Vypadá jako prase s parožím. Ve skutečnosti babiruse z čenichu vyrůstají obrovské špičáky

Pod prasetem si většina lidí představí zavalité zvíře s krátkýma nohama, štětinatou srstí a silným rypákem, kterým dokáže během chvíle převrátit kus louky vzhůru nohama. Babirusa sulaweská (Babyrousa celebensis) má oproti tomu vysoké štíhlé nohy, téměř holou šedavou kůži a poměrně lehce stavěné tělo. A dospělí samci navíc nosí na hlavě něco, co na první pohled vypadá spíš jako podivně pokroucené paroží než prasečí kly.

Jsou to ale skutečně zuby. A právě způsob, jakým rostou, udělal z babirusy jedno z nejpodivuhodnějších prasat na světě. Horní špičáky samců se vůbec nedostanou do úst. Obrátí se opačným směrem, prorazí horní část čenichu a pokračují ven, kde se postupně stáčejí dozadu k čelu. U starého samce mohou vytvořit mohutné oblouky, které vypadají natolik neprakticky, že se až člověk musí ptát, k čemu něco takového vůbec může být dobré?

Domovem babirusy sulaweské je Indonésie, především ostrov Sulawesi. Už samotné Sulawesi stojí za pozornost. Leží v oblasti mezi asijskou a australskou faunou a jeho dlouhá geologická izolace vytvořila velmi neobvyklou směs zvířat. Řada z nich se nevyskytuje nikde jinde.

Patří mezi ně například zakrslí buvoli anoa, několik druhů makaků, kuskusové a právě babirusy. Předkové babirus se od ostatních prasat oddělili už velmi dávno, pravděpodobně v miocénu před více než deseti miliony let. Od té doby se jejich vývoj ubíral vlastní cestou.

Ani slovo „babirusa“ není nějaký vymyšlený zoologický název. Vychází z místních slov babi, tedy prase, a rusa, což znamená jelen. Volně přeloženo tedy dostaneme „prase-jelen“. Stačí se podívat na samce z profilu a je celkem jasné, co k takovému pojmenování vedlo.

Dlouho se přitom všechny babirusy házely do jednoho pytle. Zoologové je považovali za jediný druh s několika poddruhy. Dnes se rod Babyrousa běžně dělí na tři žijící druhy: babirusu sulaweskou (Babyrousa celebensis), babirusu chlupatou (Babyrousa babyrussa) a babirusu togijskou (Babyrousa togeanensis). Babyrousa celebensis přitom obývá sever Sulawesi a některé další části ostrova a okolní ostrovy.

Na první pohled by člověk rozdíly mezi jednotlivými druhy možná neřešil. Když je ale postaví vedle sebe, začnou být patrné. Babirusa sulaweská má například jen velmi řídkou srst, takže většina její kůže zůstává odkrytá. U babirusy chlupaté je srst podstatně výraznější. Liší se i tvar a postavení samčích klů.

Největší zvláštností babirusy sulaweské jsou bezpochyby samci. Mají dva páry výrazně prodloužených špičáků, jenže každý z nich roste trochu jinak.

Spodní špičáky vyrůstají z dolní čelisti, dostávají se ven po stranách tlamy a stáčejí se vzhůru. To ještě není mezi prasaty nic zásadně šokujícího. Také divočáci mají zvětšené špičáky a dokážou je používat jako velmi účinnou zbraň.

Horní špičáky babirusy jsou jiný případ. Jejich zárodky jsou v horní čelisti otočené tak, že zub neroste směrem dolů do tlamy, ale vzhůru. Postupně projde čelistí, prorazí kůži na horní straně čenichu a objeví se venku. Odtud pokračuje dál a začne se stáčet dozadu. Horní špičáky samců tedy prakticky vůbec nefungují jako normální zuby.

Výsledek bývá u starších zvířat skutečně bizarní. Kly mohou být dlouhé a silně zahnuté a jejich konce se někdy dostanou až k čelu. Každý samec je přitom trochu jiný. Některému rostou kly široce od sebe, jinému vytvářejí téměř uzavřené oblouky. Někdy se jeden zlomí, takže zvíře nakonec nosí výrazně nesouměrnou výbavu.

