Zubatice ozbrojená má zuby jako šavle. Když zavře tlamu, musí je „uklidit“ do lebky

Protáhlé stříbřité tělo by nikoho nejspíš neohromilo, jenže pak ryba otevře tlamu. Ze spodní čelisti vystoupí dvojice dlouhých, úzkých špičáků, které vypadají spíš jako tesáky nějakého savce než zuby sladkovodní ryby. Právě kvůli nim získal Hydrolycus armatus anglickou přezdívku „vampire fish“, tedy upíří ryba. V Jižní Americe se pro něj používá také jméno payara nebo cachorra. Pod označením payara se však skrývá jeden problém – toto označení není vyhrazeno jedinému druhu a fotografie zubatic označené jako payara se dost často zaměňují.

Hydrolycus armatus je velký jihoamerický dravec, který obývá povodí Amazonky a Orinoka i některé řeky Guyany. Patří do čeledi Cynodontidae, jejíž zástupci se vyznačují nápadnými špičáky, a v jeho případě dovedla evoluce tento znak opravdu daleko. Dlouhé zuby nejsou ozdobou ani prostředkem k zastrašování. Jsou součástí loveckého aparátu ryby, která se živí především jinými rybami a dokáže se pohybovat i v prudce tekoucích vodách velkých jihoamerických řek.

Rod Hydrolycus dnes zahrnuje čtyři uznávané druhy: H. armatus, H. scomberoides, H. tatauaia a H. wallacei. Všechny si jsou do určité míry podobné a přinejmenším několik z nich bývá označováno slovem payara. Pokud tedy někde narazíte na tvrzení, že „payara dorůstá“ určité délky, žije v určité řece nebo má nějakou vlastnost, ještě to automaticky neznamená, že se informace týká právě H. armatus.

Zmatek má i historické kořeny. Rod byl podrobně revidován až na konci 20. století. Práce Mônicy Toledo-Pizy, Naécia Menezese a Geralda Mendese dos Santose z roku 1999 mimo jiné popsala dva nové druhy, H. tatauaia a H. wallacei, a zpřesnila rozdíly mezi jednotlivými zástupci rodu. Následné fylogenetické práce ukázaly, že H. armatus je nejbližším příbuzným H. tatauaia, zatímco H. scomberoides stojí vedle této dvojice jako další příbuzná větev.

Pro běžného pozorovatele je rozeznávání jednotlivých druhů samozřejmě mnohem složitější než pro ichtyologa s rybou na stole. U dospělého H. armatus patří mezi nápadné rozlišovací znaky například zbarvení ocasní a řitní ploutve. Právě podobnost tělesného tvaru a chrupu však způsobila, že se na rybářských stránkách i sociálních sítích jednotlivé druhy dodnes často směšují.

Největší pozornost samozřejmě přitahují špičáky. Vyrůstají z přední části spodní čelisti a při otevřené tlamě směřují vzhůru. U velkého jedince vypadají celkem neprakticky. Nabízí se otázka, kterou si při pohledu na fotografii položí téměř každý: Jak může ryba s něčím takovým vůbec zavřít tlamu, aniž by si zuby zarazila do vlastního patra?

Odpověď je možná zajímavější než samotné tesáky. Lebka je přizpůsobena tak, aby se pro dlouhé spodní špičáky vytvořil volný prostor. Při zavření tlamy do něj zuby zapadnou. Moderní anatomické práce, které se zabývají tím, jak živočichové „uklízejí“ mimořádně dlouhé zuby do omezeného prostoru lebky, uvádějí Hydrolycus armatus jako jeden z velmi názorných příkladů. Jeho přední spodní špičáky tedy nejsou při zavření čelistí lámány ani vychylovány ven, ale mají v horní části tlamy své vlastní místo.

Tělesná adaptace je tak komplikovanější. Nestačí totiž vytvořit delší zub. Jakmile začne z čelisti vyčnívat natolik, že se do protilehlé poloviny tlamy nevejde, musí se změnit také okolní části lebky. Extrémní chrup tak ovlivňuje konstrukci celé přední části hlavy.

