Článek
Vasil Biľak mohl být možná šikovným krejčím, kterého by znalo jen jeho blízké okolí a zákazníci. Místo toho se stal symbolem podlézavosti a zrady, symbolem, který vydržel na špici politiky mnoho let – díky tomu, že se držel správné strany, správného patrona a správné výmluvy. V československém příběhu druhé poloviny 20. století patří do kategorie jmen, která se vracejí pokaždé, když přijde řeč na srpen 1968, „zvací dopis“ a na to, jak se z naděje může během pár měsíců stát normalizační dusno.
Biľak se narodil 11. srpna 1917 v obci Krajná Bystrá (dnes Slovensko) a zemřel 6. února 2014 v Bratislavě. V záznamech se uvádí i jeho rusínský původ. V jeho vlastním sebepojetí i v pozdějším stranickém obrazu „člověka z lidu“ hrálo původem chudší zázemí a regionální identita důležitou roli: byl to typ kádru, který měl působit „pevně“, „skromně“ a „neukecatelně“ – a zároveň byl ochotný dělat špinavou práci, když se to hodilo.
Vasil Biľak
Jak se z funkcionáře stal symbol
Když se řekne Biľak, většina lidí si nevybaví nějaký zákon nebo reformu. Vybaví si spíš dvě věci:
- tvrdá linie uvnitř KSČ,
- napojení na Moskvu a odpor k reformám roku 1968.
A k tomu se přilepí třetí, nejvýbušnější slovo: zvací dopis.
Biľak byl v roce 1968 jedním z nejviditelnějších představitelů konzervativního křídla. V lednu až srpnu 1968 byl podle dobových soupisů funkcí prvním tajemníkem ÚV KSS (slovenské komunistické strany) a od dubna 1968 se stal členem předsednictva ÚV KSČ. Potom, od listopadu 1968 do prosince 1988, působil jako tajemník ÚV KSČ – a právě tahle pozice mu dávala dlouhodobý vliv hlavně v ideologické a zahraničněpolitické rovině.
Biľak nebyl „jen“ někdo, kdo jednou něco podepsal. Byl to člověk, který celých dvacet let spoluutvářel, co se v režimu smí říkat, co se nesmí říkat a koho je potřeba odstrčit ze hry.
Rok 1968
Pražské jaro bylo plné symbolů. Některé jsou jasné, některé jsou zjednodušené. U Biľaka se vše často zjednodušuje tak, že se řekne: „On přece pozval Rusy.“ Jenže tak jednoduché to nebylo:
- Invazi plánovalo a provedlo vedení SSSR a spojenci ve Varšavské smlouvě.
- Vnitřní československý konflikt (reformní vs. konzervativní křídlo) poskytl Moskvě záminky, kanály, informace a politické krytí.
- Zvací dopis je jeden z klíčových dokladů toho, že část vedení KSČ aktivně žádala zásah „všemi prostředky“ proti údajné „kontrarevoluci“.
A teď ten dopis…
Zvací dopis: existence, podpisy, cesta dokumentu
Nejde o žádnou legendu či výmysl. V různých podobách se o něm mluvilo dlouho, ale zásadní je, že kopie / archivní dokument byl v roce 1992 nalezen v ruském státním archivu (v zapečetěné obálce spojené s archivací politbyra).
Co se týče podpisů, to je pro Biľaka klíčové: Archiv bezpečnostních složek publikoval materiál, který se zabývá pravostí podpisů na tzv. zvacím dopise – a uvádí, že podpisy „Indra, Kapek, Švestka, V. Biľak“ jsou pravými podpisy těchto osob; u Koldera je vyjádřeno, že jeho podpis je „s největší pravděpodobností“ pravý.
To je celkem důležitá informace, protože Biľak dlouhé roky popíral, že by dopis podepsal – a veřejně se k tomu vyjadřoval způsobem, který měl vyvolat dojem, že jde o konstrukci po roce 1989. Česká televize k tomu připomínala, že Biľak podpis popřel. Jenže právě proto je důležité držet se doložitelných věcí: máme dokument, máme archivní stopu a máme odborné posouzení podpisů zveřejněné institucí, která s archiváliemi pracuje.
