Yellowstone, země gejzírů, bizonů a vlků. Park vznikl nad jedním z nejpodivuhodnějších míst Země

Yellowstone zná z fotografií a obrázků skoro každý. Modré jezírko obroubené oranžovou a žlutou barvou, gejzír vyhazující sloup vody vysoko nad hlavy přihlížejících nebo silnice, po níž se mezi auty pomalu valí bizon. Na fotografiích park často vypadá jako soubor několika mimořádných přírodních atrakcí, které spolu vlastně ani příliš nesouvisejí. Gejzíry patří geologům, medvědi zoologům, lesy botanikům a hluboký kaňon s vodopády turistickým průvodcům. Při bližším pohledu ale jednotlivé části Yellowstonu nejdou tak snadno oddělit. To, co se děje hluboko pod zemí, ovlivňuje vodu a půdu, půda rozhoduje o tom, kde roste les a kde zůstává otevřené údolí, a od podoby vegetace se odvíjí život velkých stád i šelem, které je následují.

Park leží převážně na severozápadě amerického státu Wyoming, menšími částmi zasahuje také do Montany a Idaha. Rozlohou je větší než některé menší evropské země, přesto představuje jen jádro rozsáhlejší krajiny, která pokračuje daleko za jeho hranicemi. Hory, lesy, řeky a migrační trasy zvířat pochopitelně nekončí u cedule označující národní park. Právě díky velikosti celého okolního území se zde udržela taková sestava velkých savců, jaká z většiny mírného pásu dávno zmizela. Vedle bizonů tu žijí wapiti, losi, vidlorozi, ovce tlustorohé, vlci, pumy, baribalové i medvědi grizzly.

Yellowstone není nedotčený kousek světa, do něhož člověk nikdy nevstoupil. Lidé zde žili, lovili a cestovali po tisíce let. Není ani krajinou ponechanou od vyhlášení parku zcela bez zásahů. Správci zde zabíjeli šelmy, krmili medvědy, přivezli bizony z chovů, hasili požáry a budovali silnice, hotely i parkoviště. Jeho význam nespočívá v tom, že by se mu lidské chyby vyhnuly, ale spíše v tom, že se zde mnohé z nich podařilo včas rozpoznat a alespoň částečně napravit.

Rok 1872 je proto důležitý hlavně pro dnešní podobu Yellowstonu. Tehdy se z něj stal národní park. Lidská historie zdejší krajiny je však mnohem starší a nezačala až ve chvíli, kdy ji začali mapovat a popisovat bělošští průzkumníci.

Nejstarší stopy po lidech jsou v Yellowstonu staré nejméně jedenáct tisíc let. Dávno před vznikem národního parku se tu lovilo, sbíraly se jedlé rostliny a hledal se kámen, z něhož šly vyrobit ostré a spolehlivé nástroje. Přes horská sedla navíc vedly přirozené cesty mezi jednotlivými údolími, takže se lidé v této části Skalnatých hor nepohybovali jen náhodou nebo výjimečně.

Do oblasti přicházeli Šošoni, Bannokové, Černonožci, Nez Percé, Vraní indiáni a také další původní národy. Někdo tudy procházel při sezónních přesunech, jiní se vraceli na známá loviště nebo za surovinami. Zdejší řeky, průsmyky a místa vhodná k táboření znali z vlastní zkušenosti a tyto znalosti se předávaly dál.

Velkou cenu měl zdejší obsidián. Na první pohled vypadá jako černé sklo a také se podobně ostře láme. Právě proto se z něj daly vyrábět jemné čepele, hroty i nože, které byly mnohem ostřejší než nástroje z většiny běžných hornin. Nejznámější naleziště leží na místě, které se dnes jmenuje Obsidian Cliff. Kámen odsud ale nezůstával jen v okolních horách. Postupně se dostával dál, předával se mezi jednotlivými skupinami a archeologové ho našli i ve značné vzdálenosti od Yellowstonu.

