Článek
O životě Wandy Klaff se ví vlastně překvapivě málo. U člověka, jehož jméno se po válce objevovalo v souvislosti s tak těžkými zločiny, by člověk čekal, že po něm zůstane jasnější stopa. Jenže nezůstala. Dá se s jistotou říct, že se narodila 6. března 1922 v tehdejším Svobodném městě Gdaňsku, vyrůstala v německém prostředí a po válce byla v Polsku odsouzena k smrti za činy, kterých se dopustila ve Stutthofu.
Ani u základních údajů ale nepanuje úplná shoda. V některých pozdějších přehledech se její rodné příjmení uvádí jako Kalacińska nebo Kalacinski. Objevuje se také zmínka, že její otec Ludwig, který pracoval u železnice, později používal jméno Kalden. I to dost vypovídá o tom, jak útržkovitě se její příběh dochoval. Ne jako souvislý životopis, ale spíš jako několik jistých bodů, mezi nimiž zůstává dost prázdného místa.
Dětství ve městě, kde bylo napětí už před válkou
Aby člověk pochopil, odkud Wanda Klaff vyšla, musí se aspoň krátce zastavit u místa, kde vyrůstala. Gdaňsk nebyl obyčejné město. Po první světové válce se stal Svobodným městem pod ochranou Společnosti národů, s vazbami na Polsko, ale s převážně německým obyvatelstvem. Právě to z něj udělalo prostor trvalého napětí, kde se politika neodehrávala jen v novinách a na úřadech, ale prostupovala i každodenním životem. Německá většina nesla status města často jako křivdu, nacistické hnutí tu sílilo už ve třicátých letech a antisemitismus i proti-polská nenávist byly stále viditelnější. Místní nacisté ovládali gdaňský senát už od roku 1933 a po německé invazi do Polska byl Gdaňsk rychle připojen k Říši. To znamená, že Klaff dospívala v prostředí, kde se radikalizace nestala válečnou výjimkou, ale postupně se stala normálním stavem. Člověk, který tu chtěl přijmout nacistické myšlení, nemusel jít proti proudu. Šel s ním.
Rodina, práce a „obyčejnost“
Právě obyčejnost bývá na případu Wandy Klaff nejmrazivější. Nešlo o ženu z vysokých kruhů nacistické elity ani o nějakou veřejně známou ideoložku. Zdroje uvádějí, že ukončila školu v roce 1938 a pak pracovala ve výrobě marmelády nebo džemů. Některé polské souhrny dodávají, že poté ještě pracovala jako tramvajová průvodčí, jiné tuto epizodu neuvádějí a skáčou rovnou k roku 1942, kdy se provdala za Willego Klaffa. Jisté tak je, že ještě před vstupem do táborového aparátu vedla zcela běžný civilní život, nijak navenek výjimečný. Zdroje ukazují spíše mladou ženu s nízkým či průměrným vzděláním, s několika prostými zaměstnáními a s životní trajektorií, která by bez války nejspíš zapadla mezi tisíce jiných.
Jak se žena jako ona mohla dostat k táborové službě?
Jak se vůbec mohlo stát, že se z mladé ženy z přístavního města stala dozorkyně v táboře? To je jedna z nejdůležitějších otázek. U podobných lidí totiž svádí k jednoduchému vysvětlení, že šlo o nějakou psychopatku nebo zvláštní zrůdu. Jenže ono to bylo často mnohem obyčejnější a právě tím i děsivější.
Nacisté si pro takové ženy vytvořili poměrně jasný systém. Nepatřily sice k SS úplně stejným způsobem jako muži, ale pracovaly pro stejný aparát a byly jeho součástí. Měly služební smlouvy, podléhaly táborovému velení a řídila se na ně pravidla, která měla mnohem blíž k vojenské disciplíně než k běžnému civilnímu zaměstnání.
Výcvik většinou procházel přes Ravensbrück, kde se z žen stávaly dozorkyně připravené sloužit v koncentračních táborech. Nešlo přitom jen o nějaké formální zaškolení. Učily se fungovat v prostředí, kde byla tvrdost považována za samozřejmost a kde se z moci nad vězni stávala součást každodenní práce. Čím déle válka trvala, tím víc lidí nacistický systém potřeboval, a tak se i příprava zkracovala. Hlavní bylo dodat další personál.
Proč do toho ty ženy šly, se nedá shrnout jednou větou. U některých v tom byly peníze, u jiných jistota práce, možnost polepšit si nebo mít aspoň nějaké postavení. A u části z nich bezpochyby i víra v režim. U Wandy Klaff dnes nejde s jistotou říct, co z toho hrálo největší roli. Dá se ale říct jedno: její cesta do tábora nebyla nijak neobvyklá. Ten režim takové ženy potřeboval a uměl je do svých služeb přitáhnout.
