Článek
Je zvláštní, jak málo stačí k tomu, aby se z nějakého zvířete stal v lidských očích „škůdce“. Slovo potkan v mnoha lidech vyvolá představu, která je někde mezi dětským strachem a filmovou představou kanálových monster. Jenže ta představa má s realitou společného asi tolik, jako že vlk je automaticky „zlý“ proto, že v pohádce sežral babičku. Skutečný potkan je mnohem zajímavější. A hlavně – mnohem laskavější, než by člověk čekal.
Příběh potkana je vlastně příběhem úspěšné adaptace. Je to živočich, který se naučil žít v našem světě, ale stále si zachoval vlastní identitu. Má své vztahy, svůj způsob řeči, svá přátelství i své smutky. A když mu dáme šanci, umí se stát jedním z nejpřirozenějších a nejvěrnějších společníků, jaké můžete mít.
Ale abychom tomu porozuměli, musíme začít u toho prvního potkana – toho divokého.
Divoký potkan: Přizpůsobivý a chytrý přeživší
Divoký potkan není zvíře, které by se narodilo proto, aby lidem škodilo. Ve skutečnosti je to druh, který se prostě naučil využít situace, kterou jsme mu sami vytvořili. Původně pochází z oblastí východní Asie, kde žil v norách a koloniích. Když se objevila lidská sídla, obilnice, sklady, kanalizace a odpad, potkani pochopili, že tady se dá žít lépe – že to je svět plný potravy, úkrytů a bezpečí.
V divoké skupině mají potkani jasný sociální systém. Vědí, kdo je kdo, kdo vede, kdo pečuje, kdo hlídá. Nejsou to bezduché jednotky na přežití – jsou to tvorové, kteří spolu komunikují. A ne jen obyčejně. Mají přes 30 různých druhů zvuků včetně ultrazvukových tónů, které my neslyšíme. Když jsou potkani spokojení, vydávají zvuk podobný tichému cvrlikání, které připomíná smích. A ano – potkan se dokáže radovat. Dokáže běhat za tím, koho má rád. Dokáže se mazlit. Dokáže si hrát.
Na druhou stranu, venkovní potkan musí řešit především to, jak přežít. Nepřátel má spoustu včetně člověka. A v rámci snah o přežití může lidem samozřejmě způsobit škodu - a opravdu ji působí. Své o tom budou vědět chovatelé drobných hospodářských zvířat, ale i ti, co mají zvířata velká a potkani jim ničí zásoby krmiva. Pro chovatele je potkan v mnoha ohledech prostě škůdcem, který jim může nejen zlikvidovat zásoby krmení, ale často si troufne i na mláďata nebo oslabené jedince. Tento článek nechce nijak zlehčovat problémy s venkovními potkany, nechce potkana idealizovat jako miloučké a neškodné zvíře. Venkovní potkani musí být tvrdí a nějak se uživit. Stejně tak je ale nesmyslné potkany démonizovat. Protože když odhlédneme od věčného souboje o zdroje potravy, je potkan neuvěřitelně fascinující, inteligentní a společenské zvíře.
Jediné, co od nás žádá, je trochu prostoru a pochopení.
S venkovními potkany lidé často bojují a samozřejmě dochází k řadě škod. Ale doma odchovaný laboratorní potkánek je něco zcela jiného.
Z laboratoří do obýváku: Jak se potkan stal mazlíčkem
Potkan se stal vědeckým zvířetem nejen proto, že je levný a rychle se množí, ale také proto, že je inteligentní a učenlivý. Vědci zjistili, že potkan:
- rozpozná tváře,
- pamatuje si trasy a situace,
- dokáže se učit zkušenostmi i napodobováním,
- vytváří sociální pouta,
- dokáže projevovat empatii.
To z něj udělalo klíčového partnera ve výzkumu mozku, emocí, stresu, nemocí i léčby bolestí. A teprve díky laboratornímu chovu se začali rodit potkani, kteří nikdy nepoznali kanály ani sklady. Byli zvyklí na člověka, na ruce, na hlasy. A to byl okamžik, kdy se otevřela cesta potkanů do domácností.
