Článek
V české politice platí jedno nepsané pravidlo: nic nekončí dřív, než se o tom všichni třikrát pohádají. A tak i vláda, která už je v demisi a čeká na svého nástupce, má potřebu ukázat, že ještě pořád má co říct. Příběh o rozpočtu na rok 2026 by mohl být klidně krátký – vláda ho včas schválila, odevzdala, volby proběhly, nová Sněmovna si ho přepíše podle svého a jede se dál. Jenže to by nebyla česká realita, kde se i rutinní administrativa promění v dramatický souboj o principy.
Jsme sice na odchodu, ale slibte nám…
Ministr financí Zbyněk Stanjura totiž oznámil, že rozpočet nové Sněmovně prostě nepošle. Tedy, pokud mu ta budoucí vláda nedá písemný slib, že nesáhne na výdaje na obranu a na půjčku pro Dukovany. Jinými slovy: my sice končíme, ale vy se nejdřív zavážete, že budete pokračovat přesně v tom, co jsme začali my. Vypadá to trochu jako když bývalý nájemník odmítá vrátit klíče, dokud nový majitel nepřislíbí, že nebude měnit záclony.
Z právního hlediska má vláda pravdu – zákon o rozpočtových pravidlech říká, že návrh se musí odevzdat do 30. září, a to se stalo. Nikde není napsáno, že se má po volbách posílat znovu. Takže ano, „formálně“ je všechno v pořádku. Jenže stát se neřídí jen paragrafy, ale taky jistou mírou slušnosti. Dosud každá vláda, která byla po volbách v demisi, prostě návrh nové sněmovně znovu předložila, aby se mohlo pokračovat bez zbytečných průtahů. Bylo to samozřejmé, nudné a tím pádem správné. Letos jsme se ale rozhodli, že nudu nechceme.
Obrana a Dukovany – to zní hezky, skoro vznešeně. Opravdu jsou to důležité položky a dá se pochopit, že je vláda nechce vidět rozebrané novou většinou. Jenže podmiňovat tím samotné fungování státu? To je, mírně řečeno, netaktické. Vláda v demisi nemá být vyjednavačem, ale správcem. Její úkolem je zajistit, aby se stát nepoložil, dokud si noví lidé nerozdělí křesla. Není to čas na podmínky ani politické zkoušky loajality.
Celé to působí dojmem, že dosluhující kabinet se nechce úplně smířit s odchodem. Jako když se někdo už zvedl od stolu, ale pořád má potřebu dokončit větu. Nebo spíš tři odstavce. Je to ten moment, kdy zodpovědnost začne vypadat jako urputnost. A když urputnost trvá moc dlouho, stává se z ní směšnost. Vláda, která ještě před pár týdny mluvila o stabilitě a předvídatelnosti, teď balancuje na hraně politického vydírání – s úsměvem a pod hlavičkou „zodpovědnosti za obranu“.
Na druhé straně, nová koalice si taky nezadá. Tvrdí, že rozpočet Fialovy vlády je k ničemu a že si ho napíše z gruntu sama. To samozřejmě zní sebevědomě – jenže tím zároveň přebírá riziko rozpočtového provizoria. A provizorium je krásné slovo pro situaci, kdy stát jede na „dvanáctiny“ a všichni jen doufají, že to brzy skončí. Takže místo aby si nová vláda sedla s tou starou a udělaly mezi sebou tichou výměnu, máme tu zase typicky českou scénu: dvě skupiny, které se přetahují o papír, na kterém jsou čísla, jež beztak obě chtějí časem změnit.
Kdybychom to chtěli shrnout: právně je všechno v pořádku, politicky je to dětinské. Vláda v demisi mohla prostě rozpočet předložit a napsat k tomu dopis ve stylu: Drazí nástupci, tady máte návrh, prosím, nezapomeňte na armádu a na energii, díky a mějte se. Takto jednoduché gesto by bylo státnické, kultivované a navíc by působilo důvěryhodněji než současné vyhrožování, že bez garancí se nikam nejde.
Někdo by mohl říct, že je to celé detail. Jenže z detailů se skládá obraz politické kultury. A ten náš teď nevypadá nejlépe: vláda, která se tváří, že skončila, ale zároveň nechce skončit; opozice, která se tváří, že začala, ale ještě nezačala; a mezi nimi rozpočet, který už dávno měl být v parlamentu, ale místo toho se používá jako rukojmí.
Nejvtipnější na tom všem je, že ani jedna strana tím ve skutečnosti nic nezíská. Fialova vláda se do historie nezapíše jako obránce státních financí, ale spíš jako kabinet, který se neuměl důstojně rozloučit. A nová vláda, i kdyby si rozpočet napsala od nuly, bude první měsíce hasit následky provizoria a vysvětlovat, proč to všechno trvá. Mezitím občané sledují, jak se politici hádají o to, kdo má větší právo držet pero.
Státnictví se často pozná ne podle toho, jak vláda vládne, ale podle toho, jak umí odejít. A tady je to jasné: vláda odchází, ale ještě by si ráda naposledy bouchla do stolu. Vypadá to odhodlaně, ale zvenku to připomíná spíš dítě, které nechce půjčit lopatku na pískovišti, dokud mu někdo neslíbí, že ji vrátí „stejně čistou“. Jenže tak to ve světě nefunguje. Nová vláda si lopatku upraví po svém – a státní finance to přežijí.
Stávající situace je tak smutným divadlem o tom, jak bývalá vláda neumí odejít s grácií a nová vláda má sice plno řečí o tom, jak má vše dopředu připravené, ale trapně trvá na předložení původního rozpočtu, který je podle ní špatně vyhotovený, zatajuje některé výdaje a který má nová vláda stejně v plánu rozcupovat. Nedůstojné pro všechny.
A tak by se možná hodilo říct jednoduchou myšlenku: rozpočet není památník minulého kabinetu. Není to socha, u které se kladou podmínky. Je to pracovní dokument, který má držet stát v chodu. Kdo to zapomíná, ukazuje, že mu víc záleží na svém odkazu než na fungování země. A to je možná ta nejdražší rozpočtová položka, jakou si můžeme dovolit – ztrátu důvěry v dospělost našich politiků. Bez ohledu na stranu.
Článek byl sepsán na základě názoru autora a informací z následujících zdrojů:
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-fiala-dela-s-rozpoctem-dalsi-drahoty-chce-at-nova-vlada-slibi-dodrzet-jeho-parametry-40547958
https://www.echo24.cz/a/Hqt3Z/zpravy-ekonomika-statni-rozpocet-schillerova-stanjura-rukojmi-platy-investice-vlada
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-ptam-se-ja-spor-o-rozpocet-couvne-babis-nebo-vlada-289353
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/babis-rozpocet-fiala-stanjura-vlada-ano.A251109_104804_domaci_svm
https://www.idnes.cz/ekonomika/domaci/stanjura-babis-rozpocet-penize-dukovany.A251105_163455_ekonomika_elsy