Stutthof: tábor, který dlouho stál ve stínu známějších jmen
Stutthof nepatří mezi nejčastěji připomínané nacistické tábory, ale nic to nemění na tom, že i tam panoval teror a hrůza. Ležel nedaleko Gdaňsku a od prvních měsíců války se postupně změnil v rozsáhlý táborový komplex, do kterého byli sváženi lidé určení k nucené práci, ponižování a často i k smrti. Hlad, nemoci, vyčerpání a bití tam byly běžnou realitou. Později k tomu přibyl i plyn.
Když se tedy řekne, že tam Wanda Klaff sloužila jako dozorkyně, neznamená to nějakou okrajovou nebo úřední roli. V takovém táboře byl i dozor součástí násilí. Člověk, který tam měl moc nad vězni, nestál mimo ten systém. Pomáhal ho udržovat při životě.
Praust a Russoschin: kde Wanda Klaff sloužila
Podle poválečných shrnutí a soudních rekonstrukcí byla Wanda Klaff zařazena do ženského personálu Stutthofu v roce 1944. Nejdřív působila v menším „podtáboru“ Praust (dnes Pruszcz Gdański), a od 5. října 1944 byla přeložena do dalšího podtábora Russoschin, dnešního Rusocina. V těchto pobočných táborech si vybudovala pověst mimořádně surové dozorkyně. Nepřišla do systému na jeho začátku, ale až v jeho pozdní, nejchaotičtější a nejbrutálnější fázi, kdy se z táborů stávaly zároveň pracovní provozy, místa selekcí i přestupní stanice smrti.
Jak se chovala podle svědectví
U Wandy Klaff se veřejně opakují formulace o „sadismu“ a „krutosti“, ale nejsou to jen poválečné pověsti. Shrnutí jejího případu i dochované odkazy na soudní spisy mluví o tom, že vězeňkyně skutečně bila a týrala. Polská shrnutí výslovně uvádějí, že v Praustu „mučila a bila mnoho vězenkyň“ a že i v Russoschinu byla známá sadismem a brutalitou. K tomu se přidává výrok, který jí bývá připisován při výslechu nebo během procesu: „Jsem velmi inteligentní a oddaná službě v táborech. Bila jsem přinejmenším dvě vězeňkyně denně.“ Toto prohlášení se objevuje ve více sekundárních shrnutích a je široce citováno. Ve veřejně dostupné podobě však většinou nejde o přímý opis stenografického záznamu, ale o citaci převzatou z pozdější literatury. Přesto dobře zapadá do toho, jak ji popsali svědci i jak ji hodnotil soud: ne jako pasivní kolečko, ale jako osobu, která násilí vykonávala aktivně, z vlastního rozhodnutí a bez náznaku studu.
Co přesně měla na svědomí?
Byla souzena za týrání vězňů a spoluodpovědnost za smrt mnoha z nich v rámci prvního stutthofského procesu. V dostupných zdrojích se objevují popisy, že vězeňkyně bila, týrala a podílela se na surovém zacházení, které ve stutthofském systému často přímo vedlo k úmrtí. Některé pozdější populárnější texty jí přisuzují i přímou účast na selekcích nebo na posílání žen do plynových komor, ale u těchto konkrétních detailů chybí nezpochybnitelné důkazy. Přímou věcnou odpovědnost za zločiny systému však soud neviděl jen v jednotlivých ranách obuškem. V táboře, kde SS a jejich pomocný personál rozhodovali, kdo bude bit, kdo bude hnán do práce a kdo je „neschopen“, bylo i „běžné“ surové dozorování součástí mechanismu vraždění. U Klaff proto nejde jen o obraz sadistické ženy, ale o obraz pachatelky, která se stala nástrojem i spolutvůrkyní teroru v táboře.
Poprava Wandy Klaff
Konec války a útěk, který nic nevyřešil
Na přelomu let 1944 a 1945 se celý systém Stutthofu hroutil spolu s Třetí říší. Sovětská armáda postupovala, nacisté zahajovali evakuace a vězni byli hnáni na pochody smrti nebo odváděni po moři. Podle USHMM začala masová evakuace stutthofského systému v lednu 1945, kdy v něm bylo téměř 50 000 vězňů, převážně Židů. Tisíce lidí zahynuly při pochodech v zimě, další byly nahnány do moře a postříleny, jiní lidé se utopili nebo zemřeli po převozech. Právě v tomto chaosu Wanda Klaff z tábora uprchla. Tím ale její příběh neskončil. 11. června 1945 byla zatčena polskými úřady v bytě svých rodičů v Gdaňsku. Ve vazbě onemocněla tyfem. Jenže nemoc pro ni neznamenala únik před odpovědností, pouze odklad.
