Večer byli doma, ráno už je Sověti vezli na východ. Operace Osoaviakhim unesla z Německa tisíce lidí

Na podzim roku 1946 už se v Německu znovu žilo trochu klidněji. Válka skončila před více než rokem, města byla sice pořád plná trosek a sehnat jídlo nebo uhlí nebylo samozřejmé, ale lidé už zase chodili do práce, posílali děti do školy a snažili se dát dohromady domy i vlastní životy. V sovětské okupační zóně se ale v noci z 21. na 22. října stalo něco, co stovkám rodin připomnělo, že o svém osudu pořád rozhodují jen omezeně.

U dveří se objevili sovětští vojáci a úředníci. Vybraným vědcům, konstruktérům a technikům oznámili, že pojedou pracovat do Sovětského svazu. S nimi měly odjet i jejich rodiny. Na dlouhé rozmýšlení nebyl prostor. Balilo se oblečení, knihy, nádobí i část vybavení domácnosti, věci se nakládaly na auta a lidé mířili na nádraží. Tam už byly připravené vlaky. Mnozí věděli jen to, že jedou na východ. Kde přesně skončí a za jak dlouho se vrátí, to jim nikdo spolehlivě říct nedokázal.

Tahle obrovská akce později dostala jméno Osoaviakhim. Sověti během ní odvezli z Německa přes dva tisíce odborníků a spolu s jejich manželkami, dětmi a dalšími příbuznými se počet přesunutých lidí dostal zhruba na šest až sedm tisíc. Rakety V-2 byly jen jednou částí toho, co Moskvu zajímalo. Ve vlacích odjížděli i lidé z leteckého průmyslu, specialisté na proudové motory, radar, optiku, elektroniku, chemii, lodní techniku, metalurgii nebo přesné strojírenství.

Sovětský svaz už předtím z německých továren odvážel stroje, zařízení a celé výrobní linky. Brzy ale bylo zřejmé, že bez lidí, kteří je znali, mají jen část své hodnoty. Konstruktér nebo technik si s sebou vezl něco, co se do žádného vagónu naložit nedalo - zkušenosti z vývoje, znalost chyb, které se během něj objevily, i odpovědi na otázky, které z výkresů často vůbec nebyly patrné. Právě proto se v říjnu 1946 nestěhovaly na východ jen německé stroje, ale i lidé, kteří věděli, jak z nich dostat to, co Sověti potřebovali.

Konec války neznamenal, že zájem velmocí o Německo opadl. Spíš naopak. Jakmile bylo jasné, že Třetí říše porážce neunikne, začalo se řešit, co všechno se z jejího vojenského a technického zázemí podaří získat. Americké, britské i sovětské týmy prohledávaly továrny, laboratoře, zkušební areály i kanceláře a odvážely odtud výkresy, prototypy, přístroje a další materiál. Současně pátraly po lidech, kteří na těchto projektech pracovali.

Tito odborníci byli často tím nejcennějším, co po německém výzkumu zůstalo. Německo sice válku prohrálo, v některých oblastech ale zašlo ve vývoji dál než ostatní. Platilo to zejména pro raketovou techniku. A-4, známá spíše jako V-2, byla první balistickou raketou, která se skutečně používala proti nepříteli. Němci měli také proudové stíhačky, pracovali na různých typech řízených střel a velmi pokročilá byla i jejich optika a přesné strojírenství.

Hotovou raketu, motor nebo zaměřovač bylo možné rozebrat a podrobně prozkoumat. Jenže z hotového výrobku se nedalo poznat všechno. Nebylo z něj vidět, kolik předchozích verzí selhalo, které materiály se neosvědčily nebo proč konstruktéři některé nápady nakonec zavrhli. To měli v hlavě lidé, kteří vývojem prošli od prvních pokusů až k výsledku. Vítězné mocnosti se tedy nezajímaly jen o německé stroje a dokumenty. Chtěly získat i odborníky, kteří věděli, jak se k nim došlo.

Američané měli zpočátku výraznou výhodu. Na západ se podařilo dostat řadě nejvýznamnějších lidí z raketového střediska v Peenemünde včetně Wernhera von Brauna. Část německých odborníků se navíc Američanům raději vzdala sama. Představa několika let v USA byla pro člověka, který právě viděl postup Rudé armády Německem a slyšel o situaci na východě, pochopitelně přitažlivější než nejistá budoucnost pod sovětskou správou.

