Z šlechtičny nemilosrdnou pirátkou, aby pomstila svého popraveného muže. Černá vdova J. de Clisson.

vyprávění ženy, které se moře stalo novým domovem.

Milí čtenáři, tento článek píšu poprvé v ich-formě jako zpestření. Budu rád, pokud mi v komentářích dáte zpětnou vazbu, jestli vás i tento způsob vyprávění zaujal, nebo jestli vám vyhovují spíše klasicky psané články. Do textu jsem zahrnul i malé odstavce s odrážkami pro lepší přehlednost děje.

Sedím u ohně a ruce mám těžké jako kameny v přístavním molu. Dřevo praská, ale teplo ke mně nedoléhá, jako by mezi mnou a plameny stála neviditelná voda. Když zavřu oči, slyším příboj a skřípění lan, i když je dům daleko od pobřeží. Říkají, že staré ženy vzpomínají. Já nevzpomínám. Já žiju znova: v každém závanu kouře, v každém zablesknutí žhavého uhlíku, který se na okamžik rozzáří jako lucerna na palubě, vidím to, co jsem ztratila — i to, co jsem si vzala zpátky.

Jmenuji se Jeanne, rozená de Belleville. Byla jsem paní z Clissonu. A pak ze mě udělali piráta.

Když jsem byla dívka, bála jsem se bouřek. Ne hromů; bála jsem se toho ticha po hromu. Ticha, v němž člověk slyší jen vlastní dech. V našem domě se střechou porostlou mechem se ráno neslo vůní sladu a vlhké půdy. Naučili mě číst účty, vést dům, vyjednávat s nájemci, brát v potaz úrodu i rozmary větru. Říkali: „Žena drží svět tichými prsty.“ Věřila jsem jim. Věřila jsem, že můj svět budou děti, chléb, sýpky, hosté, kteří se pomodlí a odjedou.

První manžel mi odešel dřív, než se stihl doopravdy zabydlet v mém srdci. Smutek byl rychlý a čistý, jak to často bývá při krátkých svazcích. Pak ale přišel Olivier.

Smál se očima. Když mě poprvé vzal za ruku, měla jsem pocit, že se opírám o kmen dubu. Nebyl to jen pocit; byla to jistota. „Bretaň není chudá,“ říkával, „jen tvrdá.“ A já tehdy odpovídala: „Tvrdé věci vydrží déle.“ Postavili jsme dům, kde se ráno probouzely hlasy pěti dětí, jeden přes druhý, jako ptáčata. Pozvala jsem „hudbu“, aby u nás přespala; a ona zůstala — byly to zvuky smíchu, kroků i ticha poté.

Když se v kraji začalo mluvit o vévodském stolci bez dědice, Olivier přivezl z trhu zprávy, které páchly rybinou a politikou. „Musíme zvolit stranu,“ řekl. „Zvolíme tu naši,“ odpověděla jsem a myslela tím Bretaň. On se přiklonil k Montfortovi. Věřila jsem mu — a věřila jsem Bretani.

Rok 1342. Olivier padl do zajetí. Ten den byl kuchař jen z polovičky s námi — srdcem už roztloukával fazole pro jiné pány. Přinesli mi zprávu, která mi v dlani ztěžkla tak, že jsem musela položit misku na stůl. „Bude výměna,“ šeptal správce. „Bývá výměna.“ Bývá. Jenže tentokrát nebývalo.

Druhý list přišel jako ledová řeka. Slyšela jsem slova „Paříž… velezrada… poprava“ a chvíli jsem si myslela, že se propadnu do země i s domem. Děti se schoulily do kouta, služky plakaly. Já ne. Moje tělo bylo jako prázdná nádoba. Plná až po okraj, ale přitom prázdná. Teprve když řekli, že hlava mého muže visí v Nantes, něco se ve mně pohnulo.

