Vánoce. Pro někoho kouzelné dny splněných přání, pro řadu lidí však doba bolestivé samoty a smutku.

Vánoce jsou zvláštní zrcadlo. Po většinu roku se člověk dokáže nějak obejít bez toho, aby pořád řešil, kdo s kým je, kdo komu chybí a kdo se komu ozval naposledy. Dny běží, práce se střídá s povinnostmi, člověk se večer unaví, pustí si něco na pozadí a ráno zase vstane. Jenže svátky tenhle pohyb zastaví. Najednou je čas. Najednou je ticho. Najednou všude kolem začne hrát jedna a ta samá písnička: „Mělo by to být hezké“.

A přesně v tom je ten problém. Vánoce nejsou jen datum v kalendáři. Je to období očekávání. A očekávání je něco, co umí bolet víc než samotná realita. Protože realitu si člověk nějak odžije. Ale očekávání mu pořád připomíná, že „tak by to správně být nemělo“. Že něco chybí. Že něco zkazil. Nebo že něco nezvládl změnit.

Samota během svátků navíc není většinou dramatická. Lidé si pod slovem tragédie představí sirény, sanitku, slzy, které tečou proudem. Jenže vánoční samota bývá tichá. Nenápadná. Špatně se o ní mluví, pro mnoho lidí je to vyloženě tabu a ještě hůř se přiznává, že se člověka týká. Často se schová do obyčejných věcí: do toho, že si člověk udělá večeři sám, protože „neměl chuť někam jezdit“. Do toho, že se nepřevlékne z tepláků, protože „stejně nikdo nepřijde“. Do toho, že zapne televizi jen proto, aby byl v bytě nějaký zvuk.

Neexistuje jeden typ osamělého člověka. Největší klišé o samotě je představa, že se týká jen starých lidí nebo těch „bez rodiny“. Realita je ale širší.

Je pravda, že často jsou to právě senioři, kteří přišli o partnera a pro které jsou Vánoce připomínka toho, co kdysi bylo samozřejmé: že někdo sedí naproti nim, že se s někým domlouvají, co se koupí, kdo udělá bramborový salát, kdo půjde pro stromek. Dřív to byly maličkosti, někdy dokonce příčiny dohadování se, ale dnes je to pryč. A prázdná židle u stolu není symbolická. Je prostě prázdná.

Jsou to ale také lidé po rozvodu. Ti, kteří tráví svátky napůl. Jednou s dětmi, jednou bez nich. Někdy dokonce bez možnosti volby, protože děti jsou u druhého rodiče, nebo protože vztahy zůstaly tak napjaté, že se nedá normálně domluvit. Takový člověk se může celý rok držet, fungovat, být „v pohodě“. Ale o Vánocích přijde večer, kdy si uvědomí, že letos usíná v bytě, kde nikdo nešustí balicím papírem a nikdo nepřijde říct „pojď, už je to připravené“.

Jsou to i mladí lidé, kteří odešli do jiného města nebo do ciziny, vztahy se zpřetrhaly a staré vazby se časem vytratily. Někdy nemají nikoho, za kým by mohli jet, někdy mají, ale už se necítí být součástí. To je další typ bolesti: člověk má teoreticky „kam“, ale prakticky má pocit, že „tam nepatří“.

Jsou to lidé, kteří vypadají navenek úspěšně: práce, výkonnost, humor, kontakt se světem. Jenže o Vánocích se najednou ukáže, že jejich sociální síť je spíš pracovní než lidská. Kolegové se rozjedou domů, party utichnou, telefon přestane zvonit. A člověk zjistí, že ho celý rok držely okolnosti, ne osobní vztahy.

Jsou to lidé s nemocí, handicapem, dlouhodobou únavou nebo psychickými potížemi. Tihle lidé často neřeší jen samotu, ale i pocit, že na ně svět nemá trpělivost. „Tak pojď mezi lidi,“ říká se snadno. Jenže když je člověk v depresi, někdy pro něj není jen těžké jít na návštěvu - někdy je těžké si vůbec vyčistit zuby a dojít do obchodu.

A pak je tu jedna kategorie, o které se mluví nejméně: samota uprostřed rodiny. Lidé, kteří sedí u stolu mezi příbuznými, ale vnitřně jsou úplně sami. Někomu to může znít přehnaně, ale kdo to zažil, ví, jak přesné to je. Někdy stačí, že je doma napětí. Někdy se kolem stolu chodí po špičkách. Neříkají se věci, které se říct měly. Nebo se naopak říkají pořád dokola, jako rituální ponižování zabalené do vtipů: „No jo, ty zase nic nejíš, ty jsi furt nějaká divná,“ „A kdy už si konečně někoho najdeš?“ „Ty jsi zas přibral, co?“ Lidé se navenek smějí, ale uvnitř něco tvrdne. A člověk si řekne: raději bych byl sám, než takhle.