Dá se to zjistit podle chemického složení. Obsidián z různých nalezišť není úplně stejný, i když může vypadat nerozeznatelně. Každé místo v něm zanechá trochu jiný poměr prvků, a právě ten dnes vědcům umožňuje určit jeho původ. Když se tedy yellowstonský obsidián objeví na vzdáleném nalezišti, není to jen zajímavost o kameni. Je to stopa po lidech, kteří jej nesli, měnili nebo předávali dál. Ukazuje se tím, že Yellowstone nestál mimo tehdejší svět. Byl součástí široké krajiny, kterou protínaly cesty a v níž spolu různé skupiny přicházely do styku.

O to podivněji působí starší tvrzení, podle nichž se původní obyvatelé gejzírům a horkým pramenům vyhýbali, protože se jich báli. Tato představa se dlouho opakovala a dobře se hodila k příběhu o zemi, kterou teprve bělošští průzkumníci „objevili“. Yellowstone pak mohl být líčen jako prázdná a téměř nadpřirozená divočina, kam předtím nikdo nevstupoval. Tak jednoduché to ale nebylo.

Je snadné si představit, že místa, kde ze země uniká pára, voda vře a vzduch je cítit sírou, budila respekt. Některá mohla mít duchovní význam nebo se k nim vázaly příběhy, které dnes už neznáme. Z toho ale ještě neplyne, že by lidé celý kraj nevyužívali. Archeologické nálezy i rozšíření zdejšího obsidiánu ukazují opak. Původní obyvatelé oblast znali a dokázali se v ní pohybovat. Jen ji nevnímali stejným způsobem jako lidé, kteří sem přišli v 19. století s mapami, puškami a představou, že vstupují do dosud neznámé země.

První lovci kožešin evropského původu se v širší oblasti objevovali už na začátku 19. století. Někteří se pak vraceli s příběhy, které zněly jako vychloubání u ohně. Vyprávěli o vodě tryskající vysoko ze země, o pramenech tak horkých, že se v nich dalo vařit, a o půdě, která kouřila a místy pod nohama duněla. Posluchači neměli mnoho důvodů jim věřit. Horalé a lovci měli ostatně pověst lidí, kteří dokážou obyčejnou příhodu během několika večerů proměnit v neuvěřitelný příběh.

A některé historky skutečně neuvěřitelné byly. Vyprávělo se například o rybáři, který chytil rybu v chladném jezeře a bez sejmutí z háčku ji uvařil v nedalekém horkém prameni. Jindy se mluvilo o zkamenělých lesích i se zkamenělými ptáky na větvích. Podobné příběhy už patřily spíš k horskému folkloru než ke skutečnému popisu krajiny. To hlavní v nich ale vymyšlené nebylo. Gejzíry, vroucí jezírka i sirné vývěry tam opravdu byly.

Teprve ve druhé polovině 19. století dorazily výpravy, jejichž účastníci se nespokojili s vyprávěním. Měřili, zapisovali, kreslili a později také fotografovali. Postupně vznikaly mapy a popisy, které bylo možné ukázat lidem na východě Spojených států. To, co předtím znělo jako přehánění několika lovců kožešin, najednou dostalo konkrétní podobu. Na fotografiích byly skutečně vidět sloupy vody vystřelující do vzduchu, jezírka obklopená minerálními usazeninami i krajina zahalená v páře.

Ani tehdy ovšem Yellowstone nebyl objeven v pravém smyslu slova. Byl jen nově popsán lidmi, kteří své mapy, názvy a zprávy dokázali prosadit jako oficiální. To je podstatný rozdíl. Pro americkou veřejnost šlo o neznámou zemi plnou přírodních divů. Pro původní obyvatele to byla krajina, kterou jejich předkové znali po mnoho generací.