„Pojedu,“ řekla jsem. „Paní,“ zkusil mě zadržet farář, „to není pro ženské oči.“ Podívala jsem se na něj tak dlouho, až sklopil zrak. „Tohle,“ odpověděla jsem, „není pro žádné oči.“

Hradby se zvedaly jako něco zlověstného. Lidé stáli v podloubí, šeptali, dělali, že se dívají jinam. Já se dívala jen tam. Na hranu kamene, kde viselo to, co zbylo z mužovy tváře. Vítr mu cuchal vlasy a mně sušil slzy dřív, než stačily dopadnout na zem. Malý Jan se mi opřel o sukni: „Mami, půjdeme domů?“ - „Půjdeme,“ řekla jsem, ale moje slova nebyla pro něj.

V tu chvíli - a já to vím s jistotou stejnou, jako vím, kdy nastane příliv - se ve mně zrodila přísaha. Nebyla nahlas. Nebyla pro lidi. „Za každé ráno bez tebe,“ řekla jsem v duchu Olivierovi, „za každý den našich dětí bez otce, za každý pohled, kterým mě poctili z těch hradeb… zaplatí.“

-----

-----

Je těžké prodávat domov. Ne majetek - domov. Světnice se mění v čísla, pole v čárky v knize, sady v sloupce. Lidé se ptali: „Paní, proč?“ „Protože potřebujeme dřevo,“ odpověděla jsem. „Na co?“ - „Na lodě.“

„Jeanne,“ řekl mi starý přítel Alain, „to je šílenství.“ „Šílenství bylo v Paříži,“ odsekla jsem. „Tohle je účetnictví.“

Není třeba vyjmenovávat přístavy, není třeba vyslovovat cizí tituly. Řeknu jen tolik: Anglie ví, kdy si přisednout ke stolu, na kterém už někdo otevřel měšec. Do ruky mi vložili víc než slova: zásoby, přístupy, tichou ochranu. Papír s pečetí? Možná. Co je pečeť proti otevřeným skladištím a přimhouřeným očím celníků.

Sehnala jsem muže. Někteří byli z našich vesnic, jiní z přístavů, kde se mluví čtyřmi jazyky a každý pátý je lež. Přidali se ke mně Hervé, co uměl naslouchat větru, Perrot, kormidelník s rukama prasklýma od mořské soli, Gwenaël, který zpíval, i když se na obzoru rodila bouře. A ještě jeden: Yves, vysoký, mlčenlivý, s pohledem, v němž se člověk viděl menší, než je. Ten mi jednou řekl: „Paní, tyhle vody znají vaše jméno.“ „Ať znají,“ odvětila jsem. „Ať se ho bojí.“

„Natřete trupy,“ přikázala jsem. Smůla tekla z kbelíků. Plachty? Lidé o tom rádi vyprávějí. Někdy říkají, že byly rudé jako krev. Někdy byly. Někdy ne. Legenda je barvivo, které drží nejdéle. Mně bylo jedno, co uvidí na obzoru. Chtěla jsem, aby cítili, že se blíží něco, co ještě nepoznali.

Když jsme spouštěli lana, řekla jsem: „Na palubě nejsem paní. Na palubě jsem Jeanne. Řeknete mi jen jménem. A řeknete mi ho rádi - nebo vůbec.“

Svítalo, když Hervé vylezl na příď: „Koga na severu, paní. Dvě. Třetí víc k východu.“ Vzduch voněl solí a potem, paluba pískala pod nohama. „Ticho,“ šeptla jsem, i když nebylo komu přikázat ticho víc, než samotnému moři. Přiblížili jsme se po větru, aby nás nezahlédli včas.

„Kdo jste?“ volal jejich kapitán, když jsme byli na doslech.
„Zpověď,“ odpověděla jsem a dala znamení.

Řezaly se provazy, křičely kladky, železo mluvilo jazykem, kterému rozumějí i ti, kdo nečetli slova. Bitva netrvala dlouho. Perrot křikl na kormidlo, Gwenaël přeskočil zábradlí jako kočka, Yves chytil muže s pečetí na kabátci a srazil ho na kolena.

Zajatce jsem postavila do řady. Z řadových námořníků šla pára jako z koní po běhu. „Jděte,“ řekla jsem jim. „A říkejte pravdu. To stačí.“ Důstojníci zvedli brady, jak byli překvapeni. „Za Nantes,“ pronesla jsem tiše. Některá slova se paradoxně říkají potichu, aby byla víc slyšet.

