Článek
Marina Chapman vyrůstala v malé kolumbijské komunitě. O prvních letech života ví jen z vyprávění druhých a z několika rozpadajících se obrazů v paměti. Sama říká, že jí bylo asi pět let, když ji někdo z vesnice odvedl. Nepamatuje si přesně kdo ani proč. Vzpomínka na cestu je nejasná: houpání, ostrý pach, ticho. Když otevřela oči, ležela na zemi v pralese. Všude kolem stromy, vlhko, ptačí křik a žádný člověk, který by odpověděl na volání.
Dětství v džungli
Únosy dětí nebyly v té době v Kolumbii nic mimořádného, je tedy dost možné, že i malá Marina se stala obětí takového únosu. Z nějakého důvodu o ni ale únosci nejspíš ztratili zájem a nechali ji napospas osudu uprostřed džungle.
První dny bloudila bez směru. Křičela, plakala, usínala únavou a budila se hladem. Zkoušela jíst vše, co vypadalo jako ovoce nebo kořen, a postupně poznávala, co jí škodí. Někdy ji jen bolelo břicho, jindy ji konzumace nejedlých či dokonce jedovatých částí rostlin donutila zvracet. Vodu hledala v kalužích a v listech po dešti. Zvířat se bála, ale rychle pochopila, že pohyb a hluk přitahují pozornost, takže ztichla a začala se dívat.
Narazila na skupinu malých opic – kapucínů. Zpočátku ji odháněly, křičely a házely po ní plody. Nebyly přátelské, ale ani ji nehonily. Marina se držela v uctivé vzdálenosti a sledovala je. Všímala si, co trhají, jak dlouho něco žvýkají, čemu se vyhnou. Když pili vodu, dělala totéž. Když se stáhli do stínu, zůstala poblíž. Nebyl to vztah, jen soužití na dohled. Opice ji časem přestaly řešit, pokud nebrala jídlo přímo z jejich dosahu.
Tak si nastavila jednoduchý denní rytmus: ráno hledat plody, během horka odpočívat, k večeru se přesunout výš na strom a přikrýt se listím. V noci poslouchat zvuky a zůstat nehybná, když něco šramotí v křoví. Slova pro ni ztratila význam. Nebylo s kým mluvit. Začala si pomáhat zvuky, posunky a hlavou se přepnula na sled drobných úkolů: najít vodu, najít něco k jídlu, přežít do rána. Čas se rozplýval. Počítala spíš období sucha a dešťů než dny.
Kolik měsíců nebo let takto žila, nedokáže dnes Marina s jistotou říct. Ve vyprávění opakuje několik konkrétních situací: opici, která ji odstrčila od keře, po němž jí kdysi bylo zle; prudkou bouři, při níž se celý strom chvěl a ona se bála pustit; horečku, po níž se probudila slabá a dehydrovaná. Jistotu nemá v ničem, jen v tom, že se udržela naživu díky pozorování a opatrnosti.
Setkání s člověkem nepřineslo zprvu nic dobrého
Jednoho dne ji našli muži, které nazývá lovci. Nechápala jejich slova a bránila se. Vzali ji s sebou, ale místo záchrany přišel obchod. Dítě bez jména a bez dokumentů bylo v tehdejší Kolumbii snadno vyměnitelné za peníze. Marina se ocitla v domě, který sloužil jako nevěstinec. Zde dělala nejjednodušší práce, myla nádobí, čistila podlahy, přinášela vodu. Nerozuměla příkazům, protože jazyk, který se ani nestihla jako malá pořádně naučit, zase zapomněla. A tak přicházely tresty. Když udělala chybu, byla potrestána za neposlušnost. Mluvila málo, spíš napodobovala, co viděla u jiných. Jídlo dostávala nepravidelně. Hlad ji nutil pracovat rychle a tiše.
