Zoufalá matka popravila vraha dcery v soudní síni. Bolest Marianne B. byla velká, ale měla právo?

6. března 1981 je v Lübecku obyčejné dopoledne. V justičním paláci se rozbíhá další den procesu s mužem obžalovaným z vraždy sedmileté holčičky. V publiku sedí lidé jako v každém velkém případu: novináři, zvědavci, pár známých. A také matka dítěte – Marianne Bachmeier. Nepůsobí jako někdo, kdo se chystá změnit dějiny německé kriminalistiky. Spíš jako žena, která už dlouho nespí, jídlo do sebe tlačí jen ze zvyku a má pocit, že na ni všichni zírají, i když se nikdo nedívá.

Pak vytáhne pistoli a vystřelí.

Ten okamžik bývá popisován jako „vlastní spravedlnost“, „pomsta“, „zoufalství“, někdy dokonce jako „pochopitelný čin matky“. Jenže případ Marianne Bachmeier je nepříjemný právě tím, že se do žádné jednoduché škatulky nevejde. Je to příběh o ztrátě, bolesti a vzteku, ale také o slabinách systému, o médiích, která si z lidského neštěstí umí udělat seriál, a o společnosti, která se nedokáže shodnout, kde končí empatie a začíná nebezpečný precedens.

Narodila se 3. června 1950 v Sarstedtu v Dolním Sasku. Pozdější dokumenty o ní se shodují v jedné věci: její dospívání nebylo klidné a „spořádané“. Vyrůstala v rodině, která nesla válečné a poválečné jizvy, a doma se podle dobových popisů mísila přísnost s napětím. Jako teenagerka brzy otěhotněla; dvě děti, které se jí narodily v 16 a 18 letech, dala krátce po porodu k adopci. Teprve třetí dítě – dcera Anna, narozená 14. listopadu 1972 – s ní zůstalo a vyrůstalo.

Marianne se živila prací v pohostinství. V Lübecku provozovala podnik Tipasa, „scénickou“ hospodu, kde se žilo dlouho do noci. Na její mateřství se veřejnost i novináři později vrhli s téměř stejnou chutí jako na samotný výstřel v soudní síni.

V pondělí 5. května 1980 měla Anna s matkou hádku. Podle vyšetřovacích verzí toho dne nešla do školy. V Lübecku ji pak měl nalákat a odvést 35letý řezník Klaus Grabowski – muž, kterého dítě znalo z okolí (v některých popisech se objevuje motiv koček, za kterými měla chodit). Dívku držel u sebe několik hodin, sexuálně ji napadl a nakonec ji uškrtil punčochami své snoubenky. Tělo pak zabalil do krabice a odložil u kanálu; policii na něj upozornila právě jeho partnerka.

Celý případ má další rovinu. Grabowski už byl totiž dříve trestaný za sexuální delikty na dětech. V sedmdesátých letech se dokonce podrobil kastraci, později však měl absolvovat hormonální léčbu. Právě to se stalo jedním z nejvýbušnějších bodů veřejné debaty – lidé se ptali, jak je možné, že se takový člověk pohybuje na svobodě a proč systém selhal v ochraně dětí.

Proces s Grabowským začal v Lübecku na jaře 1981. Marianne Bachmeier do soudní budovy přišla jako poškozená, jako matka oběti. Třetí den jednání, 6. března kolem desáté dopoledne, propašovala do jednací síně malou pistoli Beretta (v dobových materiálech se uvádí typ Beretta 70 / 70S ráže .22). Zamířila na Grabowského záda a několikrát vystřelila; zásahy byly smrtelné a muž zemřel prakticky na místě. Marianne se po střelbě nebránila, zbraň sklopila a nechala se zadržet.

V soudní síni se nestal „hrdinský duel“. Nebyl to akt sebeobrany. Byl to cílený útok na obžalovaného člověka – na místě, které má být symbolem toho, že spravedlnost se nedělá střelbou, ale právem. Právě proto případ otřásl Německem: nešlo jen o to, že někdo zabil vraha. Šlo o to, že se to stalo uprostřed procesu, před očima soudců, právníků a kamer.

Reakce veřejnosti byly rozštěpené – a často bolestně upřímné. Část lidí vnímala Marianne jako někoho, kdo udělal to, co by „každý rodič chtěl“, jen k tomu nemá odvahu. Do vazby jí chodily dopisy, květiny, drobné dary. Zároveň se ozýval hlas, který varoval: jestliže jednou začneme tleskat vlastní spravedlnosti, co zabrání dalším, aby si „spravedlnost“ vykládali po svém? A kdo bude rozhodovat, kdy je to „pochopitelné“?

Do toho vstoupila média. Případ byl obrovský magnet: drama, dítě, sexuální násilí, selhání státu, matka se zbraní. Zprávy, reportáže, rozhovory, zákulisí – všechno se mlelo dokola. Marianne svůj příběh prodala časopisu Stern za vysokou částku (v různých zdrojích se objevují rozdílné sumy) a peníze použila mimo jiné na právní výlohy. Pro někoho to byl pragmatismus; pro jiné důkaz, že se kolem tragédie točí i obchod.

S postupem času se obraz „svaté matky, která pomstila své dítě“ komplikoval. Z médií a svědectví začalo prosakovat, že její život nebyl jednoduchý ani před tragédií – noční práce, hospoda, únava, dítě, které se v takovém rytmu muselo naučit samostatnosti. Část veřejnosti jí to nikdy neodpustila a v debatě o výstřelech se najednou řešilo i to, jaká byla matka. Jako by šlo o soutěž, kdo si zaslouží soucit.