Zuby přitom neslouží k ukusování kusů masa způsobem, jaký si lidé někdy představují při pohledu na piraňu. Hydrolycus armatus je rybožravý predátor. Jeho dlouhé špičáky pomáhají zachytit prudce se pohybující kořist, která je ve vodě hladká, rychlá a po nepovedeném útoku může během zlomku sekundy zmizet. Výzkum rybího chrupu navíc ukazuje, že extrémně protáhlé zuby podobného typu představují specializaci na způsob uchopení a probodnutí kořisti, nikoli jakousi univerzální „zbraň“ proti všemu, co se k rybě přiblíží.

Tělo H. armatus dobře odpovídá jeho způsobu života. Je protáhlé, ze stran zploštělé a stříbřité, s velkou tlamou a ocasem schopným dodat rybě prudké zrychlení. FishBase jej charakterizuje jako tropickou sladkovodní pelagickou rybu a areál jeho výskytu se rozprostírá přes povodí Amazonky, Orinoka a řeky Guyany.

Neznamená to, že by každý jedinec celý život stál v pěnivých peřejích. H. armatus využívá různá říční prostředí. Přesto je jeho spojení s rychlou vodou dobře doložené a například v povodích Xingu nebo Teles Pires se objevuje v krajině velkých řek plné skalních prahů, ostrovů, peřejí a výrazně proudících úseků. Studie středního toku Teles Pires zachytila H. armatus v říčním systému, kde se střídají pomalejší úseky s velkými peřejemi a vodopády a kde rozdíl mezi obdobím vysoké a nízké vody dosahuje několika metrů.

To je prostředí, ve kterém se vyplatí být rychlým lovcem. Proud může kořist strhávat, měnit její směr a soustřeďovat ryby do míst, kde je pohyb omezený skalami nebo proudovými rozhraními. Dravec schopný krátkého prudkého útoku má v takových podmínkách výhodu.

Zajímavé je také to, že H. armatus nemusí být všude vzácným druhem. V některých sledovaných společenstvech patří mezi významné velké predátory. Ve studii na řece Teles Pires byly H. armatus a další rybožravý druh Boulengerella cuvieri dohromady zodpovědné přibližně za 35 procent celkové biomasy ulovených ryb, přestože početně představovaly méně než deset procent úlovku. Jinými slovy, nebylo jich nejvíc, ale díky velikosti a postavení v potravním řetězci tvořily značnou část celkové rybí masy.

Odpověď je poměrně jednoduchá - především jiné ryby. Zubatice tohoto typu patří mezi výrazné piscivory, tedy živočichy specializované na lov ryb. Ve zmíněném výzkumu z Teles Pires byl H. armatus zařazen mezi predátory malých characidních ryb a piscivorní druhy jako celek představovaly jednu z nejvýznamnějších složek tamního společenstva.

Lovit ryby je ale poněkud jiný úkol než chytit suchozemskou kořist. Ve vodě neexistuje pevná zem, ke které by bylo možné oběť přitlačit, a kořist může unikat nahoru, dolů i do stran. K tomu přidejme proud. Každý útok tak probíhá v trojrozměrném prostoru a často velmi rychle.

Právě zde začínají dávat dlouhé špičáky praktický smysl. Dravec nepotřebuje kořist rozdrtit. Potřebuje především zabránit tomu, aby po prvním kontaktu vyklouzla. Dlouhé, úzké zuby pronikající do těla kořisti mohou fungovat podobně jako hroty, které rybu zachytí. Zbytek už obstará obrovská tlama a silné čelisti.

Na internetu se někdy opakuje tvrzení, že payary běžně loví piraně. Nelze říci, že by nikdy žádnou piraňu nesežraly, ale tvrzení typu „živí se hlavně piraňami“ je výrazně přehnané. Odborné studie popisují H. armatus obecně jako rybožravého predátora a jeho potrava závisí na dostupnosti místních rybích druhů. Udělat z něj specialistu na lov piraní by tedy bylo spíš působivé vyprávění než přesný popis jeho ekologie.

Velikost zubatice ozbrojené je možná nejlepší ukázkou toho, jak snadno se kolem payary vytvoří legenda. Na rybářských fotografiích se objevují mimořádně mohutné kusy a na internetu lze najít nejrůznější údaje přes metr délky, desítky kilogramů a někdy ještě podstatně více. Problém je, že část starších nebo populárních údajů není snadné přiřadit ke konkrétnímu druhu a další pocházejí z rybářských odhadů.