Sověti ale rozhodně neostrouhali. Obsazením částí Durynska a dalších oblastí získali továrny, zařízení, dokumentaci a mnoho techniků nižšího či středního stupně, bez nichž by ani nejslavnější konstruktér žádnou raketu nepostavil. Brzy také začali vytvářet německo-sovětská pracoviště, na nichž se rekonstruovaly německé technologie. V Bleicherode například vzniklo rozsáhlé centrum související s raketami A-4, kde pracovaly tisíce Němců a stovky sovětských specialistů. Mezi sovětskými odborníky, kteří tam získávali zkušenosti, byl i Sergej Koroljov, pozdější klíčová postava sovětského raketového programu.

Zpočátku tedy nebylo nutné Němce někam stěhovat. Pracovali ve své vlastní zemi pod sovětským dohledem a Sovětský svaz současně odvážel na východ výrobní zařízení, dokumentaci a celé tovární linky. Jenže vznikl i problém. Pokud mělo Německo podle poválečných dohod projít demilitarizací, nemohla v něm Moskva donekonečna provozovat podniky zabývající se vývojem raket, leteckých motorů a dalších zbraní. Panovala i obava, že němečtí specialisté jednoduše utečou do západních zón. V sovětském vedení tak dozrálo mnohem radikálnější řešení - když se nesmějí německé vojenské výzkumné ústavy dál rozvíjet v Německu, přestěhují se do Sovětského svazu. I s personálem.

Příprava nebyla dílem několika místních sovětských velitelů. Šlo o rozhodnutí přijaté vysoko v sovětské hierarchii. Na jaře a v létě 1946 vznikaly tajné příkazy jednotlivých sovětských ministerstev, které určovaly, jaké podniky a odborníky je třeba přesunout. Týkalo se to například leteckého a motorového průmyslu, raketové techniky nebo slavných podniků Carl Zeiss a Schott v Jeně. Samotná myšlenka byla jednoduchá - neodvážet pouze rozebrané stroje, ale přenést do Sovětského svazu pokud možno celé funkční skupiny lidí, které uměly zařízení používat a dále rozvíjet.

To vysvětluje rozsah celé akce. Sověti nepotřebovali jen několik profesorů se slavnými jmény. Vývoj složité techniky stojí na stovkách lidí. Někdo navrhuje motor, jiný palivové čerpadlo, další elektrické řízení, gyroskop, slitiny nebo měřicí přístroje. Potřebujete člověka, který spočítá konstrukci, ale také toho, kdo ví, jak ji vyrobit v dílně.

Přípravy byly drženy v tajnosti také před samotnými Němci. To bylo zásadní. Kdyby se několik týdnů předem rozneslo, že Sověti hodlají specialisty převážet do SSSR, část z nich by se téměř jistě pokusila zmizet na západ. Místo pracovních nabídek a dlouhých jednání proto přišel noční příkaz. A všechno mělo pochopitelně proběhnout najednou.

V představách o deportacích bývají lidé odvlečeni jen s kufrem nebo v tom, co mají právě na sobě. Osoaviakhim probíhal poněkud jinak.

Sověti nechtěli německé odborníky zavřít do gulagu. Chtěli, aby několik let normálně pracovali. Jejich rodiny proto dostaly možnost vzít si značnou část osobních věcí, někde nábytek, nádobí, knihy či pracovní pomůcky. Před domy čekala auta a stěhování zajišťoval připravený personál. Sovětský důstojník tedy mohl prakticky oznámit, že jste nuceně přesídleni do neznámé země, a vzápětí se začít starat o to, aby vám do nákladního vozu naložili skříň.

Dobová svědectví ukazují, že postup nebyl všude naprosto stejný, podstata se však neměnila. Rodina byla probuzena, dostala příkaz připravit se k cestě a následovalo naložení a odvoz na železnici. Vlaky už byly připravené. Celá akce měla být hotová dříve, než se Německo pořádně probudí a zjistí, co se vlastně stalo.

Osoaviakhim se zdaleka netýkal jen lidí kolem raket. Sověti vybírali odborníky všude tam, kde viděli něco použitelného pro vlastní armádu a průmysl. Největší skupinu tvořili lidé z letectví, těch bylo přes 1300. Více než 500 dalších pracovalo ve zbrojní výrobě a stovky dalších se zabývaly radarem, telekomunikacemi nebo telemetrií. Do transportů se dostali také chemici, specialisté z lodního průmyslu a lidé z dalších technických oborů. S rodinami tak šlo o několik tisíc lidí, kteří během několika hodin opustili Německo.