Německá justice stála před úkolem, který je politicky i lidsky nevýhodný: soudit ženu, která zastřelila muže obžalovaného z vraždy dítěte. V listopadu 1982 začal proces s Marianne Bachmeier. Zpočátku čelila obžalobě z vraždy; později byla tato kvalifikace změněna a soud nakonec rozhodl o vině z trestného činu zabití a nedovoleného ozbrojování. 2. března 1983 padl trest šesti let vězení. Ve výkonu trestu strávila zhruba tři roky a poté byla propuštěna.

Těch „šest let“ se často zjednodušuje jako „mírný trest“. Jenže i to je součást téhle nepříjemné skládačky: soud musel zohlednit okolnosti, psychický stav, motiv, ale zároveň vyslat signál, že vražda v soudní síni není akceptovatelná. Kdyby ji nepotrestal, rozpadla by se základní dohoda, na které stojí právní stát. Kdyby ji potrestal tvrději, část společnosti by to brala jako druhou ránu – jako krutost vůči matce, které už bylo vzato všechno, co pro ni bylo důležité.

V okolí případu se dlouho vedla bitva o to, jestli šlo o zkrat, nebo promyšlený čin. Marianne po zadržení tvrdila, že to neplánovala a zbraň měla spíš „pro pocit bezpečí“. Později však v mediálních vystoupeních připustila, že o činu uvažovala a že to nebyl čistě okamžitý výbuch. Příběh se tak posunul od „matka se zhroutila“ k „matka se rozhodla“. A to už bylo pro veřejnost mnohem těžší „spolknout“, i když emoce zůstávají stejné.

Po propuštění se Marianne snažila zmizet z hledáčku novinářů a zájmu německé veřejnosti. V polovině osmdesátých let se provdala; později se s manželem přestěhovala do Lagosu v Nigérii, kde žili v prostředí německé komunity; po rozvodu pak odešla na Sicílii. V Palermu pracovala mimo jiné jako pomocnice v hospici. Když jí byla diagnostikována rakovina slinivky, vrátila se do Německa. Zemřela 17. září 1996 v Lübecku ve věku 46 let. Pohřbena je vedle své dcery Anny.

Podle dobových materiálů u jejího lůžka v závěru jejího života bděli blízcí lidé a natáčel se dokument pro NDR. I to je zvláštní, skoro kruhový pohyb – žena, kterou média jednou semlela, se do nich ještě jednou vrátí, jako by potřebovala poslední slovo.

Případ Marianne Bachmeier se vrací v dokumentech, článcích a debatách znovu a znovu, protože naráží na hranici, kde zákon přestává být čistou teorií a začíná se dotýkat našich nejsilnějších emocí. Dává nám nepříjemnou otázku: co má dělat společnost, když selže ochrana nejzranitelnějších? A co se stane, když někdo vezme tu otázku do vlastních rukou a odpoví kulkou?

Jedna část odpovědi je jednoduchá a tvrdá: právní stát nemůže dovolit, aby si kdokoli sám určoval trest a vykonával ho. Kdyby to dovolil, postupně by se rozpadl na součet osobních spravedlností – a ty se vždycky mění podle toho, kdo zrovna drží zbraň.

Druhá část odpovědi je lidská: smrt dítěte, zvlášť za okolností, které v sobě nesou sexuální násilí a ponižování, dokáže rodiče zlomit tak, že se začne chovat způsobem, který by dřív považoval za nemožný. Marianne Bachmeier zůstane navždy symbolem tohohle zlomu. Ne jako návod, jak rodiče mohou ulevit své bolesti. Spíš jako varování, co se stane, když se bolest spojí s pocitem, že systém je pomalý, slepý nebo bezzubý.

A ještě je tu třetí rovina, o které se mluví méně: co udělá s člověkem, když jeho nejhorší den sleduje celý stát. Marianne nebyla jen „matka“ a nebyla jen „vražedkyně“. Byla žena s minulostí, se slabostmi, s chybami, s dětstvím, které jí nedalo moc šancí, a s rozhodnutím, které už nikdy nešlo vzít zpátky. Možná právě proto na ní někteří lidé dodnes hledají čistotu – buď ji chtějí mít úplně svatou, nebo úplně odpornou. Jenže ona byla, jako většina skutečných lidí, někde uprostřed. A ten střed je pro nás nepohodlný, protože nás nutí držet v hlavě dvě pravdy najednou: že její čin byl trestný – a že její bolest byla skutečná.

Tenhle příběh nemá vítěze, jen poražené. Zůstalo mrtvé dítě, mrtvý pachatel, zničený život matky a společnost, která se ani po desetiletích nedokáže shodnout, jestli má cítit soucit, nebo strach. Možná obojí.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://allthatsinteresting.com/marianne-bachmeier

https://the-line-up.com/marianne-bachmeier-courtroom-vigilante

https://people.howstuffworks.com/marianne-bachmeier.htm

https://www.utterlyinteresting.com/post/marianne-bachmeier-the-mother-who-shot-her-child-s-killer-in-the-middle-of-his-trial

https://dangerousminds.net/history/the-tragic-life-of-marianne-bachmeier/

https://www.perplexity.ai/page/the-story-of-marianne-bachmeie-wPiYIU_dSGmqtlOqE8cYkQ