Záchvaty, vize s ďáblem, zápach. Démony údajně posedlá Anneliese se pomoci nedočkala, zemřela hlady

Na okně je ráno a v domě je ticho, jaké znají jen malá města. V Klingenbergu nad Mohanem se 1. července 1976 probouzí den, který se vryje do německé paměti. V ložnici v patře leží třiadvacetiletá studentka pedagogiky, kost a kůže, ruce složené na přikrývce. Jmenuje se Anneliese Michel. Její příběh se stal symbolem – ne proto, že by přinesl jasnou odpověď na otázku „posedlost, nebo nemoc?“, ale proto, že na ni nedal odpověď žádnou.

Anneliese se narodila 21. září 1952 v Leiblfingu v Dolním Bavorsku. Poválečná léta jsou tvrdá, ale v rodině Michelových se drží řád: pracuje se, šetří a především se modlí. Matka Anna je hluboce věřící, přísná ke svým dcerám i k sobě. Otec Josef je tichý typ – autorita, která se nevyjadřuje často, ale když, tak váží každé slovo. Na kredenci je růženec, nad dveřmi kropenka se svěcenou vodou. Dům je prosycený představou, že duše je třeba chránit, a že hřích není abstrakce.

Katolické Bavorsko šedesátých let je svět procesí, májových pobožností a sobotních zpovědí. Pro citlivé dítě, jakým Anneliese je, to znamená učení se strachu i útěše zároveň: strachu z trestu, útěchy z rituálu. Ve škole je pečlivá, doma poslušná. Když recituje latinské modlitby, dětský hlas zní pevněji, než by kdo čekal.

V roce 1968, v šestnácti, má Anneliese první záchvat. Nejdřív se neděje nic – jen zvláštní ztuhnutí, jakési šero, které zaplaví vědomí. Pak křeče a prázdno. Následuje nemocnice, diagnóza: epilepsie spánkového laloku. Dostane léky, které mají záchvaty zkrotit. V brožurách se píše o vysoké úspěšnosti; v praxi se ale vkrádá únava, zpomalenost, pocity, že tělo i mysl patří někomu jinému.

Záchvaty se vracejí. A s nimi něco, co se do tabulek píše hůř: stíny na okraji zorného pole, hlasy, které šeptají, když se má modlit, a zápach spáleniny, který cítí jen ona. Objevují se epizody strachu, který nemá objekt. Psychiatr hovoří o psychóze. Přibývají léky: antiepileptika, antidepresiva, antipsychotika. Vedlejší účinky se vrší – malátnost, svalová slabost, těžké ráno, krátký dech.

Na přelomu let 1971/72 se Anneliese stává studentkou pedagogiky ve Würzburgu. Je to splněný sen – a zároveň past, protože nemoc ji izoluje. Na přednáškách sedává v zadních řadách, zapisuje pilně, ale po konci odchází dřív než ostatní. Kamarádi ji popisují jako milou, jen příliš tiše se usmívající. V kolejiční kapli se někdy zdrží dlouho, někdy tam naopak nejde vůbec.

A pak přichází momenty, které ji děsí nebo se za ně stydí: když má vstoupit do kaple, jako by ji tělo nepustilo. Ruka nedokáže nabrat svěcenou vodu. Růženec v kapse najednou pálí. Střípky, které by někdo nazval symptomem, v rodinném světě plném víry dostávají jméno: zlý duch.

Kolem víry se rozvine jiný jazyk. Zatímco lékaři zapisují do zpráv medicínské termíny, rodina a někteří lidé kolem Anneliese začnou používat slova starší než anatomie: „pokušení“, „pouta“, „posednutí“. Sama Anneliese vrací psychiatrovi větu, kterou si zapamatuje: „Když se chci modlit, něco ve mně se tomu vysměje.“ Mluví o bytostech, které se představují jmény, jež se v katechismu nevyslovují: Lucifer, Jidáš, Kain. Z úst svědků později padne i „Nero“ a „Hitler“.

Pro církev nejsou exorcismy běžnou odpovědí, jak bychom si mohli myslet. Od Druhého vatikánského koncilu panuje zdrženlivost: nejprve vyloučit nemoc, pak teprve mluvit o posednutí. Několik kněží žádost odmítne. Ale jeden – Ernst Alt – nabude dojmu, že se děje cosi za hranicí medicíny. Spojí se s Arnoldem Renzem. Obracejí se na biskupa z Würzburgu. Po posouzení přichází souhlas: může se přistoupit k velkému exorcismu podle starého Římského rituálu. Rok 1975 se zatím překlápí do podzimu.

