Článek
Aššurbanipal se nenarodil do klidného světa. Asýrie na přelomu 7. století př. n. l. nebyla říší, která by mohla existovat bez války. Byla postavená na neustálém tlaku, výhrůžkách a trestech. Kdo se nepodřídil, byl zničen. Kdo zaváhal, byl potrestán. Kdo se vzbouřil, zmizel.
Asyrská říše se rozpínala už po generace a její moc nebyla jen vojenská, ale hlavně psychologická. Strach byl nástroj vlády. Nešlo jen o to porazit nepřítele – šlo o to, aby se další ani nepokusili odporovat. V takovém světě vyrůstal Aššurbanipal, syn krále Asarhaddona, muže, který sám dobře věděl, že slabost znamená konec.
Přesné datum Aššurbanipalova narození neznáme, ale pravděpodobně přišel na svět kolem roku 685 př. n. l. Od dětství byl obklopen dvorem, kněžími, vojáky a písaři. Viděl popravy. Viděl triumfální návraty z tažení. Viděl zajatce, kterým byly usekávány ruce, nosy a uši, aby se z nich staly chodící výstrahy. Nic z toho nebylo výjimečné. Byla to běžná součást fungování říše.
Aššurbanipal vestoje zabíjí lva
Neobvyklý princ s tabulkou v ruce
Na Aššurbanipalovi bylo něco zvláštního. Asyrské nápisy o něm opakovaně zdůrazňují, že uměl číst a psát. Ne jako ceremoniální dovednost, ale skutečně. Rozuměl klínovému písmu, četl staré texty, zajímal se o věštby, modlitby, lékařské záznamy i astronomii.
To nebylo běžné. Většina asyrských králů se prezentovala jako lovci, válečníci a vyvolení bohů, ale studium přenechávala písařům. Aššurbanipal se tím naopak chlubil. Ve svých textech se sám popisuje jako ten, kdo „rozumí znamením nebe i země“ a kdo dokáže číst dávné tabulky z dob, kdy Asýrie ještě ani neexistovala.
Tahle vzdělanost z něj ale neudělala mírnějšího vládce. Spíš naopak. Zdá se, že čím víc chápal staré texty o bozích, trestech a kosmickém řádu, tím pevněji byl přesvědčený, že brutalita je oprávněná. Že je nutná. Že je správná.
Na trůn bez slitování
Když Asarhaddon roku 669 př. n. l. zemřel, byl přechod moci připravený dopředu. Aššurbanipal se stal králem Asýrie. Jeho starší bratr Šamaš-šum-ukin dostal Babylon. Na papíře to vypadalo jako rozumný kompromis. Ve skutečnosti šlo o časovanou bombu.
Babylon nebyl obyčejné město. Měl vlastní tradici, vlastní bohy, vlastní hrdost. Asyrská nadvláda byla pro mnohé Babyloňany ponížením. Šamaš-šum-ukin se sice formálně podřizoval Aššurbanipalovi, ale napětí bylo patrné od samého začátku.
Aššurbanipal mezitím upevňoval moc. Vysílal vojska, trestal neposlušné vazaly, nechával vyřezávat reliéfy, na nichž byl vždy zobrazen jako klidný, neochvějný a silný. Zatímco jeho nepřátelé křičí, padají na kolena nebo umírají, král zůstává vzpřímený. To nebyla náhoda. Tak měl svět vypadat.
Aššurbanipal při lovu lvů
Bratr proti bratru
V roce 652 př. n. l. napětí konečně prasklo. Šamaš-šum-ukin se vzbouřil. Spojil se s Elamity, Araby a dalšími nepřáteli Asýrie. Byla to otevřená válka – a zároveň osobní konflikt dvou bratrů.
Aššurbanipal reagoval tak, jak bylo v Asýrii obvyklé. Bez slitování. Tažení proti Babylonu trvalo roky. Města byla obléhána, pole vypalována, obyvatelé deportováni. Asyrské texty popisují hlad tak strašný, že lidé jedli cokoliv, co našli. Tyto popisy mohou být zčásti propagandistické, ale archeologie potvrzuje masivní zkázu.
Když Babylon padl, následovalo kruté vyrovnání účtů. Šamaš-šum-ukin pravděpodobně spáchal sebevraždu v hořícím paláci. Aššurbanipal se ho už nedotkl, ale jeho město zaplatilo cenu. Popravy, deportace, konfiskace majetku. Babylon přežil, ale byl zlomený.