Krev se mísila se solí a dehtem. Voda si bere všechno. I vinu, i modlitby.

„Mami, kdy se vrátíš?“

Když jsem se po prvních plavbách vrátila domů, děti vyběhly ze dveří jako hejno. Dům měl chutě, které moře nezná - teplé mléko, čerstvý chléb, smích bez důvodu. Večer, když už ostatní spali, přišel za mnou nejstarší Olivier. „Matko,“ řekl, „říkají, že se lidi bojí tvého jména. Líbí se ti to?“
Dlouho jsem hledala slova. „Nelíbí,“ odpověděla jsem. „Ale někdy je strach jediná věc, kterou máš.“

„A kdy se vrátíš?“ ptal se.
„Až bude klid,“ řekla jsem. „Až se nebudou věšet hlavy ze zdi.“
„To bude kdy?“
„Až se unaví válka,“ šeptla jsem. „Až se unaví víc než my.“

Muži jedli tiše. Když jíte na lodi, i chléb křupe jinak. Hervé zvedl oči: „Jeanne, kapitán, kterého jste dnes dala srazit… měl syna. Ve stejném přístavu jako já.“
„Všichni jsme něčí syn,“ řekla jsem.
„Myslel jsem… jestli je tohle spravedlnost.“
„Není,“ odpověděla jsem. „Je to válka. A válka spravedlnost jenom předstírá, aby se na ni dalo dívat při svíčce.“

Yves mlčel. Když někteří muži už šli spát, zůstal a opřel se o stožár. „Jeanne,“ pronesl po chvíli, „jestli to někdy řeknete, že někoho máme ušetřit, řekněte to nahlas. A řekněte to dřív, než bude pozdě.“
Přikývla jsem. Věděla jsem, že hranice je tenká. A věděla jsem, že ji překračuju víc, než bych si přála.

Zima v La Manche není zima jako z pohlednic. Je to chladná voda, která se vám plazí do kostí, a vítr, který rozebírá věty, než je vůbec stihnete doříct. Přístavy nám nabízely teplo. Přinášely jsme zpátky kořist: látky, víno, obilí, někdy i zbraně. Část jsme prodali, část putovala těm, kdo drželi nad našimi hlavami střechy přístavních krovů. A část jsem dávala ženám, jejichž muži se nevrátili. „Nechci milost,“ říkaly. „Nechci děkovat pirátce.“
„Nechci vděk,“ odpověděla jsem. „Chci, abyste přežily zimu.“

Večer, když muži usnuli, zůstala jsem na palubě sama. Počítala jsem hvězdy nad lanovím a v každé z nich hledala Oliviera. „Vidíš mě?“ ptala jsem se v duchu. „Schvaluješ to? Nebo jen mlčíš, protože víš, že je to to jediné, co umím?“

-----

-----

Jednou - neřeknu kdy ani kde - si ke mně sedl pán s prstenem, který voněl voskem. „Paní z Clissonu,“ začal, „svět je spleť provazů. Trhají se snadno, když je přeťat i jeden jediný. Vy jste ten provaz.“
„Jsem nůž,“ opravila jsem ho.
„Nůž tupne,“ pousmál se. „Dostanete plachty, provazy, sůl. A někdy i seznam lodí, které si zaslouží potkat nůž dřív než jiné.“
„Seznamy pálím,“ řekla jsem. „Ale čtu je, dokud hoří.“

Ne všechny lodě si zasloužily krev. Jednou jsme zadrželi kogu, která byla tak těžká, že se potácela i na klidném moři. Na palubě jsem našla ženy s dětmi a muže s rukama, které uměly jen uzly a chleba. „Zavřeli jsme sýpky v zálivu,“ vysvětloval kapitán. „Museli jsme odjet, než se děti rozpláčou hlady.“
Dívala jsem se na ně a viděla svůj dům, jak je dnes - prázdný. „Dejte jim vodu, chleba a sůl,“ přikázala jsem. Hervé po mně střelil pohledem. „A pustíme je.“
„Jeanne?“
„Pustíme je,“ zopakovala jsem. „Nejsou pro nás. Ani my nejsme pro ně.“