1. března 1872 podepsal prezident Ulysses S. Grant zákon, který měl Yellowstone uchránit před rozparcelováním a prodejem. V době, kdy se americký Západ rychle plnil osadníky, doly a novými podnikatelskými záměry, to nebylo malé rozhodnutí. Zdejší gejzíry, horké prameny, kaňony a vodopády už neměly připadnout tomu, kdo si na ně dokáže udělat nárok. Území zůstalo ve veřejných rukou a Yellowstone se stal prvním národním parkem na světě.

Tehdejší představa ochrany byla ovšem jiná než dnes. O celém ekosystému, potravních vztazích nebo migračních cestách zvířat se téměř nemluvilo. Šlo hlavně o nejznámější přírodní zvláštnosti. Bylo totiž docela dobře možné, že by některý gejzír skončil za plotem a majitel by k němu vybíral vstupné. Horký pramen se mohl změnit v lázeňskou atrakci, okolí vodopádu v soukromý výletní areál a minerální terasy v naleziště suvenýrů. Na rychle se měnícím Západě by na tom nebylo nic neobvyklého.

Tím, že byl park vyhlášen, ale pořádek nenastal. Správců bylo málo, peněz ještě méně a území bylo tak rozlehlé, že je nebylo možné pořádně hlídat. Pytláci dál zabíjeli zvěř, návštěvníci odlamovali kusy minerálních usazenin a gejzíry považovali za jakési přírodní hračky. Házeli do nich kameny, mince, větve i nejrůznější odpad a čekali, co při další erupci vyletí ven. Yellowstone tedy dostal ochranu nejprve v zákoně. V samotném parku se její účinky prosazovaly jen pomalu.

V roce 1886 převzala správu parku armáda. Vojáci hlídkovali, budovali cesty a snažili se zavést pravidla, která by měla skutečný účinek. Ani oni však nechápali zdejší přírodu tak jako dnešní ekologové. Zvířata se běžně dělila na užitečná a škodlivá. Bizoni a jeleni byli považováni za cennou zvěř, zatímco vlci, pumy a kojoti za škůdce. Šelmy se proto zabíjely i na území, které mělo být chráněné.

Také vztah k medvědům byl zvláštní. Na jedné straně byli považováni za symbol divočiny, na druhé straně je lidé krmili podél silnic a nechávali je živit se na otevřených skládkách. Turisté si medvědy fotografovali z několika metrů a zvířata si rychle zvykla spojovat člověka s potravou. Yellowstone byl tedy chráněným územím, v němž se jeho správci teprve učili, že přírodu nelze zachovat tím, že se některé druhy podporují a jiné odstraní.

Na první pohled Yellowstone jako sopečná krajina nevypadá. Není tu výrazný kužel s kráterem na vrcholu ani hora, z jejíhož svahu by stékaly lávové proudy. Velká část parku leží uvnitř obrovské kaldery, která je tak rozlehlá, že ji člověk ze země nedokáže vnímat jako jeden útvar. Prochází lesy, údolími a přes části Yellowstonského jezera, takže její okraje pozná spíše geolog z mapy než návštěvník stojící na vyhlídce.

Oblast prodělala v minulosti několik velmi mohutných erupcí. Poslední velká kalderotvorná událost se odehrála zhruba před 631 tisíci lety. Z podzemí tehdy vystoupalo obrovské množství magmatu a po jeho vyvržení se část povrchu propadla. Tím vznikla kaldera, která byla později překryta dalšími lávovými proudy a postupně přetvořena ledovci, řekami a erozí.

O Yellowstonu se často mluví jako o tzv. supervulkánu. Označení vychází z velikosti dávných erupcí, ale v běžných představách může být zavádějící. Pod parkem neleží obrovská komora naplněná tekutou lávou. Podzemí tvoří směs horkých hornin, puklin, plynů a oblastí s různým podílem nataveného materiálu. Většina hmoty není tekutá. Jde spíše o rozsáhlý a složitý systém než o jednu jedinou nádrž.

