Útěk z Osvětimi: R. Vrba a A. Wetzler, dva Slováci, kteří prozradili světu tajemství plynových komor

Příběh Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera stojí na hraně nemožného. Dva mladí Slováci, vězni v komplexu Auschwitz–Birkenau, v dubnu 1944 proklouzli z nejstřeženějšího místa nacistické Evropy. Neutíkali jen proto, aby si zachránili vlastní život. Jejich cílem bylo dostat k lidem venku vše, co v Osvětimi viděli - strukturu tábora, mechanismus vraždění, počty transportů - a přimět politické vůdce jednat. Z jejich výpovědi vznikla zpráva, které se dnes říká Vrbova–Wetzlerova nebo také „Auschwitz Protocol“. Patří k nejdůležitějším dokumentům o holokaustu a stala se jedním z hmatatelných momentů, kdy se slova o „dosud nevídaném zločinu“ proměnila v konkrétní čísla, plány a činy.

Rudolf Vrba se narodil roku 1924 v Topoľčanech jako Walter Rosenberg, Alfred Wetzler v roce 1918 v Trnavě. Oba zasáhly protižidovské zákony Slovenského štátu i nacistická okupační mašinérie. Zatčení, transporty, pracovní a shromažďovací tábory - řetěz, na jehož konci byla Osvětim. Tam se rychle zorientovali. Vrbovi procházely rukama osobní věci nově příchozích, protože byl ze zvláštního komanda „Kanada“, jehož členové měli za úkol třídit věci po zavražděných lidech; Wetzler se díky práci a kontaktům dostával k přehledům o stavech bloků, transportech a selekcích. Záhy pochopili, že Auschwitz II – Birkenau není „pracovní tábor“, ale průmyslová továrna na smrt.

V táboře nebylo těžké vidět, co se děje - těžké bylo tomu uvěřit. Do Birkenau přijížděly jeden za druhým vlaky z celé Evropy. Na rampě rozhodovala několikaminutová selekce o životě či smrti. Velká část příchozích šla rovnou po cestičkách lemovaných stromy a vábivým nápisem „Sprchy“ do plynových komor. Těm, kdo prošli do „práce“, zůstala vytetovaná čísla a vyhlídka, že kdykoliv skončí stejně. Vrbovi i Wetzlerovi se do paměti vrývaly nejen obrazy, ale i čísla: frekvence vlaků, odhadované počty „schopných práce“ a těch, kteří mizeli v komorách a krematoriích. Později právě tahle kombinace očitých svědectví a čísel dala jejich zprávě výjimečnou sílu.

Na jaře 1944 se k Osvětimi blížil nový kolos: maďarští Židé. Po německé okupaci Maďarska v březnu 1944 rozběhla okupační správa spolu s maďarskými úřady bleskovou deportační mašinérii. Mezi 15. květnem a začátkem července 1944 bylo z provincí deportováno zhruba 437 000 Židů - největší jednorázová deportace během celé války. Vrba s Wetzlerem v Birkenau slyšeli narážky esesáků a všímali si horečných příprav: bylo zřejmé, že se chystá „maďarská akce“. Rozhodli se jednat.

Utéct z Osvětimi se rovnalo malé pravděpodobnosti s vysokou cenou za neúspěch. Elektrifikované ploty, hlídky, strážní věže, psy - a především rutinérská důslednost tábora. Přesto vznikl plán, který spoléhal na jeden paradox tábora: v jeho středu se dala najít „mrtvá“ místa, kam se během pátracích akcí nikdo neodvážil lézt. Dvojice si s pomocí spoluvězňů připravila úkryt v hromadě dřeva u staveniště, dutinu překryli kládami a zásobili se tabákem nasáknutým benzinem, který měl splést psí čenichy. Dne 7. dubna 1944 zmizeli z dohledu - ne směrem k plotu, ale do jámy mezi kládami. Následovaly čtyři dny v naprosté nehybnosti, kdy kolem probíhalo pátrání. Teprve když hon utichl, v noci se vyplížili ven a potichu přeťali kruh stráží. Odtud už to byla hra na kočku a myš v krajině.