Sověti přitom nebrali jen někoho, kdo zrovna zůstal po válce po ruce. Na seznamech byli lidé z velkých podniků jako Junkers, BMW nebo Zeiss a také specialisté, kteří měli za sebou práci na nejpokročilejších německých projektech. Mezi raketovými odborníky vynikal Helmut Gröttrup. Za války působil v Peenemünde a dobře znal především elektrické systémy a řízení raket V-2. Byl přesně tím typem člověka, o kterého Sověti stáli - ne jen teoretikem, ale někým, kdo měl za sebou roky práce na technice, která už byla skutečně postavena, vyzkoušena a nasazena.

Pro něj musela být situace obzvlášť absurdní. Ještě před několika lety pomáhal vyvíjet zbraň, kterou nacistické Německo ostřelovalo Londýn a další cíle. Teď ho Sověti nutili, aby své znalosti použil pro armádu země, kterou Německo v roce 1941 napadlo.

Gröttrup představuje dobrý příklad toho, jak Sověti uvažovali. Nebyl to sovětský protějšek Wernhera von Brauna, kterému Moskva jednoduše svěřila vlastní raketový program. Dostal jinou roli. Měl se svými německými kolegy předat maximum toho, co znal, a současně pomoci Sovětům pochopit, zopakovat a zlepšit německou A-4.

Z Bleicherode bylo v rámci operace odvezeno zhruba 200 vybraných raketových vědců a inženýrů společně s jejich rodinami. Část byla následně umístěna v NII-88 v Podlipkách nedaleko Moskvy, další specialisté putovali jinam. Gröttrupova skupina byla později spojena především s ostrovem Gorodomlja na jezeře Seliger, kam se postupně soustředila významná část německého raketového týmu.

Gorodomlja téměř dokonale vystihovala rozporuplnou situaci Němců v Sovětském svazu. Nebyl to koncentrační ani pracovní tábor. Němečtí specialisté měli byty, dostávali výplaty, jejich rodiny žily s nimi a děti chodily do školy. V některých ohledech se dokonce mohli mít lépe než obyčejní sovětští občané, kteří se po válce potýkali s mimořádně těžkými podmínkami.

Jenže ostrov nebyl vybrán kvůli krásnému výhledu na jezero Seliger. Byl snadno kontrolovatelný. Němci se mohli procházet, pracovat, vychovávat děti, scházet se mezi sebou a vést do značné míry běžný rodinný život. Nemohli však jednoduše dojít k nadřízenému a říct, že dávají výpověď a zítra se vracejí do Německa. O tom, kdy odjedou domů, rozhodovala sovětská vláda. Byli privilegovanými odborníky a současně lidmi zbavenými možnosti svobodně opustit zemi.

Po válce měli Sověti ohledně německé rakety A-4 spoustu materiálu, ale rozhodně ne hotový návod, podle kterého by ji mohli bez potíží začít vyrábět. Něco ukořistili, něco našli v továrnách a skladech, část dokumentace se jim dostala do rukou, jenže německý raketový program mezitím přestal existovat jako celek. Továrny byly rozdělené mezi okupační zóny, dodavatelé zmizeli, některé výkresy chyběly a jinde zase nebylo jasné, jestli zachycují poslední používanou verzi. Kdo chtěl V-2 znovu postavit, musel vlastně nejdřív zjistit, jak to celé původně drželo pohromadě.

A tady měli Němci cenu, kterou žádná ukořistěná bedna s dokumenty nahradit nemohla. Lidé, kteří na raketách pracovali, si pamatovali problémy z výroby a zkoušek, věděli, co se muselo předělávat, které součástky byly poruchové a kde si konstruktéři během války pomohli provizorním řešením. Takové věci se často nikde pořádně nezapisovaly. Zůstávaly v hlavách lidí, kteří u vývoje skutečně byli.

V roce 1947 už Sověti na střelnici Kapustin Jar odpalovali rakety A-4 sestavené z německých dílů. Brzy potom začali stavět vlastní R-1, která z V-2 přímo vycházela. Ani to ale nebylo obyčejné kopírování. Německé součástky nebyly k dispozici donekonečna a sovětský průmysl používal jiné materiály i jiné výrobní postupy. Bylo proto nutné řadu věcí přepracovat a najít domácí náhrady. Němečtí specialisté při tom pomáhali, protože dokázali říct, kde se konstrukce dá změnit bez většího rizika a kde už by zásah mohl způsobit problém.