Yellowstone je navíc stále geologicky aktivní. Povrch se místy pomalu zvedá a klesá a každoročně se zde zaznamená mnoho zemětřesení. Většina je tak slabá, že je návštěvníci vůbec nepocítí. Některá souvisejí s pohyby na zlomech, jiná s přesuny vody a plynů v podzemí. Geologové sledují otřesy, deformace povrchu, teploty a chemické složení plynů, aby poznali případné změny.

Občas se objevují zprávy, že Yellowstone „má zpoždění“ a další obrovská erupce by měla každou chvíli přijít. Sopky však nepracují podle pravidelného kalendáře. Z několika událostí oddělených stovkami tisíc let nelze vypočítat termín další erupce. Podle současných poznatků je obrovská kalderotvorná erupce v dohledné době krajně nepravděpodobná. Mnohem častější a reálnější jsou slabá zemětřesení, změny geotermálních pramenů nebo menší hydrotermální výbuchy.

Za gejzíry nestojí přímo láva vystupující těsně pod povrch. Zásadní roli má voda pocházející z deště a tajícího sněhu. Vsakuje se do půdy, proniká puklinami do větší hloubky a tam se ohřívá od horkých hornin. Potom se znovu vydává směrem k povrchu. Podle tvaru podzemních dutin a kanálů může vytvořit běžný horký pramen, fumarolu, bahenní kotel nebo gejzír.

Gejzír potřebuje podzemní potrubí, v němž voda nemůže volně proudit. V hloubce na ni tlačí sloupec vody nad ní, a proto může dosáhnout teploty vyšší než sto stupňů, aniž by se okamžitě změnila v páru. Když část vody unikne a tlak klesne, přehřátá voda začne prudce vřít. Pára se rozpíná a vytlačí další vodu z kanálu. Po erupci se systém znovu naplní a voda se začne znovu zahřívat.

Nejznámější Old Faithful není největším gejzírem parku. Jeho výhodou je však poměrně pravidelné chování. Interval mezi erupcemi není vždy stejný, ale podle délky předchozího výtrysku jej lze s určitou přesností odhadnout. Turisté tak nemusí čekat celý den. Mnohem vyšší Steamboat Geyser je nevyzpytatelnější. Někdy vybuchuje opakovaně během krátkého období, jindy se na velkou erupci čeká velmi dlouho.

V Yellowstonu se nachází přibližně polovina všech aktivních gejzírů na světě. Tak vysoká koncentrace je možná jen díky tomu, že se zde setkává dostatek tepla, vody a vhodně utvářených hornin. Gejzír přitom není trvalé zařízení. Minerály mohou postupně ucpat podzemní kanál, zemětřesení otevře jinou puklinu a aktivita se přesune o několik metrů dál. Některé gejzíry utichnou na desítky let, jiné se po dlouhé přestávce znovu probudí.

Povrch geotermálních oblastí bývá zrádný. Světlá půda může vypadat pevně, ale pod tenkou krustou se nachází horká voda nebo řídké bahno. Dřevěné chodníky proto nejsou jen pohodlnou cestou pro návštěvníky. Vedou místy, která byla prověřena, a zároveň brání lidem vstupovat na povrch, jenž může být nebezpečný i tam, kde se nic nápadného neděje.

Grand Prismatic Spring patří k těm místům, která člověk pozná i na jediné fotografii. Uprostřed se drží sytě modrá voda a kolem ní se rozlévají pruhy zelené, žluté, oranžové a hnědé. Z výšky vypadá pramen skoro jako obrovské oko. Není to ale jen hra minerálů. Velkou část barev vytváří život, i když jde o život tak drobný, že ho pouhým okem neuvidíme.

Nejteplejší je voda uprostřed pramene. Tam už přežije jen máloco, a proto zůstává střed čistý a modrý. Směrem k okrajům voda chladne a postupně ji osidlují různé bakterie a archea. Každým vyhovuje jiná teplota, takže se kolem pramene vytvářejí pásy různých odstínů. Jejich barviva jim pomáhají získávat energii nebo se chránit před silným sluncem. Proto se vzhled pramene během roku trochu mění. V létě bývají výraznější oranžové a hnědé tóny, v chladnější části roku může přibývat zelené.

