího života už tak poetický nebyl. V posledních letech bojovala se srdečními potížemi a s Alzheimerovou chorobou. Zdroje také uvádějí, že od roku 2015 žila v Alzheimercentru v Průhonicích. Člověk, který celý život stavěl na paměti, přítomnosti a jemném vnímání, nakonec odešel skrze nemoc, která paměť rozrušuje. U herečky jejího typu je v tom skoro krutá ironie.

Její manžel Pavel Háša zemřel už v roce 2009. I to pro ni znamenalo velkou životní změnu. V posledním desetiletí života pak důležitou roli sehrál herec a její blízký přítel Josef Kubáník, který s ní hrál, trávil čas a po její smrti napsal vzpomínkovou knihu Poslední deník Květy Fialové. Právě díky němu dnes existuje i lidsky bližší obraz jejích závěrečných let, nejen úřední informace o nemoci a úmrtí.

Květa Fialová zemřela 26. září 2017 v Praze, ve věku 88 let. Zprávu tehdy potvrdila její dcera Zuzana Hášová. Nekrology připomínaly především Tornádo Lou, filmové role a její laskavou tvář. Jenže za tím vším byl daleko delší a těžší příběh. Příběh ženy, která byla slavná, ale ne chráněná; obdivovaná, ale ne jednoduše šťastná; jemná, ale přitom velmi odolná.

Květa Fialová byla jednou z těch českých hereček, které se vryly do paměti několika generací, a to nejen tím, co hrály, ale i tím, jak působily. V kultuře po ní zůstala stopa zvláštního druhu. Ne hlučná, ne monumentální, ale velmi trvalá.

Možná právě proto je její život tak přitažlivý i dnes. Není to životopis ženy, které se všechno povedlo. Není to ani jednoduchý příběh oběti. Je to osud člověka, který utrpěl něco, co by mnoho lidí zlomilo natrvalo, a přesto z něj nevyrostl jen strach nebo zloba. Vyrostla z něj herečka, která uměla být jemná bez slabosti, ironická bez jedu a smířená bez laciného patosu. A to je možná její největší role. Tu totiž neodehrála ve filmu ani na jevišti, ale ve vlastním životě.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://plus.rozhlas.cz/kveta-fialova-pusobila-jako-etericka-vila-ale-byla-generalka-rika-o-ni-herec-a-8323380

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/zemrela-herecka-kveta-fialova-bylo-ji-88-let_1709260850_jra

https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/5338/kveta-fialova

https://zeny.iprima.cz/kveta-fialova-byla-v-mladi-znasilnena-vojaky-trauma-si-nesla-cely-zivot-nesnasela-sex-410667

https://www.extra.cz/kruty-osud-kvety-fialove-z-komedie-adela-jeste-nevecerela-pohlavni-zneuziti-v-pouhych-15-letech-a63b8

https://budejovice.rozhlas.cz/ja-jsem-se-tady-neprozretelne-a-zbytecne-vdala-vzpominala-na-ceske-budejovice-9241492

https://www.vlasta.cz/celebrity/kveta-fialova-za-mlada-herecka-znasilneni-buddhismus

https://www.mujrozhlas.cz/host-lucie-vyborne/chtel-jsem-dovypravet-jeji-zivot-rika-autor-knihy-posledni-denik-kvety-fialove

https://www.irozhlas.cz/kultura/literatura/knizni-soutez-posledni-denik-kvety-fialove-memoar-rozhovor-josef-kubanik_1912021323_kro