Článek
Velryba grónská působí spíš jako tichý kus krajiny, který se občas vynoří, vydechne a zase zmizí. Jenže pod tím klidem je obrovská odolnost a soubor adaptací, které nemá skoro nikdo jiný. Je to velryba, která se rozhodla žít tam, kde se dýchá hůř, kde je chladno, kde se led zavírá nad hlavou – a přesto tam dokáže spokojeně žít svým pomalým tempem.
Domov: mrazivé vody Arktidy
Balaena mysticetus je arktický druh v tom nejpřísnějším slova smyslu. Nemigruje z chladných vod do teplých a zase zpátky. Je to velryba, která zůstává v chladných vodách severní polokoule celý rok. Různé populace se drží oblastí jako Beringovo moře, Čukotské moře, Beaufortovo moře, kanadská Arktida, Hudsonův záliv nebo vody kolem Grónska. Nejde o jednu souvislou populaci, spíš o několik skupin, které se během roku přesouvají podle toho, kde je led průchodný a kde se drží potrava.
Řada lidí si Arktidu představuje jako „bílou plochu“. Jenže to tak není, je to proměnlivá krajina z ker, prasklin, okrajů ledu a otevřených míst, kterým se říká polynie – ostrůvky volné vody uprostřed ledu, často udržované větrem a proudy. Velryba grónská v téhle krajině umí „číst“. Ví, kde se dá nadechnout, kudy se dá projít a kde se vyplatí být opatrný. Pro člověka je to chaos, pro velrybu mapa.
Areál rozšíření velryby grónské - žije v chladných vodách Arktidy
Vzhled: hlava jako beranidlo, tělo bez hřbetní ploutve
Velryba grónská je masivní. Dospělá zvířata běžně dorůstají zhruba 14 až 18 metrů a hmotnost se počítá v desítkách tun. Samice bývají o něco větší než samci, což u velryb není výjimka. Z dálky ji poznáte i podle toho, co jí chybí: nemá hřbetní ploutev. Z hladiny proto často vykukuje jen hladký černý oblouk hřbetu a pak obrovská hlava.
A právě hlava je její nejvýraznější znak. Může tvořit až kolem třetiny délky těla. Důvodem jsou kostice – dlouhé rohovinové lamely zavěšené v horní čelisti. U velryby grónské patří k nejdelším mezi kytovci; mohou mít několik metrů. Nejsou to kosti, ale rohovina, něco jako extrémně vyztužený keratinový „hřeben“. Velryba nabere vodu do tlamy, vodu vytlačí ven a drobná potrava se zachytí. Jednoduchý princip, obrovský efekt.
Zbarvení bývá většinou tmavé – černé až tmavě šedé – někdy se světlými skvrnami, typicky kolem brady nebo na břiše. U starších jedinců jsou časté jizvy a šrámy. V ledu se o tělo otírá led, někdy se přidají paraziti, občas i zuby kosatek. Kůže velryby grónské tak může vypadat jako mapa starých příběhů.
Tuk: teplý kabát i zásobárna energie
Pokud existuje něco, podle čeho nám musí být jasné, že jde o tvora z chladného prostředí, pak je to tlustá vrstva podkožního tuku. U velryby grónské je mimořádně silná – v extrémech se uvádějí desítky centimetrů. Tuk slouží jako izolace proti chladu, ale zároveň jako energetická rezerva. V Arktidě se dá narazit na období, kdy je potrava méně dostupná nebo kdy se k ní hůř dostává kvůli ledu. Tuk je pojistka.
Zároveň to byl historicky důvod, proč byla velryba grónská pro velrybáře tak „výhodná“. Tuk se zpracovával na olej, kostice měly v minulosti široké použití (například ve výrobě korzetů či dalších věcí, kde se hodila pružná, pevná rohovina). Z dnešního pohledu to zní absurdně, ale právě kvůli tomu dokázali lidé vyvraždit celé populace.
Mohutný ocas ji prozradí, ale na rozdíl od jiných nemá velkou hřbetní ploutev
Čím se živí: obří tělo na mikroskopické kořisti
Teď přichází paradox, který lidi často překvapí: velryba grónská se neživí rybami velikosti talíře. Živí se maličkostmi. Základem jsou planktonní korýši – buchanky a další složky zooplanktonu, někdy i drobný kril, larvy a podobní miniaturní živočichové. Velryba se za nimi nehoní. „Sklízí“ je tam, kde se plankton shromažďuje do hustých vrstev a mraků, často u okrajů ledu nebo v místech, kde proudy a víry vytvářejí koncentrace.
Tahle strategie je energeticky úsporná, ale vyžaduje trpělivost a znalost prostředí. Velryba pluje, filtruje a filtruje, někdy dlouho. Arktida je v tomhle směru zvláštní: když máte štěstí na správné místo a správný čas, může být potravy obrovské množství. Když ne, budete o hladu. A velryba grónská se s touto proměnlivostí naučila žít.
Led a dech: když je vzduch otázka plánování
Život v moři s ledovým pokryvem má jeden problém, který může stát i život: nadechnout se. Velryba grónská je savec. Musí k hladině. A přesto velkou část roku žije v oblastech, kde je hladina zakrytá ledem. Řešení je kombinace chování a fyziky: využívání prasklin, okrajů ker, polynií a míst, kde je led slabší nebo rozlámaný.
Je popsané, že velryba grónská dokáže v tenčím a rozlámaném ledu využít hlavu a tělo jako klín, led nadzvednout nebo roztlačit. Nejde o akční prorážení tlusté desky, spíš o vytrvalé tlačení v situaci, kdy se led už sám hýbe a praská. V praxi je to otázka rutiny a zkušenosti: vědět, kde je dýchací „okno“ dnes – a kam se dá dostat zítra, když se ledová krajina zavře.