A tady se odehrává něco krásného: domestikovaný potkan si člověka nepřivlastňuje kvůli jídlu (alespoň ne jenom proto:)). On si k němu vytvoří opravdový vztah.
Potkan jako mazlíček: Malý společník s velkým srdcem
Když má člověk potkana doma, pochopí rychle jednu věc: potkan je sociální. Ne ve smyslu „má rád společnost“ – ale ve smyslu, že bez společnosti není úplný. Potkan potřebuje být součástí skupiny. Skupina by měla mít nejméně dva jedince stejného pohlaví, ideálně tři nebo více. Samotný potkan chřadne a velmi trpí. Je tišší, pasivnější, někdy dokonce depresivní. Potřebuje někoho, s kým bude spát v klubíčku, koho bude olizovat, s kým bude řešit svá malá potkaní dramata.
K člověku si ale vytváří jiný typ vztahu: spíš jako k velkému bezpečnému tvoru, který mu dává jistotu. Potkan vás pozná po hlase, po vůni, po způsobu, jakým se pohybujete. Když přijdete domů, přiběhne. Když ho zavoláte, přispěchá. Když sedíte, rád se schoulí na klín nebo do kapuce. Je to zvíře, které vyhledává dotyk, blízkost, kontakt.
A co je nejhezčí – potkan důvěřuje. A když jeho důvěru zradíte, bolí ho to. Úplně stejně jako by to bolelo nás.
Vzhledová rozmanitost? Ano. Ale není nejdůležitější.
Potkani se dnes chovají v mnoha variantách – liší se barvou, kresbou, tvarem uší, typem srsti. Mohou mít uši nahoře nebo níže na stranách (to je tzv. dumbo, který působí měkčeji). Mohou mít srst hladkou, kudrnatou, lesklou nebo jemnou jako samet. Mohou být černí, bílí, modří, hnědí, strakatí, „husky“ s postupným vybledáváním.
Ale pokud existuje jediná důležitá věc, kterou by měl chovatel potkanů vědět, je to tohle:
Vzhled je to nejméně podstatné.
Zdraví a povaha jsou všechno.
Dobrý chovatel si vybírá rodiče nejen podle toho, jak vypadají, ale podle toho:
- jak se chovají,
- jak reagují na člověka,
- jak komunikují s ostatními potkany,
- jaké mají genetické predispozice,
- jak dlouho žili jejich příbuzní a zda trpěli nádory nebo respiračními problémy.
Chov potkanů není o „roztomilých mláďátkách“. Je to dlouhodobá práce se zodpovědností za jejich život.
Na výběr je z mnoha různých barev i typů srsti, „dumbo“ potkánci mají jemnější vzhled díky postavení uší, jsou i bezsrstí potkani. Důležitá je povaha
Co obnáší žít s potkany doopravdy
Potkan není dekorace do klece. Je to parťák. To znamená čas. Energie. Trocha plánování. A hlavně ochota být „tam“ pro ně.
Potkani potřebují prostornou klec, která není výběhem, ale základnou – místem, odkud vycházejí do světa. Milují prolézačky, hamaky z fleecu, dřevěné větve, papírové krabice, poličky ve výškách. A potřebují také čas mimo klec – nejlépe každý den. Nemusejí běhat po celém bytě (ač někteří to milují), ale potřebují prostor, kde mohou být s vámi a zkoumat. Klec by měla být rozhodně kovová a vzdálenost mezi jednotlivými šprušlemi dostatečně malá, aby se neprotáhli - když nebudete doma a budou muset být v kleci, tak ať máte jistotu, že vám z ní neutečou. I kvůli jejich bezpečnosti.
Strava by měla být kvalitní a vyvážená. Potkani se rádi nacpou čímkoli, jsou to všežravci, ale ne všechno je pro ně vhodné. To, co nejvíce prospívá jejich zdraví, je kombinace kvalitních granulí, zeleniny, občasné živočišné bílkoviny a velmi střídmého množství ovoce. A voda musí být vždy čistá.