Po nějaké době utekla, nebo byla možná vyhnána kvůli své divokosti. Z města si pamatuje pach kanalizace, trhy, hlučné ulice a strach z policie i z místních gangů. Nějaký čas žila s dalšími dětmi bez domova. Spali, kde se dalo – pod stříškami stánků, v průchodech, na dvorech. Jídlo sháněli z odpadků nebo žebrali. Marina později říkala, že prales měl pravidla, ač krutá, zatímco ulice byly pro ni nečitelné. Nebezpečí ve městě nepřicházelo jen zvenčí, ale i od lidí, kteří se tvářili, že pomáhají.
Ilustrační obrázek
V rodině u místního mafiána
Později ji přijal starší muž, který se živil pochybnými obchody. Nešlo o dobrodince, ale o někoho, kdo potřeboval levnou a spolehlivou práci. V jeho domě našla pravidelný režim. Ráno se pracovalo v kuchyni, přes den se uklízelo, večer se chystalo jídlo a voda. Díky stálému prostředí a kontaktu s lidmi začala znovu mluvit. Nejprve jednotlivá slova, pak krátké věty. Zvykla si na to, že pokyny mají pořadí a že se opakují. Později se naučila číst nahlas cedule, psát jednoduché seznamy surovin a přepisovat krátké vzkazy.
Právě tady získala první pevnější bod: předvídatelný rytmus, jasné úkoly, alespoň základní jistota jídla a střechy. Prostředí nebylo bezpečné, ale bylo čitelné. Naučila se, komu se vyhýbat, kdy být zticha a kdy se ozvat. Vypadala jako někdo, kdo zvládne práci bez řečí, což se cenilo. Ostatně neměla ani na výběr, muž ji považoval za svůj majetek a jako taková neměla ani právo se jakkoliv ozvat.
Únik z Kolumbie
Změna přišla přes kontakt s lidmi, kteří měli vazby na britskou diplomacii. Jedna z žen si povšimla, že mladá služka je jiná než ostatní: pozorná, rychle chápe, má silný pud sebekontroly, ale působí, jako by neměla minulost. Zajistila jí pomoc a poslala ji do Bogoty ke své dceři. Přes známé pak postupně otevřela cestu k odchodu z Kolumbie. Nebyl to jednorázový zázrak. Byla to série praktických kroků: vyřídit papíry, najít přechodné ubytování, domluvit práci v rodinách, které potřebují kuchařku, a především překonat jazyk. Marině bylo tehdy kolem 14 let, ale za sebou už toho měla víc než lecjaký dospělý.
V Anglii pro ni začal nový život. Marina se učila angličtinu ve večerních kurzech, mluvila, jak nejlépe uměla, a chyby brala jako součást procesu. Pracovala v kuchyních, postupně přebírala větší zodpovědnost a naučila se i jednoduché účetní úkony. Zjistila, že jí vyhovuje jasný režim a ticho po práci. Seznámila se s budoucím manželem, který oceňoval její pracovitost a stálost. Založili rodinu, narodily se dvě dcery, domácnost fungovala v klidu. O tom, co bylo dřív, mluvila velmi málo. Když se jí na to někdo ptal, odpovídala stručně.
Ilustrační obrázek
Její příběh byl některými zpochybňován
Až dcery, zejména Vanessa, se začaly ptát víc. Chtěly znát původ své matky, její rodné jméno, vesnici, odkud pochází. Na řadu otázek Marina odpovědět neuměla. Místo toho nabízela příběh, jak si ho pamatuje. Vanessa ji přesvědčila, aby vzpomínky sepsaly. Trvalo to dlouho, protože Marina měla k vlastní minulosti odstup. Nakonec vznikla kniha, která vyšla pod názvem The Girl With No Name. Do médií se rychle dostal výřez příběhu: „dívka, kterou vychovaly opice“. Upoutal pozornost, ale zkreslil celkový obraz, který je mnohem širší a střízlivější.
S publikací přišly otázky. Zda existují dokumenty o únosu. Zda někdo potvrdí roky v pralese. Zda je z etologického hlediska možné, aby kapucíni dlouhodobě tolerovali lidské dítě. Zoologové upozorňovali, že jde o teritoriální a ostražitá zvířata. Psychologové připomínali, že dětská paměť je náchylná k doplňování mezer. Kritici požadovali důkazy, které v tomto typu příběhu často chybí. Marina na to reagovala klidně. Netvrdila, že má vše doložené. Opakovala, že popisuje, co si pamatuje, a uznává, že části mohou být nepřesné.
