Zvíře, které kdysi bývalo všude. Dnes je sysel obecný přísně chráněný

Sysel obecný, latinsky Spermophilus citellus, krásně ukazuje, jak rychle se může změnit náš pohled na přírodu. Dnes ho bereme jako vzácného a přísně chráněného savce. Mluví se o něm v souvislosti se záchrannými programy, ochranou stepních biotopů, reintrodukcemi a pečlivým managementem lokalit. Jenže ještě ne tak dávno to bylo úplně jinak. Sysel býval v některých částech české krajiny docela obyčejným zvířetem, které lidé znali z pastvin, mezí, suchých luk a polních letišť. Nevyvolával nadšení ochranářů, spíš podráždění hospodářů. Vnímal se jako hlodavec, který hrabe nory, ukusuje rostliny a na pozemcích není zrovna vítaný.

Dnes je na tom zvláštní hlavně to, že sysel nezmizel proto, že by šlo o nějakého křehkého specialistu neschopného přežít v běžné krajině. Naopak. Dlouho žil vedle člověka a využíval prostředí, které člověk svým hospodařením vytvářel. Potřeboval krátkou trávu, otevřené plochy, suchá a slunná místa, kde měl dobrý rozhled a kde mohl hrabat nory. Taková místa dřív vznikala skoro sama - pastvou dobytka, sečením luk, drobným zemědělstvím a pestrou mozaikou krajiny. Jakmile ale tato krajina začala mizet, mizel s ní i sysel.

Jeho příběh proto není jen příběhem jednoho malého hlodavce. Je to příběh proměny středoevropské, a tedy i naší české krajiny. Příběh luk, které zarostly. Pastvin, které přestaly být pastvinami. Mezních pásů, které zmizely pod velkými lány. A také příběh zvířete, kterého jsme si začali vážit až ve chvíli, kdy už ho na většině původních míst nebylo možné najít.

Sysel obecný patří mezi veverkovité hlodavce. To může znít trochu překvapivě, protože když se řekne veverka, většina lidí si vybaví rezavé zvíře s huňatým ocasem, které skáče po stromech a sbírá ořechy. Sysel je ale skutečně její příbuzný, jen se přizpůsobil úplně jinému světu. Jeho domovem nejsou koruny stromů, ale otevřená travnatá krajina a podzemní nory.

Na první pohled je to nenápadné zvíře. Má protáhlé tělo, krátké nohy, drobné uši, poměrně krátký ocas a hnědošedou srst, která ho dobře maskuje v suché trávě. Není nápadně barevný, není velký a při letmém pohledu může člověku připomenout větší myš nebo malého sviště. Když ho ale chvíli pozorujete, rychle zjistíte, že má svůj osobitý projev. Sysel neběhá bezcílně. Vybíhá z nory, zastavuje se, panáčkuje, kontroluje okolí, zmizí a zase se objeví. Celý jeho život na povrchu působí jako střídání odvahy a opatrnosti.

Je to denní zvíře. Na rozdíl od mnoha jiných drobných savců je tedy aktivní za světla, což z něj dělá jednoho z mála našich drobných hlodavců, které lze při troše štěstí dobře pozorovat. Jenže i když ho uvidíme venku, ve skutečnosti je velká část jeho života ukrytá pod zemí. Nory jsou pro sysla bezpečím, úkrytem, ložnicí, porodnicí i zimovištěm. Bez nich by v otevřené krajině dlouho nepřežil.

Sysel je druh otevřených travnatých stanovišť. Potřebuje prostředí, kde je tráva nízká a přehledná. Nejde jen o pohodlí. Pro sysla je výška porostu otázkou života a smrti. V husté vysoké trávě špatně vidí predátory. Hůř se pohybuje, pomaleji reaguje a nebezpečí zaznamená pozdě. Na krátce spásané nebo sečené ploše má naopak rozhled. Může se postavit na zadní, rozhlédnout se a včas zmizet.

Právě proto se mu historicky dařilo na pastvinách. Dobytek udržoval trávu nízkou, půda zůstávala otevřená a suchá místa se neztrácela pod náletem keřů. Podobně mu vyhovovala některá letiště, sportovní plochy nebo zatravněné areály, kde se tráva pravidelně sekala. Může to znít paradoxně, ale právě lidské areály se v posledních desetiletích staly pro sysla v řadě případů posledním útočištěm.

Sysel nepotřebuje divočinu. Nepotřebuje prales ani hluboké ticho. Potřebuje krajinu, která je udržovaná, otevřená a ne příliš intenzivně zničená. Potřebuje krátkou trávu, ale zároveň ne chemicky mrtvý trávník bez potravy. Potřebuje prostor, kde může hrabat a kde ho každé druhé auto nepřejede. A potřebuje, aby jeho kolonie nebyla izolovaným ostrůvkem, z něhož už se nedá nikam šířit.

To je dnes jeden z hlavních problémů. Mnoho vhodných míst zmizelo, jiná zarostla nebo byla zastavěna. A když někde zůstane malá kolonie, často je obklopená krajinou, kterou sysel nedokáže bezpečně překonat. Malá populace pak žije jako ostrov. Nějakou dobu se může držet, ale stačí série špatných let, nemoc, predátoři, nevhodné sečení nebo změna využívání pozemku a může být konec.