Zbytek cesty byl o disciplíně a štěstí. Pohyb jen v noci, přes den skrýše v křovinách a stodolách. Vodu a kousek jídla občas vymohla trocha slovanského štěstí na empatického sedláka, ale obvykle spíš náhoda a vlastní zásoby. Některé řeky šly brodit, jindy museli obejít vesnici o několik kilometrů. Po zhruba jedenácti dnech dorazili na slovenské území a později do Žiliny, kde navázali spojení s židovskými představiteli a odbojem. Tam konečně mohli vydechnout - a začít mluvit.

V Žilině je vyslechli a jejich výpověď systematicky zapisoval inženýr Oskar Krasňanský z Ústředny Židů. Zpráva vznikla slovensky v posledním dubnovém týdnu 1944; brzy dostala německou verzi a začala kolovat k lidem, kteří ji mohli posunout dál - do Budapešti, Vídně, Bratislavy, do Švýcarska a k západním diplomatům. Oba muži pro bezpečí používali nová jména — Rosenberg se představil jako Rudolf Vrba, Wetzler psal pod pseudonymem Jozef Lánik. Jejich originalita nespočívala v tom, že „něco vyprávěli“, ale v tom, jak to sepsali: bez nadsázek a s téměř účetnickou přesností.

Text, který se dnes často označuje jako Vrbova–Wetzlerova zpráva (součást pozdějších „Auschwitz Protocols“), má zhruba tři desítky stran. V jádru jde o přehled: jak je Birkenau členěn na sektory, kde stojí čtyři plynové komory s krematorii, jak probíhá „přijímací“ procedura na rampě, jak se obětem rozdávají ručníky a kousky mýdla, aby se udrželo zdání sprch, jak se sype Cyklon B do otvorů ve stropě, jak Sonderkommando po půlhodině otvírá dveře a vynáší těla, jak se odřezávají ženské vlasy a trhají zlaté zuby, jak se vše třídí a odváží. Zpráva zmiňuje i „český rodinný tábor“ a jeho likvidaci v březnu 1944. Součástí byly náčrty tábora, jmenné i funkční identifikace důstojníků a orientační odhady počtů obětí - vysoké, ale v měřítku hororu Osvětimi bohužel odpovídající.

Jakmile byla zpráva ověřena (křížové dotazy, porovnání s jinými útržkovitými svědectvími), začala putovat. Dostala se k židovským představitelům v Budapešti, do Bratislavy, a hlavně do neutrálního Švýcarska. Tam s ní pracovali diplomaté a aktivisté včetně Georgese Mandela; díky nim začal švýcarský tisk v červnu 1944 otevírat téma systematické vyhlazovací mašinérie v Osvětimi. O něco později zprávu zveřejnil americký War Refugee Board v angličtině pod názvem German Extermination Camps - Auschwitz and Birkenau (listopad 1944). Když dokument vyšel oficiálně, nebylo už možné tvrdit, že „spolehlivé údaje chybějí“.

Největší otázka zní: pomohla zpráva zachránit lidské životy? V Maďarsku běžel mezi 15. květnem a 9. červencem 1944 vražedný rozvrh: podle odhadů bylo během necelých dvou měsíců vypraveno víc než 145 vlaků s asi 437 000 lidmi, většina rovnou do plynových komor v Birkenau. Uprostřed té vlny - a po rostoucím mezinárodním tlaku, do něhož zpráva vstoupila jako klíčový důkaz - regent Miklós Horthy 7. července deportace pozastavil. Zachráněno tím bylo zejména jádro budapešťské židovské komunity, řádově stovky tisíc lidí. Historici se liší v tom, kolik bodů připsat právě zprávě a kolik politicko-vojenským okolnostem (fronta, bombardování, diplomatický tlak). Faktem je, že bez věrohodného popisu běsnění v Osvětimi by se tlak vytvářel mnohem hůř.

Zpráva zároveň rozdmýchala i debatu, proč Spojenci nebombardují železniční tratě do Osvětimi či samotná krematoria. Na stole byly jak vojenské námitky (priorita průmyslových cílů, obava z rozptylu bomb a civilních ztrát, omezený dolet letadel), tak morální otázka, zda by útok nepřinesl víc utrpení vězňům uvnitř. Dnes se o smyslu takových úderů vedou spory dál; dokument ale mnoha politikům a duchovním vůbec poprvé ukázal, že je to reálná - i když tragicky pozdní - možnost.