Právě zdejší horké prameny kdysi ukázaly, že život nemusí končit tam, kde voda začíná být pro většinu organismů nesnesitelně horká. V jednom z yellowstonských pramenů byla v 60. letech objevena bakterie Thermus aquaticus. Dlouho by nejspíš zůstala zajímavostí pro mikrobiology, kdyby se později neukázalo, že její enzymy snášejí vysoké teploty. To se hodilo při vývoji metody PCR, která umožňuje namnožit i nepatrné množství DNA. Dnes se používá v lékařství, genetice, kriminalistice i v běžném biologickém výzkumu.

Yellowstone ovšem není jen krajinou čistých modrých jezírek. Někde horká a kyselá voda rozkládá horninu tak dlouho, až z ní vznikne husté bahno. Zespodu do něj pronikají plyny, které na povrchu vytvářejí velké, pomalu praskající bubliny. Jinde je vody tak málo, že se vypaří ještě pod zemí a ven uniká hlavně pára. Těmto místům se říká fumaroly. Někdy jen tiše kouří, jindy hlasitě syčí a jsou cítit po síře. Všechny tyto projevy mají stejný původ, ale podle množství vody a složení hornin vypadají pokaždé jinak.

Yellowstone není celý pokrytý stejným lesem. Na rozsáhlých plochách převládá borovice pokroucená, která dobře snáší chudé půdy vznikající zvětráváním ryolitových hornin. Kde je podloží bohatší na živiny, objevují se jiné dřeviny a pestřejší rostlinná společenstva. Geologie tak ovlivňuje krajinu i daleko od horkých pramenů.

Významnou roli hrály ledovce. V dobách ledových pokrývaly velkou část parku a při pohybu obrušovaly terén, přenášely kamení a vytvářely nová údolí. Po ústupu zanechaly morény (kamenné nánosy vzniklé ledovcovou činností), štěrkové nánosy i jemné jezerní sedimenty. Haydenovo údolí bylo kdysi dnem ledovcového jezera. Půda je zde na mnoha místech těžká, vlhká a pro kořeny stromů nepříliš příznivá. Travinám naopak vyhovuje, a proto zde vznikly široké otevřené plochy, na nichž se pasou bizoni a wapiti.

Yellowstonská zima je dlouhá a pro zdejší zvěř vyčerpávající. Sníh se v horách drží celé měsíce a právě on bývá větším problémem než nízké teploty. Zvířata se jím musejí brodit a zároveň se přes něj dostávat k potravě, která zůstala ukrytá u země.

Bizoni si při hledání trávy pomáhají hlavou. Čenichem a mohutným čelem rozhrnují sníh, dokud se neprokopou k suchým stéblům. Ani oni však neplýtvají silami zbytečně a vyhledávají místa, kde sněhu neleží tolik. Často je proto možné vidět je poblíž horkých pramenů a dalších geotermálních míst. Půda je tam o něco teplejší, sníh rychleji odtává a potrava bývá dostupnější. Výhoda má ale svou cenu. Zemský povrch může být v takových místech tenký a pod ním se někdy ukrývá horká voda nebo rozměklé bahno. Stačí špatný krok a těžké zvíře se může propadnout.

Během mírné zimy přežije většina stáda bez větších ztrát. Když je ale sněhu mnoho a jaro přichází pozdě, začnou ubývat hlavně staří, nemocní a zesláblí jedinci. Jejich těla zůstávají často dlouho ukrytá pod sněhem. Jakmile se k nim dostanou šelmy a mrchožrouti, poslouží jim jako jedna z prvních vydatných hostin po zimě. Přicházejí vlci, kojoti, krkavci i orli a později také medvědi, kteří se probouzejí ze zimního spánku. To, co zůstalo po uhynulém zvířeti, pak postupně využije celá řada dalších organismů, až se zbytky nakonec vrátí do půdy.