První sezení: modlitby, litanie, znamení kříže, čtení z Písma. Anneliese sedí, pak klečí, mluví tlumeně, jindy hrubým, chraplavým hlasem. Nahrávače běží – z těch pásků později noviny přinesou přepisy, které budou znít jako scénář k filmu, jenže realita není filmová. Rodiče sedí stranou, někdy se modlí s kněžími, někdy jen tiše přihlížejí.

Sezení se opakují. Jedno, druhé, dvacáté. Celkem se jich do léta 1976 uskuteční šedesát sedm. Některá trvají hodinu, jiná se protahují do noci. Jsou dny, kdy je Anneliese klidná, vděčná za malou chvíli bez strachu. Jsou dny, kdy má nezvyklou sílu – několik lidí ji drží, aby si neublížila, a ona i tak naráží koleny o zem v rytmu „klečíc – vstát – klečíc“, až kolenní klouby podkožně tmavnou. Z úst jí občas tečou sliny, jindy jen šeptá „Ježíši, smiluj se“.

Na páskách je zachycen i humor, který není veselý – hrubý, vulgární, jaký by od Anneliese nikdo nečekal. Křičí, nadává, syčí. Pak se zlomí a zpívá mariánskou píseň. V místnosti je vydýchaný vzduch, ve dveřích stojí otec Josef. Nikdo neodchází dřív než ona. A ona domů odchází každý týden slabší.

V téhle fázi se svět smrskne na rytmus: medikace – modlitba – vyčerpání. Jenže medikace se ztenčuje. Anneliese léky přestává brát, někdy z přesvědčení, že škodí, jindy proto, že je nedokáže udržet v žaludku. Jídlo odmítá. Zpočátku drží půsty, protože to patří k očistě. Později už nepůstuje – jen nejí. Chuť mizí, žaludek se svírá, tělo pálí. Váha klesá.

Když se snaží vstát, motá se. Když klečí dlouho, nemůže natáhnout nohy. Zima ji pronásleduje i uprostřed jara. Občas chraptí, kašle, teplota stoupá – plicní infekce se vleče a znovu vrací. Kůže ztrácí barvu, tváře se propadají. V zrcadle vidí někoho, kdo se jí vzdaluje.

A přesto pokračuje. Jednou ze silných vět, které se dochovaly v paměti okolí, je její tiché „Chci trpět za druhé“. Je to věta, která má v katolickém světě váhu – tradice oběti je stará jako církev sama. Jenže v tomhle příběhu se oběť překlápí v risk, a risk ve smrtelné ohrožení.

V dubnu a květnu 1976 se rytmus rituálů nezastaví. Nahrávky z té doby jsou drsné: unavený hlas, který se chvílemi promění v chraplavý řev, pasáže latiny odříkané úsporně, skoro šeptem. Po jedné z májových seancí má Anneliese potíže dojít z křesla na postel. Od té chvíle většinou leží. Rodina se kolem ní stáhne, dům se stane kaplí a nemocnicí zároveň.

Když přichází červen, je už jasné, že tělo i vůle jsou na konci svých sil. Přesto padne prosba, aby se vymítání dovedlo do konce. „Když to vzdáme teď,“ říká jeden z přítomných, „všechny ty měsíce byly zbytečné.“

Koncem června vysloví Anneliese větu, kterou budou citovat i ti, kdo jí nevěřili: „Prosím, modlete se za odpuštění.“ Co přesně má na mysli, nelze rozluštit. Může to být smíření, může to být únava, může to být obojí.

Krátce po svítání 1. července 1976 vysílá ticho z patra zprávu do kuchyně. Rodiče najdou dceru bez známek života. Lékař, který dorazí, už nic nezmění. Pitva následně popíše, co se zvenčí dalo tušit: smrt v důsledku těžké podvýživy a dehydratace, organismus na hranici kolapsu, zátěž infekcí. Vážila přibližně třicet kilogramů. V tkáních nejsou stopy po nedávném užívání předepsaných léků.

Pohřeb v Klingenbergu je tichý i hlučný zároveň – tichý v obřadu, hlučný ve vlnách pozornosti, které se přes Německo převalí. Titulky novin jsou ostré: „Exorcismus v 70. letech“, „Zemřela na modlitby?“. Zvědavost, rozhořčení, soucit. A otázky, které se nedají zodpovědět.

Rok 1978 přináší proces ve Würzburgu. Na lavici obžalovaných sedí rodiče a dva kněží, Ernst Alt a Arnold Renz. Obžaloba: usmrcení z nedbalosti. V přeplněné síni se střídají znalci, svědci, novináři. Atmosféra je jiskřící, někdy až teatrální – ale pod rétorikou je lidský příběh, který už není možné vrátit.

Znalci předkládají psychiatrickou interpretaci: kombinace epilepsie spánkového laloku s těžkou duševní poruchou, pravděpodobně psychotického typu, zhoršenou vysazením medikace a extrémními rituálními zátěžemi. Lékařští experti opakují jednoduché, kruté tvrzení: kdyby byla hospitalizovaná, žila by.