Vánoce samotu nezpůsobují. Jen ji zvýrazní. Protože jsou postavené na představě sounáležitosti. Dokonce i člověk, který si celý rok říká „mně to nevadí“, o Vánocích narazí na to, že společnost říká něco jiného: že být sám v tuhle dobu je nějak „špatně“. A to je přesně ten tlak, který dělá z obyčejné samoty bolest.

Tohle je mimochodem důvod, proč svátky často zhoršují psychické stavy. Ne proto, že by vánoční světýlka byla toxická, ale proto, že kolem člověka vznikne jakýsi rámec: tady by ses měl cítit takhle. Tady by sis měl užívat. Tady bys měl být vděčný. Jenže emoce nejdou na povel. A když člověk nezapadne, dostane ještě druhou ránu: nejen že mu není dobře, ale ještě má pocit viny, že to celé nějak pokazil.

Sociální sítě v tomhle umí být kruté. Ne vždy schválně. Lidé sdílejí hezké momenty, protože sdílet hezké momenty je příjemné. Jenže osamělý člověk se na to dívá jako na důkaz, že ostatní žijí „správně“ a on „nějak špatně“. Fotka stromečku u někoho jiného dokáže v člověku otevřít celý šuplík věcí: že už dlouho nikam nepatří, že nikoho nemá, že ho nikdo nechce, že je pozdě něco změnit. Realita na druhé straně obrazovky může být přitom mnohem složitější. Za tou fotkou může být hádka, únava, dluhy, nemoc, rozpad. Jenže to vidět nejde. Vidět je jen lesk.

U seniorů má vánoční samota ještě jednu vrstvu: čas. Když je člověku dvacet, samota bolí, ale pořád má před sebou pocit, že se věci můžou změnit. U starších lidí je to často svázané se strachem, že už se nic zásadního nezmění. A s pocitem, že se ztrácí role. Dřív byli ti, kdo „drželi rodinu“. Pekli, vařili, chystali, zvali, byli středem. Pak se to najednou zlomí: děti mají své rodiny, své priority, někdy i své křivdy. A starý člověk sedí doma a říká si, jestli ještě někomu opravdu chybí, nebo jestli je jen „povinnost“.

Když se mluví o samotě, často se mluví o telefonátech. „Tak jim zavolejte.“ Jenže je tu problém: kdo má zavolat komu? Osamělý člověk často nechce být ten, kdo se ozývá, protože nechce být na obtíž. Nechce si říkat o pozornost. A někdy se stydí. Ano, stydí. To je silné slovo, ale přesné. Přiznat si, že nemám s kým být, znamená připustit něco, co společnost pořád vnímá jako osobní selhání. Jako kdyby samota byla výsledkem špatného charakteru. Přitom často vzniká úplně obyčejně: úmrtí, nemoc, rozpad vztahu, stěhování, postupné ochabnutí kontaktů. Žádná vina. Jen běžný život.

Někdy je vánoční samota spojená i s tím, že člověk má za sebou ztrátu, která je ještě čerstvá. První Vánoce bez někoho. To je kapitola sama pro sebe. Lidé kolem to někdy myslí dobře a říkají: „Aspoň se rozptýlíš.“ Jenže rozptýlení o Vánocích je těžké. Všechno připomíná. Vůně cukroví, hudba, dekorace, určité jídlo, které vařil ten člověk. A najednou to člověku bolestivě dojde: že nemá kdo otevřít dveře. Že nemá kdo říct „tak pojď, už to bude“. V takových chvílích se nedá utéct, protože i útěk je jen další prázdná místnost.

Tahle samota má ještě jednu tvář: praktickou. Lidé si představují, že osamělost je hlavně emocionální. Jenže ona je i logistická. Když je člověk sám, nemá s kým sdílet věci, které dělají život snesitelnější. Nemá nikoho, kdo mu pomůže, když onemocní. Nemá nikoho, kdo pro něj zajde do lékárny. Nemá nikoho, kdo mu opraví něco drobného. O Vánocích se to zvyšuje: zavřeno, omezený provoz, lidé pryč. A pro někoho to není „atmosféra“, ale riziko.