Yves se zasmál bez náznaku úsměvu. „Bude se říkat, že měkneš.“
„Ať se říká,“ řekla jsem. „Jestli se o mně bude jednou mluvit, chci, aby v tom příběhu byla aspoň jedna loď, která dojela domů.“

Přišla bouře, jakou i starci pamatovali jen z cizích úst. Plachty kvílely, stožár zpíval falešným hlasem, paluba byla kluzká jako přísaha politiků. Muži se modlili hlasitě i tlumeně. Perrot držel kormidlo tak, až mu praskaly klouby. „Jeanne,“ křikl na mě přes hukot vody, „jestli přežijeme, napíšu Bohu, že jsi paličatá. A jestli ne, řeknu mu to osobně.“

Přežili jsme. Ráno bylo tiché, jako by si svět odkašlal. Sušili jsme šaty i sami sebe. „Proč jsme ještě tady?“ zeptal se mě Hervé.
„Protože nás drží vítr, práce a vztek,“ řekla jsem.
„A co láska?“
Podívala jsem se na něj. „Ta drží dům, který jsem prodala.“

List přinesl posel s tváří, která už viděla víc úsvitů než nocí. „Od syna,“ řekl. Sedla jsem si, než jsem ho rozlomila. Písmo bylo pevné. Olivier psal o tom, že vstoupil do služeb, které by se mému muži nelíbily, ale že to dělá pro rod. Psalo se v něm i slovo „konetábl“. Četla jsem to a prsty mi přejížděly po písmenkách jako po jizvách.
„Matko,“ stálo tam na konci, „někdy vede cesta domů oklikou přes cizí dvory.“

Zavřela jsem oči. „Tak běž,“ řekla jsem do ticha. „Běž tak, aby ses mohl vrátit.“

Nezapomenutelná byla ta, která nesla na přídi vyřezanou lilii. Ne že by symboly měly na moři váhu, ale tahle lilie mluvila hlasitěji než popěvky námořníků. „Tu chci,“ řekla jsem. „Tahle je za hradební kámen v Nantes.“ Přiblížili jsme se k ní při odlivu, kdy i voda ztrácí trpělivost. Perrot přirazil k trupu tak hladce, že by i kněz zatleskal.

„Jménem krále-“ začal jejich důstojník.
„Jménem ženy,“ přerušila jsem ho. „Jménem vdovy.“
„Budete litovat,“ sykl.
„Litovala jsem dávno,“ odpověděla jsem.

Když bylo po všem, sedla jsem si na schodky k podpalubí. Třásly se mi ruce. „Jeanne?“ naklonil se ke mně Hervé.
„Dej mi vodu,“ vydechla jsem. „A dopřej mi chvíli ticha.“

V jednom z přístavů mě vyhledala dívka. Nebyla to žebračka ani dáma; byla to žena, kterou svět neuměl nikam zařadit. Na ruce měla staré modřiny. „Má matka sloužila u paní z Clissonu,“ řekla. „Říkala, že jste vždycky zaplatila dřív, než bylo třeba.“
„Vaše matka si plete velkorysost s účty,“ usmála jsem se.
„Chci na loď,“ prohlásila.
„Nevezmu tě,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Umím držet nůž a plavat,“ nadechla se.
„Já taky,“ řekla jsem tiše. „A přesto jsem přišla o věci, které se nedají vzít.“
Odmlčela se. „Tak aspoň řekněte, že nejste zrůda.“
Podívala jsem se jí do očí. „Jsem vdova,“ odpověděla jsem. „To někdy vypadá stejně.“

-----

-----

Války se jednou unaví. Ne proto, že by lidé prohlédli, ale proto, že se přestane vyplácet krmit její hlad. Když začaly zpomalovat posli, když sklady víc zavíraly, než otevíraly, když i přístavy, které nás vítaly, nechaly bránu o chvilku déle přivřenou - poznala jsem, že čas na moři se už zkrátil.