A pak je tu ta poslední, nejcitlivější věc:
Potkani žijí krátce.
Obvykle dva až dva a půl roku. Někdy méně, někdy o něco déle.
A to bolí. Ale to, co dávají během svého života, je tak intenzivní, tak opravdové, tak čisté, že to stojí za to.
Potkani potřebují pestrou stravu - kompletní kvalitní granule a k tomu čerstvé přídavky včetně zdrojů živočišné bílkoviny. Ovoce kvůli cukru opatrně
Proč to stojí za to?
Někdy si lidé myslí, že velká láska přichází v podobě velkých zvířat – psů, koní, koček. Jenže láska není o velikosti. Je o hloubce.
Potkan vás naučí dívat se blíž. Všímat si detailů. Vnímat jemné doteky tlapek na tváři. Smát se tomu, jak si nosí kousek suchého rohlíku do hamaky, jako kdyby to byl největší poklad světa. Naučí vás, že se někdy stačí zastavit, sednout si a jen být spolu.
A to je možná ten nejdůležitější důvod, proč potkani stojí za to.
Protože připomenou, co znamená být tu pro někoho.
A co znamená, když je tu někdo pro vás.
Jak si potkan získává důvěru – krok za krokem
Když si člověk přinese domů nové potkany, může být prvních pár dní trochu zvláštních. Mláďata se ještě necítí jistě. Všechno je nové: pachy, hluky, světlo, člověk, který se nad nimi sklání. A tak je potřeba jim dát čas. Ne ve smyslu nechávat je být a jen pozorovat - ale čas jemný, pozorný a klidný.
Nejlepší začátek je vůbec na ně nemluvit hlasitě. Potkani jsou citliví na tón i rytmus. Klidný hlas působí jako signál bezpečí. V prvních dnech je dobré jen sedět u klece, číst si, být přítomen. Oni si zvykají na vaši vůni, na to, jak se hýbete, jak dýcháte.
Pak přijde chvíle, kdy jim dáte ruku do klece. Ne proto, abyste je hned hladili, ale aby si ji mohli očichat. A oni to udělají. Přijdou, přiloží čumáček, odtáhnou se, přijdou znovu. Když si jsou jistí, začnou se o vaši ruku otírat, možná se vám i pokusí jemně okusovat konečky prstů - to je jejich způsob, jak říct patříš ke mně.
A pak to začne: první vylezení na ruku, první výprava na předloktí, první zvědavé kouknutí na tvář. To už nejste „někdo z venku“. To už jste součást skupiny. Potkan člověka nepřijímá automaticky - ale když to udělá, je to upřímné a hluboké.
Důvěra je vztah. Roste pomalu, ale když jednou drží, drží pevně.
První dny jsou ve znamení vzájemného pozorování a poznávání se. Důvěra vyžaduje trochu času.
Jak sestavit potkaní klec tak, aby byla domovem
Klec není vězení. Klec je základna. Bezpečné místo. Místo, kde potkani jedí, spí, čistí se a kde se cítí chráněni.
Ideální klec má výšku - potkani milují lezení. Patra, větve, provazy, závěsné domečky, textilní hamaky, visací tunely. Klec by měla mít alespoň jednu vyšší část a několik úrovní, mezi kterými se dá přelézat. Čím členitější prostor, tím víc potkani přirozeně používají své tělo a svou zvídavost.
Podestýlka by měla být bezprašná. Hobliny z jehličnanů můžou dráždit dýchací cesty - potkani mají plíce citlivé.
A pak přichází to nejdůležitější: bezpečná skrýš. Místo, do kterého se potkan může schoulit, když potřebuje klid. Domeček, látkový pelíšek, dřevěná bouda. Bez něj se potkan necítí úplně bezpečně.
Klec je ale pořád jen jeden svět. Ten druhý začíná venku.
Potkan potřebuje prostor i mimo klec - ideálně každý den. Nemusí to být celý byt. Často stačí gauč, postel, stůl nebo malá „herna“ z polštářů, krabic, dek a ruliček. Jde o to, aby potkani měli možnost objevovat. Potkan je zvědavec s tlapičkami. Potřebuje věci zkoušet, přelézat, otáčet, prozkoumávat.