První stutthofský proces
Wanda Klaff se stala jednou z obžalovaných v prvním stutthofském procesu před Speciálním trestním soudem v Gdaňsku. Proces začal 25. dubna 1946 a podle IPN trval, s přestávkou způsobenou nemocí předsedy soudu, až do konce května 1946. Před soudem nakonec stanulo patnáct lidí: vedle mužských členů posádky a některých vězňů-funkcionářů také ženské dozorkyně John Pauls, Jenny-Wanda Barkmann, Elisabeth Becker, Wanda Klaff, Ewa Paradies, Gerda Steinhoff a Erna Beilhardt. O soud byl obrovský zájem, vstup byl sice volný, ale musely se zavést vstupenky. Poslední dny procesu dokonce vysílalo Polské rádio. Hned po válce nebyly podobné soudy jen právní procedurou, ale i veřejným aktem, v němž se společnost snažila pojmenovat a potrestat to, co se v táborech dělo. Stutthof přitom nebyl pro Pomoří nějakou vzdálenou abstrakcí. Byl součástí místní zkušenosti.
Proces nebyl jen formální – zaznívala konkrétní svědectví
Poválečné soudy v Polsku nebyly jen rychlým exemplárním trestem.V případě prvního stutthofského procesu to bylo dokonce složitější. IPN připomíná, že během procesu zazněla řada svědectví a že mezi svědky obžaloby byl například i Aldo Coradello, bývalý úředník italského ministerstva zahraničí, který se do Stutthofu dostal v červnu 1944. Obžaloba se opírala o dekret z 31. srpna 1944 určený pro stíhání nacistických zločinců odpovědných za vraždy a týrání civilního obyvatelstva a válečných zajatců. Prokurátor žádal trest smrti prakticky pro všechny, s výjimkou jednoho obžalovaného. V takové atmosféře nebyla Wanda Klaff souzena jako „malá ryba“, ale jako jedna z osob, jejichž konkrétní brutalita byla předmětem dokazování. Soud neposuzoval jen její přítomnost v systému, ale i její vlastní jednání uvnitř něj.
Rozsudek
Rozsudek byl tvrdý. Jak uvádí IPN, v procesu bylo vyneseno jedenáct trestů smrti, dva tresty vězení a dvě zprošťující rozhodnutí. Jediný případ, kde soud doporučil zvážit změnu trestu smrti na patnáct let vězení, se týkal Elisabeth Becker; žádosti o milost ale nakonec nebylo vyhověno ani tam. Wanda Klaff byla tedy uznána vinnou a odsouzena k smrti oběšením. Její věk mohl u někoho vzbuzovat soucit, bylo jí pouhých 24 let. Ale mladý věk není polehčující okolnost ve chvíli, kdy má člověk před sebou důkazy o vědomém a opakovaném násilí vůči bezbranným lidem.
Veřejná poprava
Dne 4. července 1946 v 17 hodin bylo jedenáct odsouzených přivezeno na místo popravy, kde už čekalo pět šibenic. IPN popisuje, že každý z odsouzenců stál na korbě nákladního vozu a s ním byli na plošině příslušníci vězeňské a bezpečnostní služby i bývalí vězni tábora, kteří měli být symbolickými vykonavateli trestu. V jednom případě podle tohoto textu nešlo jen o symboliku: když se auto s jednou odsouzenou nerozjelo tak, aby ji shodilo z korby, bývalá vězeňkyně ji odstrčila sama. Tisíce lidí přihlížely, dav neprojevoval lítost a po popravě se část lidí vrhla k tělům a šibenicím. Z dnešního pohledu to působí jako temné divadlo pomsty. Jenže tehdejší Gdaňsk byl plný lidí, kteří měli za sebou okupaci, vyhnání, tábor nebo ztrátu blízkých. Nešlo o klidný liberální soudní prostor poválečné Evropy, ale o zdevastovaný svět, který se díval na trest lidí spojovaných s bezprostřední hrůzou. Wanda Klaff byla mezi těmi, kdo toho dne skončili na oprátce
Na Wandě Klaff je děsivé to, že předtím nebyla nikým výjimečným a kdyby se nedostala do služby v táboře, možná by prožila život jako průměrný obyčejný člověk. Jenže vstoupila do služby, která jí dala moc nad druhými a ona dala průchod tomu nejhoršímu, co se v ní mohlo zrodit. Výzkum ženských dozorkyň dnes zdůrazňuje, že jejich brutalita nebyla jen odchylkou několika „zrůd“, ale produktem prostředí, výcviku, kariérních možností a postupné morální otupělosti. Proto má smysl připomínat i její jméno. Ne kvůli senzaci, ale jako varování před tím, jak rychle se může obyčejnost spojit s mocí a proměnit v brutalitu.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://grokipedia.com/page/Wanda_Klaff
https://ww2gravestone.com/bad-girls-nazi-germany-wanda-klaff/
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/danzig
https://en.wikipedia.org/wiki/Wanda_Klaff
https://capitalpunishmentuk.org/female-nazi-war-criminals
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/stutthof
https://www.ravensbrueck-sbg.de/en/exhibitions/permanent-exhibitions/in-the-ss-auxiliary-the-female-guards-of-the-ravensbrueck-womens-concentration-camp/
https://www.auschwitz.org/en/education/e-learning/podcast/women-supervisors-at-auschwitz/
https://kpbc.umk.pl/Content/92714/PDF/Licencje_076_08.pdf
https://archiwum.ipn.gov.pl/download/1/17998/1-3913.pdf