Současně existují body, které lze potvrdit. V Kolumbii opravdu žila dívka bez dokladů a bez jasné identity, která pracovala v domácnostech a chovala se netypicky pro vrstevníky. Lidé z pozdějšího období popisovali její tichost, opatrnost, sklon vyhledávat klidná místa a přesný cit pro drobné detaily v okolí. V Anglii je její život doložený, včetně rodiny, práce a komunitních vazeb. Co se dělo mezi těmito dvěma břehy, zůstává v mlze.
Marina sama mluví o tom, že nejdůležitější dovedností byla schopnost přizpůsobit se. V pralese to znamenalo držet se blízko zdroje vody a jídla, vyhýbat se konfliktům a být v pohybu jen tehdy, když je to nutné. Ve městě to znamenalo číst situace, sledovat, komu věřit, a včas se stáhnout. V Anglii to znamenalo naučit se jazyk a přijmout řád, který přináší klid.
V běžném dni má ráda jednoduchost. Ráno práce, odpoledne zahrada, večer ticho. Lidem kolem sebe pomáhá přímo, bez velkých gest. Dává přednost malým, zvládnutelným krokům před velkými plány. Vyhýbá se přetížení, nesnáší náhlý hluk a prudké změny. Tyto návyky si přinesla z dětství a už je nepovažuje za zvláštnost, ale za způsob, jak fungovat bez zbytečného stresu.
Když se jí někdo ptá, zda jí vadí pochybnosti, odpovídá, že ne. Přijímá, že část lidí její vyprávění odmítne, protože chybí dokumenty a svědci. Nehledá spor. Zajímá ji, aby věci dávaly smysl v praxi: aby měl člověk co jíst, kde spát a s kým mluvit, když potřebuje podporu. To je pro ni měřítko, ne to, kolik lidí její příběh schválí.
Při čtení její knihy je užitečné držet dvě věci současně. První: zdravou skepsi k detailům, které nelze ověřit. Druhou: respekt k tomu, že i neúplná paměť vypráví o skutečných zkušenostech – o hladu, samotě, strachu, i o postupném návratu k řeči a k lidem. Faktem je, že Marina si svůj příběh nevymyslela, aby zaujala. Je to skutečný příběh jejího života, ale lidská paměť není dokonalá a některé věci si domyslí, aby vzpomínky dávaly smysl. To však nic nemění na tom, že prožila hodně zvláštní život a dokázala se všemu dokonale přizpůsobit.
Z dívky bez jména se stala žena, která postavila život na malých jistotách. Na předvídatelném rytmu, na pracovitosti, na schopnosti včas ustoupit i vytrvat, když je to potřeba. Nechce být symbolem ani důkazem. Spíš ukazuje, že přežít se někdy daří díky velmi prostým rozhodnutím opakovaným každý den. Tím je její příběh srozumitelný i lidem, kteří o opicích v džungli pochybují.
Zůstává otázka, kolik přesně času strávila v pralese a jak těsná byla její blízkost s kapucíny. Odpověď se však nikdy nedozvíme. To, co se ale dá říct bez velkých sporů, je jasné: vyrůstala bez rodiny a bez jazyka, prošla vykořisťováním i ulicí a přesto si dokázala vybudovat nový domov. V tom je síla jejího vyprávění. Nespočívá v jednom neobvyklém motivu, ale v celku života, který drží pohromadě obyčejné věci – práce, ticho, opatrnost a vědomí, že každý den má několik základních úkolů, které je třeba splnit.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.theguardian.com/science/2013/apr/13/marina-chapman-monkeys
https://timesofindia.indiatimes.com/etimes/trending/woman-who-grew-up-with-monkeys-shares-her-life-experience-they-talk-to-each-other-in-a-language/articleshow/122937907.cms
https://www.beautifulhumans.info/marina-chapman/
https://www.npr.org/sections/13.7/2014/06/08/319104905/the-girl-who-was-raised-by-monkeys
https://allthatsinteresting.com/marina-chapman