A hlavně - potřebuje prozkoumávat s vámi, cítit vás nablízku a interagovat.
Hry, zábava a výcvik: Potkani nejsou jen na mazlení
Potkan je „hlava“. Tedy přesněji mozek. Je inteligentní, rychle chápe, pamatuje si trasy, zvuky, pachy i výrazy obličeje. Učí se pozitivně - to znamená, že nefungují tresty, ale odměny.
Co všechno se potkani dokážou naučit?
- přiběhnout na jméno,
- usednout na povel,
- proběhnout tunelem,
- přenést předmět z místa A do místa B,
- otevřít lehký mechanismus,
- skákat přes překážku,
- chodit po laně,
- vrátit se do klece na zavolání.
Mnoho chovatelů používá clicker- malý nástroj, kterým se potkánkovi jemně „oznámí“, že právě udělal správnou věc. Potkani na to reagují překvapivě rychle, obvykle rychleji než řada psů, u nichž se clickery používají primárně.
Ale nejkrásnější „hra“ často není nic složitého. Je to chvíle, kdy potkan vleze člověku do rukávu, proběhne ho, vystrčí hlavičku ven a pak zase zpátky. Nebo když si do hamaky odnese malý kousek pamlsku, jako kdyby si nesl poklad.
Hraní s potkanem není výcvik jako u psa. Je to společné objevování. Jste tým. A oba to víte.
Jak poznat dobrého chovatele a proč se vyhnout množírnám
Tohle je kapitola, která rozhoduje o budoucnosti potkana. A často i o tom, jak dlouho a jak kvalitně bude žít.
Dobrý chovatel:
- zná předky svých zvířat,
- sleduje zdravotní historii rodů (hlavně nádory a dýchací problémy),
- nechová „jen proto, aby měla mláďata“,
- nechává mláďata u matky dostatečně dlouho,
- dává potkanům bohaté prostředí,
- socializuje je od prvních týdnů,
- a zajímá se o to, ke komu půjdou.
Množírna naopak:
- tvrdí, že původ není důležitý,
- chová ve velkém počtu,
- odstavuje mláďata příliš brzy,
- používá nevhodné podmínky (malé klece, špatná strava),
- neřeší zdravotní predispozice,
- vydává potkany „na kšeft“.
Rozdíl mezi nimi často znamená rozdíl mezi potkanem, který žije spokojený život dva roky, a potkanem, který začne být nemocný už v půl roce.
Když si vybíráte potkana, nevybíráte si „zvíře“. Vybíráte si přítele. Se kterým strávíte sice jen zhruba dva tři roky, ale budou to dobré roky - pokud dáte šanci tomu správnému začátku.
Potkani nejsou pro každého – ale pro ty, kteří je poznají opravdu, se stávají něčím výjimečným. Ne okrasou. Ne ozdobou. Ale tichým, malým, laskavým společníkem, který umí být blízko způsobem, jakým to neumí žádné jiné zvíře.
A možná největší krása je v tom, že člověk musí zpomalit, aby to viděl. Potkan vás nenaučí běhat. Nenaučí vás bojovat. Nenaučí vás být silnější.
Naučí vás být jemnější.
A někdy je to víc.
O potkáncích by se toho dalo napsat mnoho. Máte nebo chovali jste potkánky jako mazlíčky? Podělte se o svoji zkušenost v komentáři…
Článek byl sepsán na základě vlastních zkušeností a informací z následujících zdrojů:
https://www.rspca.org.uk/adviceandwelfare/pets/rodents/rats
https://www.petmd.com/exotic/care/caring-for-pet-rat
https://www.humaneworld.org/en/resources/rat-right-pet-you
https://www.thesprucepets.com/pet-rats-1236745
https://www.hphhfoundation.org/blog/considerations-adopting-rat
https://www.rspca.org.uk/adviceandwelfare/pets/rodents/rats/environment