Kolem těchto zubů vznikla i jedna mimořádně rozšířená historka. Podle ní kly babirusy neustále rostou, až se starému samci zabodnou do čela, projdou lebkou a nakonec ho zabijí. Fotografie babirus, kterým se špička klu skutečně dotýká hlavy nebo poranila kůži, existují. Představa, že takto běžně umírají staří samci, je však přehnaná. Kly se opotřebovávají, mohou se zlomit a jejich tvar není u všech jedinců stejný.

První vysvětlení se nabízí samo - samci mají obrovské kly, protože spolu bojují. Jenže při bližším pohledu vznikne problém.

Horní kly totiž nejsou právě ideální zbraní. Jsou zahnuté dozadu a při přímém útoku na protivníka se s nimi špatně zasahuje. Navíc nejsou nezničitelné a mohou se ulomit. Když už proti sobě samci skutečně stojí, mnohem použitelnější jsou jejich spodní špičáky.

O přesné funkci horních klů se proto diskutuje dodnes. Jedna možnost je, že při vzájemných střetech alespoň částečně chrání obličej a oči. Druhá, a možná zajímavější, počítá se sexuálním výběrem. Velké kly by v takovém případě nebyly především zbraní, ale znakem dospělosti a kvality samce.

Nebylo by to mezi zvířaty nic neobvyklého. Jelen nosí obrovské paroží, páv vláčí dlouhý ocas a řada dalších druhů má znaky, které jsou z hlediska každodenního života spíš komplikací. Pokud ale pomáhají při soupeření o partnera, může je evoluce dál zvětšovat.

U babirusy zůstává problém v tom, že její život ve volné přírodě není prozkoumaný tak podrobně, abychom mohli jednoduše ukázat na jediný důvod a říct „právě proto ty kly má“. Zoologové velmi dobře vědí, jak zuby rostou. Podstatně horší je to s jistotou, proč během evoluce získaly právě tak přehnanou podobu.

Podivností není jen chrup. Od běžných prasat se babirusa odlišuje i při hledání potravy.

Stačí pustit prase divoké na měkkou louku a brzy je vidět, jak účinný nástroj jeho rypák představuje. Divočák dokáže rozrýt drny a dostat se ke kořenům, hlízám, larvám a dalším soustům ukrytým pod zemí. Babirusa takovou schopnost nemá, aspoň ne v takové míře. Stavba jejího čenichu a nosních kostí není přizpůsobena k intenzivnímu rytí v tvrdém podkladu jako u rodu Sus.

To ovšem neznamená, že by se živila jen tím, co náhodou spadne ze stromu přímo před ni. Je všežravá a potravu hledá velmi aktivně. Bere ovoce, semena, listy a další rostlinnou potravu a využije i živočišnou složku, pokud se k ní dostane. V měkké zemi nebo bahně může také samozřejmě hledat.

Zajímavé jsou její silné čelisti. Babirusa dokáže rozkousnout tvrdé plody a ořechy, s nimiž by mělo leckteré jiné zvíře problém. V lidské péči bylo dokonce pozorováno, jak se staví na zadní nohy, aby dosáhla na potravu výš nad zemí.

Takový pohled ještě víc narušuje představu klasického prasete. Babirusa se vztyčí, opře přední nohy o kmen a natahuje se za listím. Se svýma dlouhýma nohama a holým tělem pak chvíli připomíná téměř nějakého podivného lesního býložravce.

Babirusy vyhledávají tropické lesy a zvlášť důležitá jsou pro ně místa spojená s vodou. Pohybují se kolem řek, jezer a dalších vlhkých oblastí a stejně jako mnoho jiných prasat si rády dopřejí bahenní koupel.

Válení v bahně není žádný rozmar. Prasata se nemohou ochlazovat pocením tak účinně jako člověk a vrstva chladivého bláta jim v tropickém horku pomáhá. Zároveň může chránit kůži před bodavým hmyzem a dalšími nepříjemnostmi.

Babirusa je také velmi dobrý plavec. Na ostrově, kde její prostředí protínají řeky a další vodní plochy, je to užitečná vlastnost. Plavání mohlo hrát roli dokonce v dávném šíření jejích předků mezi jednotlivými částmi ostrovní oblasti, i když přesná cesta, kterou se pradávné babirusy na Sulawesi dostaly, není jasná.