Obhajoba zdůrazňuje svobodnou vůli Anneliese – její vytrvalé odmítání nemocnice, její výslovné přání podstoupit exorcismus. Připomíná, že kněží měli biskupské povolení a jednali v přesvědčení, že pomáhají. Rodinní svědci mluví o zápachu síry, o hrubém „cizím“ hlase, o silách, které do drobné dívky nepatří.

Soud nakonec vynese verdikt, který je kompromisem, a proto neuspokojí nikoho úplně: rodiče i kněží shledává vinnými z usmrcení z nedbalosti, ukládá šestiměsíční trest s podmíněným odkladem. Konstatuje, že jednali v dobré víře – ale že odpovědnost za ochranu života nemůže z víry sejít.

Po procesu se příběh Anneliese rozštěpí do dvou linií. Jedna vede do nemocničních učeben a psychiatrických seminářů: případ se probírá jako varování před zaměňováním duševní choroby za duchovní fenomén, před vysazováním léků a před tím, jak rituály mohou zafixovat a prohlubovat bludné přesvědčení. Druhá linie vede na hřbitov v Klingenbergu: ke hrobu chodí poutníci, zapalují svíčky, šeptají prosby. V některých kruzích získá status mučednice, která „trpěla za jiné“.

Mezitím se zvedne vlna knih a dokumentů. Nahrávky z exorcismů – syrové, monotónní i děsivé – kolují mezi novináři. V roce 2005 přenese americký film The Exorcism of Emily Rose (V moci ďábla) téma do mainstreamu: rámuje ho soudním sporem a nechává diváka, ať si vybere. Jenže realita, do které se rodina Michelových probouzí každé ráno, není filmová. Je to svět, kde chybí dcera.

Když se na případ díváme s odstupem, nevyjeví se žádné jednoduché morální poučky. Zůstává spíš spleť selhání, dobrých úmyslů a struktur, které spolu neuměly komunikovat. Medicína byla v té době dost silná na diagnózy, ale ne vždy na empatii a komplexní péči. Církev byla dost opatrná na papíře, ale v praxi nechala rituál běžet i ve chvíli, kdy tělo zjevně kolabovalo. Rodina milovala – tak moc, že uvěřila, že bolest dcery je cesta ke spáse.

Je tu i těžká otázka svobody: co znamená „svobodná vůle“ u člověka, kterého svírá psychická porucha? Kde končí právo rozhodnout se trpět a začíná povinnost druhých chránit? Soud nabídl právní odpověď, ale ne etické smíření. A dost možná ani žádné být nemůže.

Možná nejpůsobivější je obyčejná představa poslední noci. V pokoji je pološero, na nočním stolku stojí hrnek s vodou, kterou už nepije, a ošoupaný růženec. Na stěně visí kříž, na židli přehozený svetr. Dívka, která chtěla učit děti číst a psát, leží vyčerpaná. V domě je slyšet dech spících, hodiny na zdi odpočítávají sekundy. Údery, které už spočítat nestihne.

Na tom příběhu je děsivé právě to, že v něm není žádné monstrum z pohádky. Jsou v něm jen lidé – milující rodiče, přesvědčení kněží, lékaři, kteří pracují s tím, co mají, společnost, která tápe. A dívka, která v tom všem doufala, že existuje cesta ven.

Případ Anneliese Michel zůstává mementem. Ne před vírou samotnou, ale před tím, co se stane, když víra přebere roli medicíny a medicína ztratí důvěru člověka, který trpí. Ne před rituálem samotným, ale před rituálem, který nerespektuje hranice těla. Ne před rodinnou láskou, ale před láskou, která nedokáže říct „dost, teď zachráníme život“.

Co se v Anneliese skutečně odehrávalo, se už nedozvíme. Zůstanou jen stopy: lékařské zprávy, nahrávky, svědectví, rozsudek, hrob. A otázka, kterou si po letech kladou i ti nejopatrnější: kdy přesně se z naděje stalo nebezpečí? Kdy se modlitba, jež měla chránit, proměnila v tichého spoluviníka?

Možná je správná odpověď nepohodlně jednoduchá: dřív, než si to všichni uvědomili.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://allthatsinteresting.com/anneliese-michel-exorcism

https://historycollection.com/30-chilling-facts-about-anneliese-michel-the-true-story-behind-the-exorcism-that-shocked-the-world/

https://www.historydefined.net/anneliese-michel/

https://skepticalinquirer.org/exclusive/seized-by-the-spirit-temporal-lobe-epilepsy-and-the-exorcism-of-anneliese-michel/

https://www.nytimes.com/1977/07/14/archives/2-priests-charged-in-exorcism-death-of-german-woman.html