Před evropským osídlením žily v Severní Americe desítky milionů bizonů. Jejich stáda putovala přes prérie, spásala trávu, narušovala půdu kopyty a vytvářela podmínky pro mnoho dalších druhů. Pro řadu původních národů představoval bizon zásadní zdroj masa, kůží, kostí i dalších surovin.

V 19. století byli bizoni během několika desítek let téměř vyhubeni. Zabíjeli se kvůli kůžím, masu, trofejím i pro zábavu. Likvidace stád měla navíc oslabit indiánské komunity závislé na jejich lovu. Na konci století zůstaly z původních milionů jen malé skupiny. Jedna z posledních volně žijících populací přežívala právě v Yellowstonu.

Ani hranice národního parku však bizony neochránily před pytláky. Stádo bylo tak malé, že se správci rozhodli přivézt další zvířata z chovů a začali je cíleně rozmnožovat. Dnešní yellowstonští bizoni proto pocházejí jak z původních divokých jedinců, tak z dovezených zvířat. Jejich počet se postupně zvýšil na několik tisíc.

Úspěšná záchrana ovšem přinesla nové potíže. Bizoni opouštějí park, zejména v zimě, kdy hledají potravu v nižších polohách. V okolí se chová dobytek a rančeři se obávají přenosu brucelózy, bakteriálního onemocnění, které může způsobovat potraty. Přenos z bizona na domácí skot nebyl hlavním zdrojem známých nákaz v oblasti, obavy však ovlivňují rozhodování o tom, kolik zvířat smí park opustit a co se s nimi stane.

Bizon není pouze velký býložravec. Svou přítomností mění prostředí. Spásá porost, vytváří vyšlapané stezky a válí se v prašných prohlubních. Tato kaliště mohou později zadržovat vodu nebo poskytovat prostor rostlinám, kterým nevyhovuje hustý travní drn. Trus využívá hmyz a mršiny živí šelmy i mrchožrouty. Když se bizoni z krajiny ztratili, nezmizelo jen jedno zvíře, ale také velká část činností, které po tisíce let ovlivňovaly podobu prérií a horských luk.

Vlci byli v Yellowstonu na začátku 20. století systematicky zabíjeni. Správci tehdy věřili, že chrání jeleny, losy a další žádoucí zvěř. Poslední původní smečky zmizely ve 20. letech. Jednotliví vlci se v oblasti občas objevili i později, ale trvalá rozmnožující se populace se neudržela.

Návrat vlků se začal připravovat až po mnoha desetiletích. Projekt měl od začátku odpůrce, hlavně mezi některými chovateli dobytka a lovci. V roce 1995 byli do parku přivezeni vlci odchycení v Kanadě. Nějakou dobu strávili v aklimatizačních ohradách a poté byli vypuštěni. Další zvířata následovala v roce 1996. Vlci se začali rozmnožovat, vytvářeli smečky a postupně obsadili vhodná území.

Jejich návrat se stal jedním z nejslavnějších příběhů moderní ochrany přírody. Často se vypráví tak, že vlci snížili počet wapiti, zabránili jim spásat vrby, umožnili návrat bobrů a tím změnili dokonce tok řek. Tak jednoduché to ale není. Na početnost wapiti působí zima, lov mimo park, sucho, dostupnost potravy i další predátoři. Obnova vrb závisí také na vodním režimu, činnosti bobrů a množství jiných býložravců. V některých údolích byly změny výrazné, jinde mnohem menší.

Vlci ale ekosystém bezpochyby ovlivnili. Loví hlavně wapiti, někdy také jeleny, bizony nebo menší zvířata. Zbytky jejich kořisti využívají krkavci, orli, kojoti, lišky i medvědi. V zimě tak vlci zpřístupňují potravu druhům, které by se samy k čerstvému masu dostávaly obtížně. Jejich přítomnost změnila také vztahy mezi predátory, například místy snížila počet kojotů.

