„Zachraňte vojína… Nilanda.“ Skutečný příběh rodiny, která přišla o tři syny a čtvrtého hledali.

Příběhy z války se často objevují v novinách, v muzeích, dokonce i ve filmech se zobrazují tak často, až se z nich někdy vytratí to nejdůležitější – že za každým z nich stojí konkrétní lidé, rodiny, domovy, tiché kuchyně a fotografie v rámečku na poličce. Na jednu stranu máme tyhle příběhy rádi, ať už jsou reálné, nebo ne, na druhou stranu se často soustředíme na samotný příběh vojáka a už opomíjíme bolest, jakou jeho ztráta přinese rodině.

Možná proto dodnes tak silně působí osud bratrů Nilandových, který se stal volnou inspirací pro film Zachraňte vojína Ryana. Ne tím, že by byl nejdramatičtější nebo nejkrvavější. Spíš proto, že je neuvěřitelně osobní.

Rodina Nilandových žila v Tonawandě, malém městečku kousek od Buffala. Obyčejný dům, obyčejní lidé. Nic, co by působilo jako „materiál pro hollywoodský epos“. Čtyři synové – Edward, Preston, Robert a nejmladší Frederick, doma prostě Fritz. Každý trochu jiný, ale společně vyrůstali v době, kdy se pojem „sloužit“ bral naprosto vážně. Když Amerika vstoupila do války, bratr po bratru narukovali. Pro rodiče asi těžké, ale tehdy to byl úděl mnoha rodin; nikdo netušil, že zrovna na tyhle čtyři dopadne nejhorší možná kombinace náhod a tragédií.

Kdyby šlo o román, člověk by řekl, že autor přehání. Edward v Tichomoří, Preston v pěchotě chystající se na invazi, Robert a Fritz mezi výsadkáři. Jako kdyby se i válka sama rozhodla, že si tyhle čtyři rozloží po mapě, aby měli co nejmenší šanci být s někým blízkým. Ale tak to tehdy bylo – přidělili je tam, kde bylo potřeba.

Rok 1944. Všechno směřuje k jedinému: invazi do Normandie. Obrovské soustředění vojáků, lodí, techniky. A mezi nimi tři bratři Nilandové, aniž by tušili, že během jediného týdne se jejich jména sejdou v úplně jiné soupisce, než by si kdokoliv přál.

6. červen 1944 vstoupil do historie jako Den D. Pro Prestona Nilanda to byl den, ve kterém se jeho jednotka, 4. pěší divize, vylodila na pláži Utah Beach. Měl štěstí – pokud se slovo „štěstí“ dá v těchto situacích použít. Přežil první vlnu. Jenže ne nadlouho. O den později, 7. června, padl při postupu do vnitrozemí. Nešlo o žádné hrdinské zakončení kapitoly, jak se to často píše v knihách nebo zobrazuje ve filmech. Prostě další voják, který spadl do trávy a už se nezvedl.

Ve stejném čase bojoval několik kilometrů dál Robert Niland, výsadkář 82. divize. Jeho rota se snažila zadržet německý postup u vesnice Neuville-au-Plain. Malá skupina vojáků kryla ústup ostatních. Robert byl mezi nimi. Zemřel 6. června – o den dříve než Preston. Kdyby oba bratři měli mapu a chvíli volna, mohli by si téměř podat ruce. Tak blízko byli. A přitom tak daleko.

Někdy se říká, že lidský mozek má problém pojmout statistiky, ale jednotlivé příběhy ho zasáhnou naplno. U Nilandových to platilo dvojnásob: dva synové padlí během dvou dnů, prakticky na jednom bojišti. A zatím o tom doma nevěděli vůbec nic.

Ještě před Normandií přicházely zprávy z Tichomoří. Edward Niland, letec v Burmě, byl prohlášen za nezvěstného. Jeho bombardér B-25 byl sestřelen při misi nad džunglí. Mnoho letců v těchto podmínkách nepřežilo, i když se jim podařilo nouzově přistát. Pro armádu to tedy znamenalo jediné: pravděpodobně mrtvý.

Takže když se po Normandii dostaly informace na správná místa, vypadala situace zjednodušeně takto: tři ze čtyř synů rodiny Nilandových jsou mrtví. Poslední, Fritz, je výsadkář kdesi v Normandii, obklopený boji, které patřily k nejtvrdším v celé druhé světové válce.

V tu chvíli se americká armáda ocitla v situaci, kterou se už dříve zavázala řešit jinak, než jen smutným dopisem rodičům.

V roce 1942 zahynulo pět bratrů Sullivanových při potopení křižníku USS Juneau. Byla to obrovská tragédie, která otřásla celou Amerikou. Od té doby armáda začala uplatňovat zásadu, že pokud je rodina na pokraji toho, že ztratí všechny děti ve službě, stát zasáhne. Měl-li být poslední přeživší syn chráněn, udělalo se pro to všechno, co dávalo smysl.