Ale i kdyby ten dopis nikdy neexistoval, Biľakovo politické chování v létě 1968 by se nijak nezměnilo – dopis z něj však dělá konkrétní tvář toho, co by jinak zůstalo „jen“ ve frázích o konzervativcích a reformátorech.
„Předal ho v hotelu…“
Některé populární texty uvádějí, kde a kdy měl být dopis sovětskému vedení předán (např. Bratislava, hotel, konkrétní datum). Tyhle detaily se objevují i v encyklopedických shrnutích, ale v běžné debatě se často komentují jako stoprocentní jistota, i když jde o rekonstrukce opřené o svědectví a archivní souvislosti. Zásadním faktem je, že dokument existoval a byl v SSSR archivován; přesná „scéna předání“ je pro nás sice možná lákavá, ale pro pochopení Biľakovy role není nejdůležitější a nejspíš se skutečný průběh nikdy nedozvíme.
Normalizace: Biľak jako „dlouhá ruka“ ideologie
Po srpnu 1968 se režim překlopil. Nebyla to změna přes noc, to ne. Byl to proces, kdy se nejdřív měnil „jazyk“, pak kádry a nakonec životní podmínky lidí: kdo může učit, kdo může publikovat, kdo může cestovat, kdo může dělat práci odpovídající vzdělání.
Biľak v tomhle procesu patřil k těm, kdo měli trpělivost a chuť dotahovat věci do konce. Totalita.cz ho popisuje jako člověka, který byl od listopadu 1968 až do prosince 1988 tajemníkem ÚV KSČ – a tedy v nejvyšším aparátu. ÚSTR ve své databázi vedoucích funkcionářů uvádí jeho základní biografické údaje a zařazení mezi klíčové postavy komunistické moci.
Když se řekne „normalizační tajemník“, řada lidí už neví, co si pod tím přesně představit. V praxi to znamenalo:
- ideologický dohled: co je „správný výklad“ roku 1968, historie odboje, vztahu k SSSR, druhé světové války;
- vliv na kádrování: kdo je „spolehlivý“, kdo je „pravicový oportunista“, kdo má „buržoazní názory“;
- zahraničněpolitická loajalita: udržování linie, že sovětská přítomnost je „bratrská pomoc“, ne okupace.
A tady se hodí připomenout i jeho vlastní slova, protože jsou typickou ukázkou, jak si část režimu sama zdůvodňovala realitu: v citátu, který bývá uváděn u jeho publikovaných textů z počátku 70. let, Biľak obhajuje zásah roku 1968 jako pomoc proti „kontrarevoluci“.
Když si to budeme dnes číst, nejspíš nás zarazí, jak je to založené na „víře“. Ne analytická argumentace, ne pochybnosti, ale přesvědčení/víra, že účel světí prostředky – a že ten účel se jmenuje „socialismus“ definovaný Moskvou.
Proč se z Biľaka stal takový terč?
Po roce 1989 se československá společnost snažila pojmenovat viníky. A narazila na realitu práva: morální odsouzení jde rychle, trestní odpovědnost je pomalá, složitá a často naráží na důkazy, kompetence soudů, zdravotní stav obviněných, promlčení a politickou vůli.
Biľak byl po roce 1990 jedním z těch, u kterých se veřejnost ptala: „Tak co, bude proces?“ Měl to skoro „učebnicové“: známé jméno, jasná role, symbolický dokument.
Český rozhlas už v roce 2002 psal o tom, že Biľak byl obžalován a že součástí vyšetřovacího spisu je i zvací dopis, přičemž se uvádělo, že mu hrozí vysoký trest, pokud by soud dospěl k verdiktu. Jenže realita byla jiná: k pravomocnému odsouzení nedošlo. Česká televize později připomínala, že stíhání bylo zastaveno a že zvací dopis tak „zůstává“ hlavně pro historiky.
Tenhle výsledek mnoho lidí frustroval: společnost chtěla jasnou tečku, ale dostala právní konec bez rozsudku. Z hlediska dějin to nic nemění na tom, co Biľak dělal – ale z hlediska veřejné spravedlnosti to zůstalo jako otevřená rána.