Rudolf Vrba po válce vystudoval chemii v Praze. V roce 1958 odešel do Izraele, později působil ve Velké Británii a nakonec v Kanadě na University of British Columbia jako profesor biochemie. Svůj příběh popsal v pamětech (známých v různých jazykových verzích jako I Escaped from Auschwitz či I Cannot Forgive). Do konce života vstupoval do debat o holokaustu s nepříjemnou, ale nutnou přímočarostí - například když kritizoval pasivitu či opatrnost částí židovského vedení v době deportací. Zemřel v roce 2006 ve Vancouveru.

Alfred Wetzler zůstal po válce na Slovensku. Pracoval jako úředník a spisovatel, psal pod pseudonymem Jozef Lánik. V roce 1964 vydal zásadní knihu Čo Dante nevidel, která civilně a bez patosu zachycuje tábor i útěk. Dožil se roku 1988; jeho jméno dnes nese mimo jiné každoroční Pochod Vrba–Wetzler, který připomíná trasu jejich útěku ze Slezska na Slovensko.

Nehledě na historickou váhu dokumentu se kolem něj brzy objevily i spory. V Maďarsku se vedla hádka, zda tamní židovští představitelé (včetně Rezső „Rudolfa“ Kasztnera) zprávu šířili dost rychle a důrazně. Vrba byl vůči nim kritický. Jiní historici namítají, že v chaosu jara 1944, pod německou okupací a s hrozbou represí, nebyla možnost masově informovat obyvatelstvo tak jednoduchá. Jonathan Freedland ve své novější práci rovněž upozorňuje, že autoři záměrně drželi výpověď co nejvěcnější (s důrazem na to, co se děje, nikoli na to, co se teprve chystá), aby jim bylo věřeno i v době, kdy se neuvěřitelnému věřit nechtělo. I to je součást tragédie: někdy je „příliš přesná“ zpráva méně průrazná než vášnivý apel.

V listopadu 1944 zveřejnil War Refugee Board ve Washingtonu anglické znění pod titulem German Extermination Camps — Auschwitz and Birkenau. Dokument se stal důkazním materiálem i u norimberského tribunálu. Když dnes mluvíme o „Auschwitz Protocols“, máme na mysli svazek tří textů: vedle zprávy Vrby a Wetzlera také dřívější „Polský majorův“ report Jerzyho Tabeaua a květnové svědectví další dvojice uprchlíků, Arnošta Rosina a Czesława Mordowicze. Společně tvoří mozaiku, která už za války i po ní uzemnila pochybovače: nikoli drby, ale přesná čísla, mapky, jména, výkresy - a pod tím vším lidské životy.

Věty z Vrbovy–Wetzlerovy zprávy nezestárly. Ne proto, že by se nezměnil svět, ale proto, že se nemění riziko, že hrůza se dá „zařídit“ byrokraticky - obálkami, razítky, seznamy. Jejich příběh není hrdinská legenda s geniálním trikem, ale praktická lekce občanské odvahy: vědět, co vím; sepsat to tak, aby mi mohli věřit; a donutit lidi v bezpečí, aby si to přečetli. Je to nepohodlné, ale nutné - a v roce 1944 to pomohlo vytrhnout z osudu smrti statisíce lidí, zejména v Budapešti.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://vrbawetzler.eu/img/static/Prilohy/Zprava_Vrbu_a_Wetzlera.pdf

https://www.holocaust.cz/dejiny/soa/Nacionalnesocialisticke-konecne-resenkonecne-reseni-zidovske-otazky-v-evrope/pocatek-masoveho-vrazdeni/utek-rudolfa-vrby-a-alfreda-wetzlera-z-osvetimi-a-jejich-zprava-1944/

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-bylo-mu-20-utekl-z-osvetimi-zachranil-tisice-lidi-nikdy-se-nevzdal-197215

https://denikalarm.cz/2025/08/prolomili-mlceni-proc-si-pripominat-hrdinstvi-lederera-vrby-a-wetzlera-kteri-pomohli-odhalit-hruzy-holokaustu/

https://hlidacipes.org/utekli-z-osvetimi-a-podali-svetu-zpravu-vrazdici-masina-ale-jela-dal/

https://magazin.pametnaroda.cz/volne/volne/utekli-z-osvetimi-a-podali-svetu-zpravu-zpravu-o-velikem-nestesti

----

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10204458965-neznami-hrdinove/211452801390016/