Krutost, kterou král sám popisoval
Aššurbanipal se neschovával za mlčení. Naopak. Ve svých vlastních nápisech detailně popisuje, co nechal dělat svým nepřátelům. Ne proto, že by musel. Proto, že chtěl.
Píše o stahování rebelů z kůže. O usekávání rukou a nohou. O vypichování očí. O věšení hlav na kůly kolem měst. O lidech, kteří byli zazděni zaživa. O zajatcích, kteří byli nuceni nosit hlavy svých druhů jako důkaz porážky.
Tyto tresty nebyly impulzivní. Byly systematické. Každý čin měl význam. Každý měl být vidět. Krutost byla sdělením: takhle dopadne každý, kdo se postaví proti králi vyvolenému bohy.
Zvlášť nenávistně se Aššurbanipal vymezoval proti Elamu. Když tuto zemi porazil, neomezil se na vojenské vítězství. Nechal znesvětit hroby elamských králů, rozmetat jejich ostatky a odvézt sochy bohů. Elam měl zmizet nejen politicky, ale i symbolicky. A v podstatě zmizel.
Lov lvů a obraz moci
Známé reliéfy lovu lvů nejsou jen uměleckým dílem. Jsou manifestem. Lev byl symbolem chaosu, nezkrocené síly. Když král zabíjí lva, ukazuje, že dokáže zkrotit i to, co je samo o sobě smrtící.
Na reliéfech je vidět krev, bolest, poslední výdechy zvířat. Není to idealizované. Je to surové. Aššurbanipal chtěl, aby bylo jasné, že se nebojí ani chaosu, ani smrti.
Král knihovny a král poprav
Vedle války a trestů měl Aššurbanipal ještě jednu posedlost, která na první pohled působí skoro nepatřičně – sbírání textů. V Ninive nechal shromáždit tisíce hliněných tabulek ze všech koutů říše i z dobytých měst. Nešlo jen o náboženské modlitby nebo královské záznamy, ale i o mýty, lékařské recepty, věštecké příručky, astronomická pozorování a literární texty, které už tehdy byly považovány za staré. Díky tomu dnes známe například Epos o Gilgamešovi. Texty nechával opisovat, shromažďovat a systematizovat. Věřil, že znalost minulosti a vůle bohů mu dává legitimitu vládnout. V jeho hlavě to nebyl rozpor. Vědění a násilí patřily k sobě. Král se tím otevřeně chlubil a dával najevo, že těmto textům rozumí a že je považuje za nástroj vlády stejně důležitý jako armádu. Knihovna nebyla projevem humanismu, ale moci – snahou mít pod kontrolou nejen lidi a území, ale i vědění, paměť a výklad světa.
Smrt a pád říše
Kolem roku 631 př. n. l. Aššurbanipal mizí z pramenů. Pravděpodobně zemřel krátce poté. Jeho nástupci už nebyli tak silní ani tak obávaní. Říše, vybudovaná na strachu, se začala drolit. Když strach zmizel, zmizela i Asýrie.
Po Aššurbanipalovi zůstala spálená města, zničené země a dlouhý seznam lidí, kteří jeho vládu nepřežili. Zůstaly po něm ale i tisíce hliněných tabulek, díky nimž dnes vůbec víme, jak ten svět vypadal a jak o něm lidé přemýšleli. V jeho životě se nijak nerozchází vzdělanost s krutostí – naopak jdou ruku v ruce, tak jak to tehdy dávalo smysl. Strach byl nástroj, násilí jazyk a bohové alibi. Aššurbanipal nebyl výjimkou ani zjevením, byl jen jedním z těch, kteří se v systému moci dokázali dostat až úplně nahoru. Možná právě proto nepůsobí jeho příběh jako něco vzdáleného a dávno mrtvého, ale jako varování, které ani po tisících let úplně neztratilo platnost.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.historyextra.com/period/ancient-history/who-was-ashurbanipal-lion-assyria-facts/
https://www.thecollector.com/ashurbanipal-king-of-assyria-hunter-of-lions/
https://www.historyofinformation.com/detail.php?id=8
https://www.britannica.com/biography/Ashurbanipal
https://www.ebsco.com/research-starters/history/ashurbanipal
https://www.britishmuseum.org/blog/who-was-ashurbanipal
https://www.historyextra.com/period/ancient-history/he-tried-to-conquer-knowledge-itself/
