Článek
Veškeré živé organismy si v průběhu své evoluce vyvinuly různé strategie jak k získávání potravy, tak i k sebeobraně. Některé spoléhají na sílu, rychlost, mrštnost, perfektně vyvinuté smysly. Jiné spoléhají na chemii a umějí syntetizovat látky, které jsou pro jiné organismy smrtelné. Úspěšnost řady strategií také závisí na momentu překvapení. A na to spoléhají i ropušníci, ostnaté ještěrky, které mohou vzhledem připomínat například agamy vousaté, jež někteří z nás chovají jako terarijní mazlíčky. Stříkanec krve je sice jednou z posledních možností, kterou využijí, ale zato ji vypilovali k dokonalosti.
Ropušníci (Phrynosoma)
Tyto rohaté ještěrky pocházejí ze Severní Ameriky a 15 z 21 druhů má domov ve Spojených státech amerických, kde je největším a nejrozšířenějším druhem ropušník trnohlavý (Phrynosoma cornutum). Svoje jméno - ropušníci - získali díky své vizuální i behaviorální podobnosti s ropuchami.
Žijí v suchých pouštních a polopouštních oblastech. Jejich zbarvení je maskující, pohybující se od béžové, žlutavé, přes šedou, po odstíny hnědé nebo červenohnědé až černou, břicho bývá světlé. Barva není jednolitá, ale vytváří na těle různé skvrny a vzory podle konkrétního druhu ropušníka. Barva je sytější v době páření a také po svleku staré kůže. Kůže samotná je navíc hrbolatá, podobně jako u ropuch, a s různými výstupky a trny. Tyto „trny“ nebo rohy lemují nejen celé tělo, ale i hlavu.
Díky svému zbarvení přirozeně splynou se svým okolím a pro své nepřátele se stanou téměř neviditelnými. Pokud se však i přesto ocitnou v jejich hledáčku, mají v rukávu další esa. Jedním z jejich nepřátel jsou hadi. A ti, jak známo, většinou chytí a polykají svoji kořist vcelku. Ropušník v takovou chvíli využije nejen svých hrotů, kterými hadovi znepříjemní sousto, ale ještě se nafoukne a roztáhne, čímž se stane pro hada téměř neuchopitelným. A když na to přijde, i ropušník umí syčet.
Detail hlavy ropušníka trnohlavého
Jenže hadi nejsou jedinými nepřáteli. Ropušníkem nepohrdnou ani lišky, kojoti a jiní predátoři, kteří nemají takový problém uchopit i trnitou nafouknutou ještěrku. Samozřejmě může dojít ke zranění, protože hroty jsou tvrdé a některé i poměrně ostré, ale to hladového predátora neodradí. Ropušníci si tak vyvinuli další způsob sebeobrany. Nebyl sice zaznamenán u všech druhů, ale třeba právě u nejrozšířenějšího ropušníka trnohlavého a některých dalších druhů ano.
Celé kouzlo tkví v tom, že dokážou omezit odtok krve z hlavy, čímž stoupne v této oblasti krevní tlak. A dokáží to udělat tak rychle, že je jejich hlava doslova natlakovaná. Kolem očních víček následně popraskají drobné cévky a ropušník může vystříknout krev až do vzdálenosti 1,5 metru. A co víc, tento proud dokáže i poměrně přesně zacílit. Aby toho nebylo málo, ke krvi se přidá ze žláz i zapáchající látka, která odrazuje šelmy. Není tak překvapením, že tuto strategii využívá právě ve chvíli, kdy je ohrožován některou z psovitých nebo kočkovitých šelem. Na hady či létající dravce tento způsob sebeobrany nevyužívá, protože by byl bez efektu.
Zatímco sami se snaží nestát kořistí větších predátorů, jejich vlastní kořist to s nimi nemá vůbec jednoduché. Většinou se specializují na drobné bezobratlé živočichy a v řadě případů i na konkrétní druhy. Třeba už zmíněný ropušník trnohlavý dává přednost mravencům druhu Pogonomyrmex barbatus. Sám vyčkává obvykle bez pohybu a jen splývá se svým okolím. Pak jen stačí, aby se mravenec ocitl poblíž a ropušník jej bleskurychle chytí a spolkne. Protože však mravenci často disponují jedem nebo nepříjemnou kyselinou, ropušníci si v trávicím traktu tvoří množství hlenu, které mravence obalí a ti tak ropušník při cestě do žaludku nezpůsobí žádné problémy. Kromě toho koluje v jejich krevní plazmě ještě látka, která pomáhá případný jed neutralizovat. I když se pohybuje mezi větším množstvím mravenců, kteří se mu samozřejmě snaží bránit a obsypou ho, jejich kusadla nejsou dost silná, aby pronikla tvrdou kůží ropušníka. Ten tak může vesele hodovat dál.
Mohlo by se tak zdát, že ropušníci mají o klidný život postaráno, ale není tomu tak. Zatímco před nepřáteli se dokáží účinně bránit, s nedostatkem potravy už se vyrovnávají hůře a za tento problém může, jak jinak, člověk. Časté používání pesticidů vedlo ke snížení množství bezobratlých včetně mravenců. K tomu zastavování nových a nových oblastí, fragmentace stanovišť, jejich úplná ztráta. Na mnoha místech tak počty těchto ještěrek rapidně poklesly. V neposlední řadě jsou problémem i zavlečené druhy mravenců, například mravenci ohniví, kteří vytlačují původní druhy, jimiž se ještěrky živí.
Snahy o vymýcení invazních mravenců se však často míjí účinkem nebo dochází i k nechtěné likvidaci původních druhů. Na některých místech jsou ropušníci bráni již jako ohrožení, jinde mají ještě status (IUCN) LC - málo dotčený. Pokud však nedojde k nějakému obratu, jejich stavy budou i nadále klesat.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.stoplusjednicka.cz/ropusnici-mohou-v-pripade-nebezpeci-strikat-z-oci-krev
https://www.abicko.cz/clanek/precti-si-priroda/18829/krvave-slzy-divna-sebeobrana-ropusniku.html
https://zoom.iprima.cz/priroda/ropusnik-obrana-video-192976
https://animaldiversity.org/accounts/Phrynosoma_solare/
https://en.wikipedia.org/wiki/Texas_horned_lizard