Co na něm bylo „typicky normalizační“
Biľak nebyl charismatický řečník, který by dokázal strhnout davy jako někteří jiní. Nebyl ani jen úředník bez tváře. Působil jako člověk, který:
- nemá problém říct tvrdou věc nahlas,
- dokáže být vytrvalý v aparátu,
- a když se mění vítr, radši se přikloní k tomu, kdo drží moc.
V 70. a 80. letech je v encyklopedických přehledech popisován jako exponent brežněvovské linie v Československu a odpůrce gorbačovovské přestavby. To souhlasí i s logikou jeho dlouhodobé role: člověk, který pomáhal režim „zamrazit“, těžko bude nadšený, když mu někdo začne mluvit o reformách shora.
Normalizace nebyla jen „zákaz písniček“ nebo „fronty na banány“. Byla to dlouhá doba, kdy se lidé učili žít s dvojím jazykem: co se říká doma, co se říká v práci, co se podepisuje, co se myslí. A lidé jako Biľak byli jedni z těch, kdo ten systém drželi pohromadě – protože měli pocit, že tím brání katastrofě. Jenže to „bránění“ znamenalo i čistky, zákazy, kádrové posudky a atmosféru strachu z vybočení.
Jak ho dnes hodnotí historici a instituce
Když se dnes řeší jeho jméno ve veřejném prostoru, nevede se debata o tom, jestli byl „jen produkt doby“. Spíš o tom, jestli je v pořádku, aby byl prezentován bez kontextu. Existují i historické posudky, které jeho roli vnímají jako symbolickou pro totalitní moc a odmítají její banalizaci.
Příběh Vasila Biľaka není výjimečný tím, že by šlo o osamělého viníka nebo nepochopitelný exces. Právě naopak. Je znepokojivý tím, jak je typický. Biľak nebyl mužem velkých gest ani spontánních rozhodnutí; jeho kariéra se nesla ve znamení vytrvalosti, přizpůsobivosti a pevného instinktu držet se moci, která měla navrch. Nepotřeboval nadchnout veřejnost, stačilo mu udržet si důvěru silnějších. A právě tahle nenápadná, aparátčíkovská forma moci se po roce 1968 ukázala jako nejodolnější.
Normalizace nevznikla jen okupací a tanky, ale také soustavnou prací lidí, kteří byli ochotni dlouhodobě obhajovat neobhajitelné, přepisovat význam slov a proměnit výjimečný stav v každodenní normu. Biľak k nim patřil. Jeho odpovědnost nespočívá pouze ve spojení se zvacím dopisem, ale v tom, že se po srpnu 1968 stal jedním z těch, kdo pomohli uzavřít prostor pro návrat svobody, pochybnosti i otevřené debaty – a udržet tento stav po dvě desetiletí.
To, že po roce 1989 nebyl pravomocně odsouzen, na tom nic nemění. Historický význam se neměří rozsudky, ale následky. A následkem Biľakovy politické dráhy byla dlouhá stagnace společnosti, která se naučila mlčet, přizpůsobovat a nedívat se příliš dopředu. Proto jeho jméno dodnes vyvolává emoce: ne jako připomínka jednoho selhání, ale jako varování, jak snadno se moc může opřít o lidi, kteří nejsou nápadní – jen dostatečně poslušní, trpěliví a přesvědčení, že slouží „vyššímu dobru“.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73345/vasil-bilak-genius-prumernosti-jak-se-jeden-z-nejodpudivejsich-lidi-dostal-k-moci.html
https://plus.rozhlas.cz/vasil-bilak-aneb-krejci-politikem-8822651
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/vasil-bilak-ceskoslovensko-srpen-1968-invaze-ksc-krejci-slovensko-okupace_1808031230_haf
https://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_bilakv.php
https://www.minulost.cz/?q=cs%2Fcs%2Fhistoricky-posudek-k-politikovi-ksc-vasilu-bilakovi
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/stihani-bilaka-zastaveno-zvaci-dopis-uz-jen-pro-historiky-223007
https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/bilakova-kauza-se-vraci-na-zacatek_200203121518_mtaborska
