Článek
Před pár dny jsem napsal článek o zpěvákovi Waldemaru Matuškovi (zde), který bezesporu patřil (a stále patří) mezi nejlepší české zpěváky. Dovolil jsem si napsat, že se stal symbolem svobody. V článku jsem to příliš nerozebíral, takže když jsem se pak v komentářích dočetl, že „když emigroval, tak žádným symbolem svobody nebyl“, vlastně mě to nemělo příliš překvapit.
Proč jsem ho za symbol svobody označil? Pravda, emigroval. Byla však snad emigrace zbabělost? Měl by se za ni kdokoliv stydět? Texty jeho písní jsou prodchnuté touhou po svobodě. Pro mnoho lidí byl někým, kdo se dokázal dostat na svobodu - pryč za hranice. Komunisté se jakoukoliv zmínku o něm snažili vymazat z povrchu zemského, takže poslechnout si potají jeho písničku bylo jako lahodné „zakázané ovoce“. Vonící touhou po svobodě.
Matušku může kdokoliv vnímat jakkoliv, je to každého subjektivní názor, na který má právo. Ale komentář mě přivedl k přemýšlení o tom, proč jsou lidé tolik rozdělení v názoru na to, kdo byl vlastně statečnější?
Doba vlády Komunistické strany v Československu, která započala v roce 1948 a trvala až do sametové revoluce v roce 1989, byla obdobím plným složitých rozhodnutí, osobních dilemat, často bolestných voleb a na své občany kladla těžká břemena – politická perzekuce, cenzura, omezené svobody a všudypřítomný dohled státní moci ovlivňovaly každodenní život socialistické společnosti. V takovém prostředí museli lidé činit rozhodnutí, která často určovala jejich osudy na desítky let dopředu. Někteří se rozhodli odejít – ilegálně překročit hranice a hledat nový život v exilu. Jiní zůstali a snažili se přežít, neztratit vlastní tvář, nebo dokonce aktivně vzdorovat režimu. Obě tyto cesty přitom v sobě nesou odvahu i bolest, a právě jejich srovnání může nabídnout hlubší pochopení jedné z nejcitlivějších kapitol našich moderních dějin.
Odchod jako akt svobody – a odvahy
Emigrace byla během socialismu vnímána jako zrada státu. Režim se snažil všemi prostředky zabránit lidem v útěku – od zaminovaných hranic přes přísné kontroly až po tresty vězení pro ty, kteří útěk plánovali nebo se o něj jen pokusili. Přesto tisíce lidí našly způsob, jak odejít. Mnozí z nich zanechali doma své blízké, majetek, někdy i kariéru, a vydali se do neznáma. Pro některé byla motivací touha po svobodě, jiní prchali před represí nebo doufali v lepší život pro sebe a své děti.
Tito lidé často čelili nejen nebezpečí při samotném útěku, ale i nejistotě v cílové zemi. Začínali od nuly, museli se naučit nový jazyk, hledat si práci, a především – žít s vědomím, že návrat domů je nemožný. V tomto světle je emigrace aktem obrovské odvahy, ale i víry ve svobodu a vlastní důstojnost.
Zůstat – a nést tíhu každodenního života
Na druhé straně stáli ti, kteří zůstali. Někteří proto, že neměli jinou možnost – měli rodiny, závazky, neměli odvahu riskovat. Jiní z přesvědčení – že boj za lepší zítřky je potřeba vést zevnitř. A byli i tací, kteří se přizpůsobili režimu, věřili mu, nebo si jeho podporou zajistili výhody.
Ale většina těch, kteří zůstali, žila v šedé zóně. Každodenní život pod dohledem Státní bezpečnosti, nemožnost svobodně vyjadřovat názory, cenzura, strach ze ztráty zaměstnání nebo ze zásahu do života rodiny – to vše byla realita, se kterou se museli vyrovnávat. Někteří se zapojili do disentu, jiní „jen“ obstáli v těžkých podmínkách a snažili se žít slušně. I to byl druh hrdinství – tichého, nenápadného, ale neméně cenného.
Kdo byl tedy hrdina?
Je lákavé hledat jednoduché odpovědi. Oslavit ty, kdo emigrovali, jako statečné průkopníky, kteří si vybrali svobodu, nebo naopak ty, kdo zůstali a vytrvali. Jenže skutečný život bývá složitější než černobílé kategorie.
Odchod neznamenal zbabělost – stejně jako setrvání neznamenalo kolaboraci. Mezi oběma volbami existují celé odstíny lidského jednání, rozhodnutí i motivací. Hrdinství nemá jen jednu podobu. Někdy se projevuje ve velkém gestu – jindy v každodenní trpělivosti, důstojnosti a víře, že i v systému nesvobody lze zachovat lidskost.
Diskuze o tom, kdo byl větší hrdina, zůstává i po více než třiceti letech od pádu komunismu živá – a někdy i bolestná. Možná ale nejvíce potřebujeme pochopení. Vzájemné uznání různých forem statečnosti, které lidé projevovali v různých podmínkách. Přestat měřit odvahu jedním metrem a místo toho se ptát: co bychom tehdy udělali my? A je možné říct, že některé z rozhodnutí bylo správné?
Anketa
Článek byl sepsán na základě vlastního názoru.