Často se taky zapomíná na lidi, kteří jsou sami z vlastní volby — a je důležité je nezaměňovat s těmi, kteří trpí. Někomu samota vyhovuje. Pro někoho jsou svátky v klidu doma vlastně úleva. A i to je v pořádku. Problém je, že společnost má sklony tyhle dva světy míchat: člověk, který je sám, je automaticky „chudák“. A člověk, který říká, že mu to tak vyhovuje, je automaticky podezřelý. Jenže hranice je jinde: nejde o počet lidí kolem člověka, ale o to, jestli má možnost volby a jestli se cítí být někomu blízko. I jeden vztah může stačit. A naopak deset lidí okolo ještě neznamená, že člověk není sám.

Pak je tu ještě jedna věc, která se do vánoční samoty často vplíží: bilancování. Tohle je období, kdy se přirozeně hodnotí rok. Co se podařilo, co ne. A osamělý člověk má často pocit, že se mu nepovedlo to nejdůležitější: „mít někoho“. Jako by vztahy byly odměna za správný život. Jenže vztahy nejsou výplata. Jsou to živé věci, které se můžou rozpadnout i lidem, kteří se snaží. A můžou vzniknout lidem, kteří už s tím ani nepočítají. Když si z Vánoc uděláme soudní den, zničí to i to málo klidu, co by mohly mít.

Často se opakuje mýtus o tom, že o Vánocích prudce roste počet sebevražd. Realita je složitější. V některých datech se ukazuje spíš posun krizí do období po svátcích — jako kdyby lidé „vydrželi“ a pak se sesypali, když tlak poleví. A to vlastně odpovídá zkušenosti mnoha lidí: během Vánoc jedou na autopilota. Nějak se přimějí zvednout telefon, nějak odpoví na přání, nějak přežijí Štědrý den. A pak, když přijde klid, teprve to na ně spadne. Únava, prázdno, pocit, že už fakt nemůžou.

Co se s tím dá dělat? Neexistuje univerzální rada, která by fungovala všem. A upřímně: každý text, který slibuje „pět kroků, jak porazit samotu“, je trochu podezřelý. Ale existují věci, které mohou pomoct - a hlavně věci, které mohou udělat ostatní, aniž by z toho dělali velké drama.

Za prvé: obyčejný kontakt. Ne „kdybys něco potřeboval, ozvi se“. To je věta, která zní hezky, ale často nefunguje, protože přenáší odpovědnost na člověka, který už teď nemá sílu. Funguje spíš konkrétní: „Jsem dneska doma, můžu ti zavolat v sedm?“ nebo „Mám cestu kolem, můžu ti přinést trochu cukroví?“ Ne jako charita. Jako normální lidská věc.

Za druhé: nabídnout přítomnost bez tlaku. Někdo nechce mluvit, někdo nechce sdílet, někdo nechce sedět u stolu s cizí rodinou. To je potřeba respektovat. Pomoc může být i to, že člověku dáte možnost odmítnout, aniž by se cítil vinný. „Když budeš chtít, přijď. A když nebudeš chtít, je to úplně v pohodě.“

Za třetí: přestat dělat z Vánoc povinný test štěstí. Čím míň budeme lidem vnucovat, že „musí být veselo“, tím snáz se jim bude dýchat. Někdy je lepší přiznat: „Taky mám chvíle, kdy je mi o svátcích smutno.“ Ne aby se to zvrtlo v soutěž, kdo to má horší, ale aby ten druhý slyšel, že není vadný.

A za čtvrté: nezapomínat na ty, kteří jsou sami dlouhodobě. Vánoce jsou jen jeden vrchol, ale samota se neděje jen 24. prosince. Jenže právě tenhle den často rozhodne o tom, jestli se člověk propadne ještě níž, nebo jestli se aspoň na chvíli chytí něčeho lidského.

Možná bychom se měli přestat tvářit, že Vánoce jsou automaticky „nejkrásnější čas roku“. Pro část lidí jsou. Pro jinou část jsou to dny, které se musí přežít. A pro některé jsou to dny, které otevírají staré rány tak, že to bolí i fyzicky.

Samota během svátků je tichá. Nehlásí se o pozornost. A často ani nevypadá jako neštěstí - zvenčí vidíte jen zhasnuté okno a byt, ve kterém je klid. Jenže ten klid může být prázdno, které člověka pomalu požírá.

Co s tím? Někdy stačí maličkost. Jedna zpráva. Jedno „myslím na tebe“. Jedna konkrétní nabídka. Ne proto, že tím někoho zachráníte a budete hrdinou, ale proto, že tím na chvíli zmenšíte ten pocit, že na světě nikdo nečeká.

Vánoce jsou svátky sounáležitosti. A sounáležitost někdy vzniká úplně obyčejně: tím, že se někdo ozve dřív, než bude pozdě.

Autorský text