Gröttrup a jeho lidé se navíc nezabývali jen tím, jak znovu postavit starou V-2. Přicházeli i s vlastními návrhy, například s projektem G-1, který už měl německou raketu posunout dál. Sověti ale od začátku nepočítali s tím, že by na Němcích měl jejich program stát trvale. Měli vlastní konstruktéry, především Sergeje Koroljova nebo Valentina Gluška, a ti postupně přebírali hlavní roli.

Německý přínos proto není potřeba ani přeceňovat, ani shazovat. Sověti by svůj raketový program vybudovali i bez nich. Jen by se k některým řešením dostávali déle a část chyb by si museli znovu odžít sami. Němci jim předali hlavně zkušenost – věděli, co už jednou nefungovalo, co naopak fungovalo dobře a na co si dát pozor. A právě tahle praktická paměť měla v prvních poválečných letech možná větší cenu než samotné ukořistěné rakety.

Postupem času je navíc Sověti od svého nejmodernějšího vývoje úmyslně oddělovali. To samo ukazuje, že nechtěli vytvořit program závislý na Němcích. Cíl byl přesně opačný - naučit se od nich všechno potřebné a potom pokračovat bez nich.

Popularita příběhu o V-2 trochu zakryla skutečný rozsah Osoaviakhimu. Raketoví specialisté tvořili jen jednu část transportů. Po válce Sověti velmi stáli také o německé zkušenosti s proudovými letadly a motory. V roce 1945 už bylo zřejmé, že vrtulová stíhačka se blíží hranici svých možností a budoucnost vojenského letectví bude patřit proudovému pohonu. Německo přitom patřilo k několika zemím, které dokázaly proudové bojové letouny skutečně dostat do služby.

Proto Sověti převáželi pracovníky leteckých podniků a konstrukčních kanceláří, nikoli jen jednotlivé šéfkonstruktéry. Podobně postupovali v Jeně, kde se nacházely podniky Carl Zeiss a Schott. Německá optika a speciální sklo pro ně byly mimořádně cenné a zájem se netýkal pouze vojenského výzkumu, ale rovněž samotné schopnosti postavit příslušné výrobní linky. Sovětské plány proto počítaly současně s demontáží zařízení a přesunem lidí, kteří věděli, jak výrobu znovu rozběhnout.

Obraz Osoaviakhimu jako „sovětského Paperclipu“ je tedy užitečný jen do určité míry. Obě mocnosti skutečně usilovaly o německé technické znalosti. Jejich postup se však výrazně lišil. Spojené státy nabízely vybraným odborníkům práci a stěhování do Ameriky, přičemž z politických důvodů někdy velmi benevolentně zacházely s jejich nacistickou minulostí. Sovětský model byl podstatně přímočařejší - člověk byl vybrán a přesunut, ať s tím souhlasil, nebo ne.

Časem se situace obrátila. Z německých specialistů, které Sověti v roce 1946 považovali za natolik cenné, že kvůli nim zorganizovali obrovskou tajnou operaci, se stávalo bezpečnostní riziko.

Bylo jasné, že jednou budou chtít zpátky domů. A stejně jasné bylo, co se stane poté. Západní zpravodajské služby budou mít mimořádný zájem zjistit, na čem v Sovětském svazu pracovali, jaká zařízení viděli, s jakými sovětskými konstruktéry se setkávali a jakým směrem se zdejší raketový či letecký vývoj ubírá.

Moskva proto nepustila lidi pracující na nejcitlivějších projektech jednoduše ze dne na den domů. U raketových specialistů začalo kolem roku 1950 jejich postupné odstavování od aktuálního vývoje. Dostávali jiné úkoly nebo byli ponecháni mimo nejnovější programy. Smysl byl jasný - až se vrátí do Německa a začnou je vyslýchat západní služby, budou jejich informace už několik let staré. U raketového týmu sovětské vedení skutečně v roce 1950 rozhodlo, že jeho další přímé zapojení už není nutné.

Potom začaly návraty. Neodehrály se všechny najednou. Někteří specialisté se dostali zpět dříve, jiní čekali ještě několik let. Gröttrupova rodina se vrátila v roce 1953. Do té doby už Sovětský svaz německou pomoc ve stejné míře nepotřeboval. R-1 byla jen začátkem. Sovětští konstruktéři pokračovali vlastní cestou k raketám s mnohem větším doletem a nakonec k R-7, jejíž rodina se stala základem úspěchů sovětské kosmonautiky.