Život smečky přitom není neměnný. Vlci zabírají území, soupeří se sousedními skupinami, přicházejí o členy a přijímají nové jedince. Některé smečky se udrží řadu let, jiné se rychle rozpadnou. Člověk může mít pocit, že sleduje stabilní návrat druhu, ve skutečnosti ale pozoruje neustálé střídání rodinných skupin, území a příležitostí.

V Yellowstonu žije medvěd grizzly i menší medvěd baribal. Grizzly má pověst obávaného lovce, ale většinu roku se chová jako všestranný všežravec. Na jaře vyhledává mršiny zvířat, která nepřežila zimu, vyhrabává kořeny a může lovit mláďata wapiti. Později využívá bobule, hmyz, ryby, semena a další dostupnou potravu.

Zvláštní část jídelníčku tvoří můry, které se v létě shromažďují ve skalních sutích vysoko v horách. Medvědi obracejí kameny a hmyz ve velkém množství požírají. Pro člověka může být zvláštní, že zvíře o hmotnosti několika set kilogramů věnuje tolik úsilí drobné kořisti, ale můry mají vysoký obsah tuku a mohou představovat vydatný zdroj energie.

V minulosti se medvědi v parku běžně živili lidskými odpadky. Otevřené skládky se dokonce staly turistickou atrakcí. Lidé se večer shromažďovali opodál a pozorovali zvířata při krmení. Medvědi dostávali jídlo také podél silnic a naučili se přibližovat k automobilům. Takové chování však pochopitelně vedlo k rostoucímu počtu konfliktů.

Když správa parku skládky uzavřela a krmení zakázala, problém nezmizel okamžitě. Medvědi zvyklí na snadnou potravu ji dál hledali v kempech a u lidských obydlí. Některá zvířata musela být odchycena nebo utracena. Dnešní přísná pravidla pro ukládání jídla vycházejí právě z této zkušenosti. Medvěd, který se jednou dostane k lidské potravě, nemusí být hned nebezpečný. Pokud však uspěje opakovaně, začne se k lidem vracet a jeho další osud bývá špatný.

V létě roku 1988 zasáhly Yellowstone rozsáhlé požáry. Dlouhé sucho vysušilo vegetaci a silný vítr opakovaně rozfoukával oheň do dalších částí parku. Záběry hořících lesů vyvolaly dojem, že národní park byl zničen. Oheň zasáhl přibližně třetinu jeho rozlohy, ale ne všude hořelo stejně.

Na některých místech plameny postupovaly pouze při zemi, jinde se dostaly do korun a zničily téměř všechny stromy. Mezi spálenými plochami zůstaly ostrůvky lesa, kterým se oheň vyhnul. Výsledkem nebyla jednotná pustina, ale mozaika různě starých a různě poškozených porostů.

Po velkou část 20. století se správci snažili požáry co nejrychleji hasit. Oheň byl vnímán jako nepřítel lesa. Později se ukázalo, že v yellowstonské krajině patří k přirozenému vývoji mnoha porostů. Borovice pokroucená někdy vytváří šišky uzavřené pryskyřicí. Vysoká teplota je otevře a semena se vysypou na půdu, kde po požáru vznikl dostatek světla a prostoru.

Obnova začala brzy. Objevily se byliny, semenáčky stromů a živočichové vyhledávající otevřenou krajinu. Mrtvé kmeny využili datli, hmyz, houby a další organismy. Padlé dřevo zadržovalo vlhkost a rozkladem vracelo živiny do půdy. Les se nevrátil do předchozí podoby, protože příroda se obvykle nevrací. Na místě starého lesa vznikl mladší porost a s ním jiné podmínky.