A rodina Nilandových tak splňovala všechny podmínky.

Jenže najít výsadkáře v Normandii nebylo jako zavolat na recepci hotelu. Fritz byl součástí 101. Airborne, jednotky v neustálém pohybu, často mimo hlavní souřadnice, v bojích, které měnily frontovou linii každým dnem. Nebyl to voják v zázemí, ale někdo, kdo se přesouval s puškou v ruce od vesnice k vesnici.

V armádě padlo rozhodnutí: musí být nalezen a stažen z fronty. Ne kvůli filmu, ne kvůli symbolice. Kvůli jedné obyčejné rodině, která už utrpěla víc, než je únosné.

Vojenské mise v archivních dokumentech většinou znějí suše: „důstojníci pověřeni vyhledáním vojáka, přemístěním do Anglie“. Ve skutečnosti to byla práce, která obnášela ježdění mezi jednotkami, dotazování u velitelů, probíjení se oblastmi, kde se bojovalo téměř nepřetržitě. Nebylo to hrdinství jako z filmu, ale byla to tvrdá realita logistické noční můry.

Fritze nakonec našli v okolí Carentanu. Unaveného, špinavého, ale živého. Když mu oznámili, proč ho odvolávají z boje, nebyl to žádný velký dramatický výjev, jen tiché přijetí toho, co znamená být poslední žijící syn. A možná i úleva, o které by člověk nahlas sice nemluvil, ale rozhodně by ji cítil.

Poslali ho zpátky do Anglie a poté domů. Zbytek války sloužil, ale zcela mimo přímou linii boje.

Když v roce 1945 válka skončila, začaly se postupně doplňovat seznamy zajatců. A mezi jmény přeživších se objevilo jedno, o němž už všichni předpokládali, že patří minulosti.

Edward Niland nezemřel.

Jeho letadlo sice spadlo, ale on přežil a skončil v japonském zajateckém táboře. Podmínky byly brutální: hlad, střevní nemoci, naprostý nedostatek léků. Přesto se dočkal osvobození a návratu domů. Když se objevil ve Spojených státech, byl vyhublý na kost. Ale byl naživu – a to pro rodiče znamenalo víc, než se dá říct slovy.

Z původně čtyř bratrů se tedy dva už nikdy nevrátili, jeden přežil v zajetí a jeden byl ze stejného osudu vytržen doslova na poslední chvíli.

Film Zachraňte vojína Ryana si bere z příběhu Nilandových jen široký rámec: poslední přeživší syn má být zachráněn. Všechno ostatní je dramatizace. Žádná hlídka neprošla půlkou Normandie kvůli jednomu vojákovi. Nikdo při tom nezemřel. Nebyly žádné hrdinské proslovy v kouři granátů, žádné střety na mostě.

Ale v něčem je film i tak pravdivý: zachycuje, jak absurdní a nevyzpytatelné je válečné „osudí“. Jak může během několika dnů zmizet půlka rodiny. A jak i drobná šance na záchranu jediného člověka najednou nabere obrovský význam – nejen symbolický, ale osobní.

Fritz se po návratu domů neuzavřel, ale po skončení války vystudoval, stal se zubařem a založil rodinu.

Osud Nilandových je připomínkou toho, co znamenalo poslat své děti do války. Ne hrdinské plakáty, ale dopisy s razítkem War Department, které lidem ničily životy. Je to příběh rodiny, kterou dějiny nezapsaly jako slavnou nebo výjimečnou, a přesto po ní zůstalo něco, co dodnes mluví hlasitěji než většina velkých dějin.

Když se dnes člověk projde americkým hřbitovem v Normandii, najde tam dva bílé kříže se jmény PFC Preston T. Niland a Sgt. Robert J. Niland. Když vidí ty kříže, není to film. Je to realita, která tam stojí už desítky let a bude tam stát i nadále.

Možná proto je příběh bratrů Nilandových tak silný. Není přikrášlený, nepotřebuje efekty. Stačí si ho přečíst. A uvědomit si, že někde v obyčejném domě v Tonawandě seděli rodiče, kteří během jednoho týdne přišli o dva syny a mysleli si, že o třetího také.

Příběh bratrů Nilandových není jen inspirací pro slavný film. Je to vzpomínka na to, co všechno se ve válce ztrácí – rodiny, budoucnost, možnosti. A někdy i všechna naděje.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://allthatsinteresting.com/saving-private-ryan-true-story

https://praoh.org/the-real-saving-private-ryan-and-the-parachuting-priest/

https://www.dday-overlord.com/en/filmography/saving-private-ryan/niland-brothers

https://www.dcnewsnow.com/d-day-anniversary/brothers-who-inspired-saving-private-ryan-honored-in-france/

https://www.military.com/off-duty/movies/2021/01/19/these-are-real-brothers-behind-saving-private-ryan.html