Mimořádnou roli mají rovněž přírodní minerální lizy. Na takových místech se mohou setkávat zvířata, která jinak žijí rozptýleně po rozsáhlém lese. Pro badatele jsou proto podobná místa jednou z možností, jak babirusy pozorovat nebo zachytit na fotopasti.

Babirusy netvoří velká stáda s pevnou hierarchií. Samice se ovšem mohou pohybovat společně, často samozřejmě v doprovodu mláďat. Někdy se spojí několik takových zvířat a vznikne menší skupina.

Dospělí samci jsou větší samotáři. Především starší jedinci se často pohybují sami a k ostatním se připojují jen příležitostně. To neznamená, že by celý život bloumali lesem a před ostatními babirusami utíkali. Setkávají se u potravy, vody nebo minerálních lizů a samozřejmě v době páření.

Jedna z největších odlišností od ostatních prasat se ukáže ve chvíli, kdy samice porodí.

Prase divoké může přivést na svět početný vrh selat. U domácích prasat jsou díky šlechtění běžné vrhy, které čítají i více než deset mláďat. Babirusa je úplně jiný případ. Samice zpravidla rodí jen jedno nebo dvě mláďata, tři jsou vzácností. Březost trvá přibližně pět měsíců.

Tomu odpovídá i její tělo. Samice má pouze jeden pár funkčních struků. Nepotřebuje tedy celou řadu mléčných žláz, jakou vidíme u prasnice starající se o početný vrh.

Mláďata se navíc nepodobají známým divočákům v pruhovaném kabátku. Selata prasete divokého mají světlé podélné pruhy, které během prvních měsíců života postupně zmizí. U babirus takové výrazné pruhování nenajdeme.

Malé vrhy byly po velkou část historie druhu zřejmě docela dobře použitelnou strategií. Sulawesi nemá tygra, levharta ani jinou velkou kočkovitou šelmu, která by se specializovala na lov prasat. Dospělé babirusy tedy nemusely čelit takovému množství přirozených predátorů jako některá prasata jinde na světě.

Jenže pomalé rozmnožování má jednu velkou nevýhodu. Jakmile začne z populace ve větším počtu mizet dospělá zvěř, náhrada trvá dlouho.

A právě tady se dostávám k dnešnímu problému babirusy. Přirozený nepřítel, kterého by musela v lese každou chvíli vyhlížet, jí vlastně chybí. Místo něj přišel člověk.

Babirusy byly a jsou loveny pro maso. Navíc mohou skončit v pastech nastražených na jiná divoká prasata. Pro lovce není vždy rozhodující, který druh se do oka nebo jiné pasti chytí. Pro malou populaci pomalu se množící babirusy však může mít každá taková ztráta mnohem větší význam, než by měla například u rychle se rozmnožujícího prasete divokého.

Les na Sulawesi navíc nezůstává nedotčený. Tam, kde se původní porosty mění v zemědělskou krajinu, vznikají silnice nebo postupuje těžba dřeva, ubývá prostoru i babirusám. Nejde přitom pouze o to, kolik hektarů lesa zůstane na mapě zelených. Důležité je také to, zda jsou jednotlivé lesní oblasti propojené a jestli se mezi nimi zvířata mohou bezpečně přesouvat.

Izolovaná skupina několika desítek babirus může na první pohled působit jako zachráněná populace. Pokud se ale nemůže setkávat se zvířaty z okolí a zároveň z ní každoročně několik jedinců zmizí kvůli lovu, její budoucnost už tak dobře vypadat nemusí.

Babirusy přitom patří mezi chráněná zvířata a všechny současné druhy rodu jsou předmětem ochranářského zájmu. Samotný zákaz lovu ale v odlehlých oblastech tropického ostrova nestačí. Rozhodující je, co se skutečně děje přímo v lese.

Je trochu paradoxní, že babirusa patří mezi zvířata, která člověk po jediné fotografii jen tak nezapomene, a přesto o jejím běžném životě zůstává řada nezodpovězených otázek.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://animaldiversity.org/accounts/Babyrousa_babyrussa/

https://animals.sandiegozoo.org/animals/babirusa

https://www.worldwildlife.org/news/magazine/fall-2024/meet-the-babirusa-a-wild-pig-with-massive-teeth/

https://www.oneearth.org/species-of-the-week-buru-babirusa/