To ovšem neznamená, že každý požár je vhodné nechat hořet. Oheň může ohrozit lidi, budovy i infrastrukturu a v takovém případě se zasahuje. Události roku 1988 však ukázaly, že spálená krajina nemusí být mrtvá a že vzhled, který člověk považuje za zničený, může být běžnou etapou vývoje lesa.

Yellowstone bývá označován za nedotčenou divočinu, ale jde spíše o krajinu, v níž přírodní procesy stále dostávají neobvykle velký prostor. Člověk zde zasahoval od počátku existence parku a zasahuje i dnes. Některé zásahy byly škodlivé, jiné napravovaly starší chyby a další jsou nutné kvůli bezpečnosti lidí.

Park každoročně navštíví velké množství návštěvníků. Potřebují silnice, parkoviště, toalety, ubytování a stezky. Bez této infrastruktury by většina lidí Yellowstone nikdy nepoznala, zároveň však její výstavba krajinu mění. Kolony aut zastavené kvůli bizonům, hluk u známých vyhlídek a přeplněná geotermální pole patří k dnešnímu parku stejně jako tichá údolí, do nichž se dostane jen málokdo.

Také zvířata nerespektují hranice zakreslené v mapě. Bizoni odcházejí za potravou, vlci překračují území, na němž jsou chráněni, a medvědi se mohou přiblížit k lidským sídlům. Správa parku proto nemůže rozhodovat jen podle toho, co se děje uvnitř hranic. Musí spolupracovat s okolními státy, vlastníky půdy, chovateli dobytka, lovci i původními obyvateli.

Yellowstone není hotové dílo, které by stačilo udržovat ve stejné podobě. Gejzíry mění rytmus, prameny se přesouvají, lesy stárnou a hoří, stáda kolísají a vlčí smečky vznikají i zanikají. Dokonce i zemský povrch se nepatrně zvedá a klesá. Ochrana takové krajiny nemůže znamenat, že se nic nesmí změnit. Znamená spíše snahu zachovat dostatek prostoru, aby změny mohly probíhat bez toho, že je člověk pokaždé zastaví.

Právě tím je Yellowstone výjimečný. Nejen počtem gejzírů, rozlohou nebo přítomností velkých šelem, ale možností sledovat děje, které v mnoha jiných krajinách už nemají místo. Bizon se může pohybovat v početném stádu, vlci mohou lovit ve smečce, medvěd si může hledat potravu daleko od lidských sídel a les může po požáru znovu vyrůst bez toho, aby byl okamžitě nahrazen plantáží.

Návštěvník uvidí během několika dnů jen malou část tohoto příběhu. Gejzír vytryskne a za několik minut je po všem. Bizon přejde silnici, vlk zmizí za svahem a pára se s oteplením vzduchu rozplyne. Procesy, které tyto okamžiky umožnily, však pokračují dál. Voda prosakuje do podzemí, horniny se zahřívají, stromy rostou, zvířata se přesouvají a zima pomalu rozhoduje, kteří jedinci přežijí do jara.

Yellowstone není jen parkem slavných výhledů. Je místem, na němž je dobře vidět, že krajina není neměnná. Neustále se přetváří a každá její podoba je pouze dočasná. Člověk může tento vývoj sledovat, zkoumat a do určité míry ovlivňovat. Nemůže jej ale zastavit, aniž by zničil právě to, co se snaží chránit.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.nps.gov/yell/learn/historyculture/index.htm

https://www.smithsonianmag.com/history/lost-history-yellowstone-180976518/

https://www.nps.gov/places/000/grand-prismatic-spring.htm

https://www.nps.gov/yell/learn/kidsyouth/hydrothermal.htm

https://www.nps.gov/yell/learn/nature/bioprospecting.htm

https://www.usgs.gov/observatories/yvo/news/yellowstones-spectacular-spring-story-grand-prismatic-and-little-dipper

https://www.usgs.gov/observatories/yvo/news/nobel-winning-research-natural-laboratory-yellowstone

https://www.nationalgeographic.com/travel/national-parks/article/yellowstone-national-park