Je docela příznačné, že ve chvíli, kdy začala nejdramatičtější etapa sovětského raketového příběhu, z něj Němci mizeli. Sputnik byl vypuštěn v říjnu 1957, tedy jedenáct let po Osoaviakhimu. Jurij Gagarin vzlétl v dubnu 1961. Němečtí specialisté už u toho nebyli. Přesto by bylo nefér jejich význam úplně přehlížet. Pomohli Sovětům zvládnout jednu z nejtěžších etap - přechod od ukořistěné německé techniky k vlastní schopnosti rakety navrhovat, vyrábět a zkoušet. Podle historiků kosmonautiky jejich práce sovětský vývoj urychlila, ačkoli oni sami Sputnik ani raketu, která jej vynesla, nenavrhli.

Pozoruhodný detail se týká samotného názvu Osoaviakhim. Člověk by čekal, že půjde o krycí jméno nalezené v sovětských rozkazech. Podle dochovaných zdrojů to ale není tak jednoduché.

Osoaviakhim byla sovětská masová organizace zaměřená mimo jiné na vojenskou a technickou přípravu obyvatelstva. Název byl s akcí spojován na Západě krátce po deportacích a převzaly jej západní zpravodajské služby. V dostupných sovětských archivech však údajně nebylo prokázáno, že právě „Osoaviakhim“ představoval skutečné oficiální sovětské krycí jméno celé operace. Přesto se označení uchytilo natolik, že pod ním událost známe dodnes.

Je to vlastně příhodné. Celá akce se po desetiletí pohybovala někde na okraji známých dějin studené války. Americký Paperclip se stal téměř součástí populární kultury. Jméno Wernhera von Brauna zná každý, kdo se trochu zajímá o kosmonautiku. Sovětská strana stejného příběhu zůstala mnohem méně viditelná. Přitom rozsah Osoaviakhimu byl mimořádný.

Operace Osoaviakhim nebyla žádná malá akce, při níž by Sověti odvezli několik vybraných vědců. Připravovali ji jako velké stěhování. Bylo nutné mít seznamy lidí, auta, která je odvezou z domovů, připravené vlaky a místa, kde budou po příjezdu bydlet. Současně se z německých podniků odvážely stroje, přístroje a další vybavení. Smyslem bylo zachovat pokud možno celé pracovní týmy. Sověti dobře věděli, že samotný konstruktér jim nebude mnoho platný, pokud s ním neodjede také člověk, který zná výrobu, měření, materiály nebo třeba zkušební zařízení.

Když se pak řekne, že bylo odvezeno několik tisíc lidí, snadno to zapadne mezi ostatní poválečná čísla. Jenže tentokrát šlo o tisíce rodin, kterým se během jedné noci změnil život. Někdo balil oblečení a nádobí, jiný se snažil uklidnit děti, které nechápaly, proč se u nich uprostřed noci objevili vojáci a proč musejí pryč. V mnoha domácnostech zřejmě nikdo přesně nevěděl, co je čeká. Rodiny dostaly jen omezený čas na sbalení a potom zamířily na nádraží. Odtud už pokračovaly dál na východ.

Nejtěžší na tom možná nebylo ani samotné stěhování, ale nejistota, jak dlouho potrvá. Někteří mohli doufat, že se vrátí za pár měsíců, jiným muselo být jasné, že Sovětský svaz si je neodváží takovou dálku jen na krátkou návštěvu.

Nakonec tam řada z nich strávila několik let. Děti mezitím vyrostly, rodiny si zvykaly na život v cizí zemi a odborníci dál pracovali na projektech, kvůli kterým byli odvezeni.

Když se pak začali vracet, Německo už nebylo zemí, kterou opustili. Bylo rozdělené na dva státy a bývalí spojenci se mezitím změnili v protivníky. Začínala studená válka a právě rakety, proudové motory, radar nebo další technika, kvůli níž Sověti německé odborníky tolik potřebovali, v ní hrály stále větší roli. To, co v roce 1946 vypadalo jako poválečné stěhování lidí a továren, se tak velmi rychle stalo součástí úplně nového soupeření.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.bpb.de/shop/zeitschriften/apuz/archiv/536738/der-spezialistentransfer-in-die-udssr-und-seine-auswirkungen-in-der-sbz-und-ddr/

https://www.smithsonianmag.com/air-space-magazine/the-rest-of-the-rocket-scientists-4376617/

https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2023/04/sp-4110-vol2.pdf?emrc=82104f

https://www.deutschlandmuseum.de/en/history/calendar/1946-10-22-operation-ossawakim

https://www.russianspaceweb.com/a4_team_moscow.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Osoaviakhim

https://de.wikipedia.org/wiki/Helmut_Gr%C3%B6ttrup