„Zůstaneme?“ zeptal se Yves.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Odejdu dřív, než mi moře řekne, že jsem zbytečná.“

Zbraně se skládají hůř než prádlo. Vždycky někde kouká kus oceli, vždycky se ozve vrznutí prošlapané boty, vždycky se vrátí vůně smůly, která se nedá vyčistit z rukou. Odejít z paluby bylo jako vytrhnout si z těla kost a snažit se tvářit, že zbylá kostra drží.

Provdala jsem se ještě jednou. Nebylo to z lásky, která roste jako lípa, ale z míru, který roste jako tráva - pomalu, vytrvale, bez fanfár. Dny se zkrátily na poledne a večer, noci byly tišší než dřív, ale moře ve mně nikdy neutichlo.

Když jsem jednou stála u okna a hleděla na pole, došlo mi, že dům se naučil dýchat beze mne. Děti vyrostly, služky zestárly, trámy se opřely o sebe a držely. Přijela žena, kterou jsem kdysi odmítla vzít na loď. Měla na ruce jizvy, ne modřiny. „Nemusíte mi nic dávat,“ řekla. „Jen jsem chtěla vědět, jestli ještě žijete.“
„Žiju,“ odvětila jsem. „Každý den žiji o něco tišeji.“

Zase slyším déšť. V noci chodím po domě bosá, abych slyšela prkna mluvit. Někdy se posadím a napíšu Olivierovi dopis, který nikdy neodešlu. „Milovaný,“ stojí v něm, „udělala jsem se svým smutkem to jediné, co jsem uměla. Možná se ti nelíbí výsledek této práce, ale věř mi, že bez té práce by mě smutek zabil.“

Jednou přinesl posel novinu: Olivier V. dosáhl hodnosti, která by mi v jeho věku připadala jako sen. Lidé šeptali, že to je paradox. Já v tom slyšela návrat. Možná přes cizí dvory, možná přes tíhu, ale návrat. „Jdi, synu,“ řekla jsem do prázdna. „Stůj tak pevně, jak stál tvůj otec. A když padneš, ať to není proto, že jsi se bál.“

Když zavřu oči, nevidím seznamy vítězství ani porážek. Vidím pět dětských hlav u stolu. Vidím trup lodi, který se leskne smůlou. Vidím kameny Nantes, chladné a bez výrazu. Slyším hlas Hervého, co se ptá na spravedlnost, a smích Perrota, který by se hádal s Bohem, i kdyby stál před ním. A cítím na jazyku chuť soli.

Kdybych měla říct jedinou větu, řekla bych: Byla jsem žena, která odmítla, aby jí svět přidělil jen roli, na kterou se hodí jemné prsty. Ne proto, že bych byla odvážná. Ale proto, že jsem byla zahnaná do kouta, a v tom koutě jsem našla dveře - do přístavu.

Byla jsem hrdinka? Pro někoho. Byla jsem zrůda? Pro někoho jiného. Byla jsem vdova. A vdovy dělají věci, které se nevyprávějí dobře u večeře.

Někdy se ptám moře: „Odpustila jsem?“ Vlny se tváří, že nerozumějí lidským slovům. Možná mají pravdu. Odpuštění je práce pro ty, kdo mají čas. Já jsem měla práci jinou. Až jednou sejdu schody, které nevedou zpátky, vezmu si s sebou jen dvě věci: jméno svého muže a jméno vody, která mi půjčila dech.

A jestli mi tam, kam půjdu, položí otázku, kdo jsem byla, odpovím: „Jsem Jeanne z Clissonu. Dala jsem Francii ochutnat tu sůl, kterou nasypala mně do ran.“ A bude-li se někdo ptát, jestli toho lituju - řeknu jen: „Nevím. Ale vím, proč jsem tak činila.“

-----

-----

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů a volně převyprávěn ich-formou:

https://allthatsinteresting.com/jeanne-de-clisson

https://theroyalwomen.com/2021/12/20/jeanne-de-clisson/

https://fyeahhistory.wordpress.com/2019/07/01/blood-thirsty-revenge-pirates-and-traitors-the-batshit-story-of-jeanne-de-clisson/

https://www.hereswhathappened.net/blog/jeanne-de-clisson-hell-on-earth

https://thehundredyearswar.co.uk/jeanne-de-clisson-the-lioness-of-brittany/