Led má ale i druhou stránku. Může fungovat jako štít před predátory, zejména před kosatkami, které se v hustém ledu pohybují hůř. V posledních letech se ale často diskutuje, že s úbytkem mořského ledu mohou mít kosatky snazší přístup do arktických oblastí častěji a na delší dobu. To je jeden z příkladů, jak změny klimatu mohou měnit rovnováhu i bez přímého zásahu člověka.
Arktida není němá
Velryby grónské nejsou úplní samotáři. Často se pohybují v malých skupinách, občas v párech, samozřejmě matka s mládětem. Kde je potrava, tam se mohou dočasně shromažďovat i ve větším počtu. Voda je navíc prostředí, kde se informace šíří zvukem, ne očima. V zimě a v šeru je to ještě důležitější.
Velryba grónská má bohatý repertoár vokalizací – různých tónů a zvuků. Některé studie naznačují, že se repertoár může mezi lety měnit, což vyvolává otázky o kulturním přenosu a „tradici“ zvuků v populacích. Neznamená to, že by zpívala jako keporkak, ale rozhodně to není němý tvor. Jen její svět funguje jinak: zvuk je mapa.
Kostra velryby v londýnském přírodovědném muzeu
Rozmnožování: pomalý rytmus a dlouhá péče
Tento druh je ukázkově „pomalý“. Samice dospívají až po dlouhých letech. Březost trvá zhruba rok a rodí se jedno mládě. Mládě je obrovské – několik metrů dlouhé, s hmotností v řádu stovek kilogramů až přes tunu – ale pořád je zranitelné. Matka ho kojí vysoce energetickým mlékem a dlouho ho drží u sebe. Mezi porody bývají několikaleté odstupy. Pohlavní dospělosti pak dosahuje ve věku 20 let.
Pomalé rozmnožování vede logicky k tomu, že se populace velryb obnovují pomalu. Jakmile počty jednou klesnou, návrat trvá desetiletí.
Velrybářství: když byly velryby nejvíce ohrožené
Velryba grónská patřila k hlavním cílům historického velrybářství. Z pohledu lovců byla „výhodná“: pohybovala se relativně pomalu, držela se v dosažitelných vodách a díky obrovskému množství tuku poskytovala mnoho oleje. Navíc po usmrcení často zůstávala na hladině, takže ji bylo snazší zpracovat. Výsledkem byly v 18. a 19. století drastické poklesy v některých oblastech.
Ve 20. století se situace změnila díky mezinárodní ochraně a zákazu komerčního lovu. Některé populace se začaly zotavovat, jiné zůstaly nízké. V některých arktických komunitách je povolen omezený subsistenční lov, který má kulturní a existenční význam. Je to složité téma a nelze ho zjednodušit na „dobré“ a „špatné“ – ale faktem zůstává, že největší historický propad způsobila průmyslová poptávka, ne tradiční život v Arktidě.
Dlouhověkost: proč je tohle zvíře tak důležité i pro vědu?
Velryba grónská je známá tím, že patří mezi nejdéle žijící savce na Zemi. Odhady věku se opírají o biologické metody (například analýzy některých tkání) a existují i známé případy, kdy se u ulovených jedinců našly fragmenty starých harpun, což naznačovalo, že zvíře přežilo zranění z doby vzdálené mnoho desetiletí. To, že tak velký savec může žít tak dlouho, není jen kuriozita. Je to biologická otázka: jak se organismus brání stárnutí, jak opravuje DNA, jak snižuje riziko některých onemocnění.
Výzkum naznačuje, že u velryby grónské mohou hrát roli genetické mechanismy spojené s opravou DNA a ochranou buněk. K tomu přidej pomalý metabolismus, chladné prostředí a životní strategii bez zbytečného stresu a spěchu. Zjednodušeně: velryba grónská nežije „rychle“. Šetří energii a jede dlouhodobě.
Dnešní problémy: harpuny vystřídal hluk a mizící led
Dnes už velrybu grónskou primárně neohrožují harpuny. Největší tlak přichází ze změn Arktidy. Mořský led ubývá a mění se jeho sezónní rytmus. Rostou lodní trasy, hluk se dostává do míst, která bývala přirozeně tichá. Hluk je pro kytovce problém, protože na zvuku stojí orientace i komunikace. Změny v proudění a teplotě mohou posouvat plankton, tedy potravu, na které velryba závisí. A do toho se přidává riziko kolizí s loděmi a dlouhodobé znečištění.
Velryba grónská je odolná. Je tu pořád. Ale její odolnost je založená na stabilitě prostředí. Když se prostředí mění rychleji, než dokáže dlouhověký druh reagovat, začíná to být citlivé. A právě proto je velryba grónská tak dobrý „indikátor“ Arktidy: když se mění její svět, znamená to, že se mění základní pravidla hry.
Pokud velryba grónská přežila velrybářství, není to záruka, že přežije i rychlou Arktidu bez ledu. Ale je to důvod, proč stojí za to ji sledovat a brát vážně. Ne jako „velrybu z dokumentu“, ale jako živého obyvatele severu.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://animaldiversity.org/accounts/Balaena_mysticetus/
https://animals.howstuffworks.com/mammals/bowhead-whale.htm
https://nammco.no/bowhead-whale/
https://www.ifaw.org/animals/bowhead-whales
https://www.marinebio.org/species/bowhead-whales/balaena-mysticetus/
https://www.seawatchfoundation.org.uk/wp-content/uploads/2020/07/Bowhead-Whale.pdf
https://seaworld.org/animals/all-about/baleen-whales/habitat/
https://www.worldwildlife.org/species/whale/bowhead-whale/
https://resources.arctickingdom.com/10-fun-facts-about-bowhead-whales