FishBase v současnosti uvádí pro H. armatus maximální publikovanou délku 89 centimetrů a maximální publikovanou hmotnost 8,5 kilogramu. Ve studii z Teles Pires ulovení jedinci běžně překračovali 70 centimetrů.

Za světovou pověst payary mohou z velké části sportovní rybáři. Hydrolycus armatus žije v oblastech, které se staly vyhledávanými cíli výprav za velkými sladkovodními predátory, a jeho vzhled je pro fotografii téměř ideální. Ryba se široce otevřenou tlamou a dvěma dlouhými špičáky jednoduše vypadá působivěji než většina ostatních úlovků stejné velikosti.

K tomu se přidává prostředí. Lovit velkou dravou rybu v rychlém proudu je úplně jiná zkušenost než vytáhnout podobně těžkého živočicha ze stojaté vody. Proud přidává rybě sílu a schopnost uniknout a při zdolávání pracuje proti rybáři stejně jako samotný úlovek. Právě oblasti Xingu jsou známé sportovním lovem H. armatus v rychlé vodě a skalnatých říčních úsecích.

Pohled na dlouhé špičáky skoro automaticky vyvolává otázku, zda je H. armatus nebezpečný člověku. Bývá však často označován jako neškodný. To samozřejmě neznamená, že živá ryba s takovou tlamou nemůže při neopatrné manipulaci způsobit zranění. Znamená to však, že člověk není běžnou součástí jeho loveckého chování a není důvod považovat payaru za jihoamerickou obdobu nějaké sladkovodní „lidožravé“ ryby.

Tady se opět ukazuje rozdíl mezi vzhledem a skutečnou biologií. Tesák dlouhý několik centimetrů působí děsivě proto, že si ho automaticky představujeme zaražený do vlastní ruky. Z pohledu ryby je to ale především nástroj na chytání kořisti. Stejně jako dravý pták nemá zahnuté pařáty proto, aby útočil na člověka, ani H. armatus nenosí své špičáky kvůli tvorům pohybujícím se nad hladinou.

Podle současného hodnocení IUCN je Hydrolycus armatus veden jako málo dotčený druh, tedy Least Concern. Hodnocení pochází z července 2020. Má rozsáhlý areál a není znám žádný důvod, proč bychom jej dnes měli považovat za druh stojící bezprostředně před vyhubením.

To ale neznamená, že změny jihoamerických řek na něj nemají vliv. U velkých říčních predátorů není důležitá jen čistota vody. Potřebují funkční potravní síť, dostatek kořisti a především prostředí, ve kterém mohou využívat svůj způsob lovu. Výstavba přehrad dokáže rychle tekoucí úsek s peřejemi proměnit ve vzdutou nádrž a tím zcela změnit skladbu místního rybího společenstva.

Studie na Teles Pires upozorňuje právě na tento problém. Autoři očekávali, že vznik přehrad a zatopení peřejí povede k zásadním změnám dostupných stanovišť i potravních vztahů. Některé druhy mohou z nově vzniklého prostředí těžit, jiné naopak místně ustoupí. U predátora napojeného na rychle tekoucí říční ekosystémy proto nestačí sledovat pouze jeho celkový počet – důležité je také to, co se děje s řekou pod ním.

Hydrolycus armatus by byl pozoruhodným predátorem i bez své upíří pověsti. Je rychlý, obývá jedny z největších říčních soustav planety a patří mezi významné lovce dalších ryb. Jeho skutečnou zvláštnost ale nejlépe vystihuje jednoduchý problém - evoluce mu vytvořila tak dlouhé zuby, že se následně musela vypořádat s tím, kam je při zavření tlamy dát.

Výsledkem není žádná deformace ani nepraktická extravagance. Tesáky mají své místo v horní části tlamy, čelisti se normálně zavřou a celá konstrukce funguje jako jeden celek. Právě proto je Hydrolycus armatus zajímavější než většina jiných „monstrózních ryb“.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.scielo.br/j/ni/a/B4C3STmp5yqhcZPysnZvpdR/?format=html&lang=en

https://www.fishbase.org/summary/Hydrolycus-armatus.html

https://www.tfhmagazine.com/articles/freshwater/taming-the-untamablegiant-payara

https://alchetron.com/Hydrolycus-armatus