Článek
V dnešních představách jsou Vánoce časem klidu, dárků a rodinného tepla. Děti se těší, rodiče zjemňují pravidla a svět se na chvíli zpomalí. V 19. století ale mohl být advent pro dítě pravým opakem. Časem napětí. Očekáváním trestu. A někdy i obdobím, kdy se strach zhmotňoval do velmi konkrétní podoby.
Nebylo to tím, že by rodiče byli nutně krutější než dnes. Ale proto, že svět, ve kterém vychovávali, byl tvrdší – a jejich představy o správné výchově vycházely z úplně jiných hodnot.
Dítě jako „nedokonalý dospělý“
Ještě na počátku 19. století nebylo dítě chápáno jako bytost s vlastními potřebami, psychikou a vývojovými fázemi. V dobových textech se s dětmi zacházelo spíše jako s nevyzrálými dospělými, které je třeba „zlomit“, „napravit“ a „vést k poslušnosti“.
Základní výchovná zásada byla jednoduchá: poslušnost je ctnost, strach je nástroj.
Myšlenka, že by dítě mělo být vychováváno skrze dialog, empatii nebo respekt k jeho emocím, se začíná objevovat až velmi pozdě – a spíš v teoretických kruzích než v běžných domácnostech.
Ilustrační obrázek
Trest jako projev lásky
Tělesné tresty nebyly výjimkou, ale normou. Rákoska, prut, řemen nebo políček byly běžnou součástí výchovy napříč společenskými vrstvami. Nešlo přitom jen o „výbuch hněvu“. Trest byl často chápán jako povinnost rodiče, někdy dokonce jako akt odpovědnosti a péče.
Dobové příručky pro rodiče a učitele otevřeně doporučovaly trestání jako způsob, jak „vypěstovat charakter“. Upozorňovaly, že přílišná shovívavost vede k lenosti, hříšnosti a morálnímu úpadku.
Z dnešního pohledu šokující je, že trest nemusel následovat hned. Dítě často vědělo, že přijde – večer, po večeři, po návratu otce z práce. To čekání bývalo horší než samotná bolest.
Vánoce jako zúčtování
Advent měl v 19. století výrazně moralistní charakter. Byl to čas bilancování, zpytování svědomí a připomínání hříchů. A děti z toho nebyly vyňaty – právě naopak.
V mnoha rodinách se Vánoce stávaly momentem hodnocení chování. Nepsalo se Ježíškovi o přáních, ale mluvilo se o vinách. Dítě vědělo, že to, co během roku „nasbíralo“, se může právě teď vrátit.
Některé prameny zmiňují, že vánoční období bylo využíváno k tzv. „napravujícím trestům“ – tedy k potrestání dlouhodobé neposlušnosti, vzdoru nebo „zkaženého charakteru“. Nešlo o plošnou praxi, ale rozhodně ani o výjimku.
Ilustrační obrázek
Čert nebyl pohádka
Postava čerta dnes patří k folkloru a dětským hrám. V 19. století ale čert nebyl metaforou. Byl reálnou hrozbou – alespoň v očích dětí.
Rodiče běžně strašili:
- odnesením v pytli,
- řetězy za dveřmi,
- návštěvou „čerta“ v převleku.
Cílem nebyla legrace, ale disciplinace skrze strach. Dítě nemělo pochybovat, že špatné chování má konkrétní a děsivé následky.
Je doloženo, že některé děti skutečně věřily, že mohou být odneseny, vyměněny nebo „označeny“ jako nenapravitelné. Psychologické následky tehdejší prameny samozřejmě neřeší – ale z dnešního pohledu si je lze snadno domyslet.
Škola bez slitování
Škola byla často ještě tvrdší než rodina. Učitel měl právo trestat – a také to dělal. Rákoska ve třídě nebyla symbolem selhání pedagoga, ale znakem pořádku.
Zvlášť v zimních měsících, kdy děti chodily do školy unavené, hladové a promrzlé, byly tresty častější. Zapomenutý sešit, špatná odpověď nebo pomalé psaní mohly znamenat fyzický postih.
Vánoce v tomto kontextu nepřinášely úlevu, ale spíš připomínku, že „rok ještě neskončil“ – a že chyby se sčítají.
Nebyli to krutí lidé. Byl to krutý svět.
Je však potřeba zmínit jednu zásadní věc: většina rodičů své děti nemučila ze zloby. Vychovávali tak, jak byli sami vychováni. Věřili, že svět je nebezpečný, tvrdý a nemilosrdný – a že dítě musí být připravené.
Dětská práce, vysoká úmrtnost, chudoba, nemoci – to vše formovalo mentalitu, v níž nebyl prostor pro dlouhé rozmluvy o pocitech. Poslušné dítě mělo větší šanci přežít.
Z dnešního pohledu je to děsivé nebo nepochopitelné. Z tehdejšího to bylo pragmatické.
Ilustrační obrázek
Konec strachu nepřišel o Vánocích
Změna nepřišla náhle ani shora. Tělesné tresty se začaly zpochybňovat až v druhé polovině 19. století – a to velmi pomalu. Nejprve v pedagogických teoriích, pak v městských školách, a až nakonec v běžných domácnostech.
Ještě dlouho poté existovaly rodiny, kde byly Vánoce časem ticha, napětí a čekání. Ne na dárky, ale na to, co přijde po nich.
Dnes si Vánoce spojujeme s bezpečím. Pro mnoho dětí v minulosti byly ale připomínkou, že svět dospělých je tvrdý – a že chyba se neodpouští automaticky.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://theconversation.com/schnapps-whipping-and-sacks-how-christmas-traditions-evolved-around-the-world-52441
https://www.sundaypost.com/fp/festive-season-hasnt-always-been-full-of-joy-and-laughterbrits-used-to-whip-the-kids-at-christmas-time/
https://swheritage.org.uk/news/punishments-in-quantocks-victorian-and-edwardian-schools
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/59900/DPTX_2011_1_11210_0_312752_0_114614.pdf?sequence=1&isAllowed=y
https://www.denik.cz/historie/jak-rodice-trestali-deti-v-minulosti.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Corporal_punishment
https://victorianparis.wordpress.com/2023/02/01/the-martyrdom-of-education/
https://www.bbc.co.uk/bitesize/articles/zxq9ywx