Nora je pro sysla základem přežití. Nejde jen o díru v zemi, kam zvíře uteče, když se lekne. Sysli si vytvářejí soustavu chodeb a komor, které používají k různým účelům. Některé nory slouží jako úkryt při běžném denním pohybu, jiné jako místa odpočinku, další jako hnízdní nebo zimní nory. Vchod může být na první pohled nenápadný, někdy s vyhrabanou hlínou poblíž, jindy skoro splývá s okolím.

Když sysel vyběhne ven, obvykle se příliš nevzdaluje od úkrytu. Potravu sbírá v okolí, ale stále si hlídá možnost rychlého návratu. V otevřené krajině je totiž na jídelníčku mnoha predátorů. Lovit ho mohou lišky, lasicovité šelmy, toulavé kočky i draví ptáci. Nebezpečí může přijít shora i ze země. Proto je jeho chování tak opatrné.

Typické panáčkování, které lidem připadá roztomilé, je ve skutečnosti hlídkování. Sysel se vztyčí, aby lépe viděl přes trávu. Když zaznamená hrozbu, vydá ostrý hvizd a zmizí pod zem. Varovné písknutí často spustí řetězovou reakci. Jeden sysel zmizí, za ním druhý, třetí, a louka, která ještě před chvílí působila živě, je najednou prázdná.

Právě v tom je kouzlo syslí kolonie. Člověk může stát opodál a mít pocit, že se nic neděje. Pak se ale podívá pozorněji a najednou uvidí pohyb. Tady hlava nad trávou, tam mládě u nory, o kus dál dospělý jedinec, který se na pár vteřin postaví na zadní. Syslí svět není hlučný ani nápadný. Je to tichý provoz drobných zvířat, která pořád balancují mezi hladem, zvědavostí a strachem.

O syslech se někdy říká, že žijí v koloniích. To je pravda, ale neměli bychom si představovat dokonale organizované město jako u mravenců nebo včel. Syslí kolonie je spíš seskupení jednotlivců, kteří žijí poblíž sebe, každý se svou norou a svým prostorem. Přesto jim společný život přináší výhody.

Nejdůležitější výhodou je bezpečnost. Když je na ploše více zvířat, je větší šance, že některé z nich predátora spatří včas. Varovný hlas jednoho může zachránit ostatní. Vedle toho se v kolonii odehrávají i sociální kontakty, zvlášť u mláďat. Mladí sysli si hrají, honí se, zkoušejí sílu, perou se a učí se orientovat ve světě kolem nor. Pro pozorovatele jsou právě tato mláďata často nejpřitažlivější.

Dospělý sysel ale není mazlivé společenské zvíře. Umí být teritoriální, opatrný a vůči ostatním jedincům si drží odstup. Jeho život je krátký a tvrdý. Musí přežít zimu, vyhnout se predátorům, rozmnožit se a nasbírat dost tuku na další zimní spánek. V přírodě není mnoho prostoru pro zbytečnou romantiku.

Jedna z nejzajímavějších věcí na syslovi je hibernace. Aktivní část roku je u něj mnohem kratší, než by si člověk myslel. Velkou část života tráví pod zemí ve stavu hlubokého zimního spánku. Na podzim si vytvoří tukové zásoby, zaleze do zimní nory a jeho tělo přejde do úsporného režimu. Výrazně se sníží tělesná teplota, zpomalí se tep i dýchání a organismus přežívá s minimálním výdejem energie.

To zní skoro jako dokonalý trik, ale má to i odvrácenou stranu. Sysel musí během poměrně krátkého období stihnout všechno. Po probuzení se musí dostat do kondice, pářit se, samice musí porodit a odchovat mláďata, mladí jedinci musí vyrůst a všichni musí před další zimou nabrat zásoby. Když je sezona špatná, počasí nepříznivé nebo potravy málo, může to mít vážné následky.

Rozmnožování probíhá po probuzení ze zimního spánku. Samice rodí mláďata v podzemní komoře. Ta jsou zpočátku slepá, holá a zcela závislá na matce. Teprve později začínají vylézat ven. V té době jsou velmi zranitelná, ale zároveň představují naději celé kolonie. U malých a izolovaných populací může být každý úspěšně odchovaný vrh důležitý.

Sysel se živí hlavně rostlinnou potravou. Požírá zelené části rostlin, semena, květy, různé výhonky a další dostupnou vegetaci. Není ale přísně býložravý v tom smyslu, že by nikdy nevzal živočišnou potravu. Příležitostně může požírat i bezobratlé, například hmyz. V otevřené suché krajině využívá to, co je dostupné.

Jeho potrava se mění podle roční doby. Na jaře je důležité rychle doplnit energii po hibernaci. V létě se musí připravovat na další zimní období. Tukové zásoby jsou pro něj otázkou přežití. Sysel si neukládá velké zásoby potravy jako některé jiné druhy hlodavců. Musí si zásoby vytvořit především ve vlastním těle.

To je další důvod, proč potřebuje vhodnou lokalitu. Nestačí mu jen krátká tráva. Potřebuje také dost potravy a přiměřeně pestré prostředí. Příliš intenzivně udržovaný trávník, kde se stále seká nakrátko a chybí kvetoucí rostliny i semena, není ideální. Stejně tak ale nevyhovuje louka ponechaná ladem, která zaroste vysokou trávou, křovinami a náletem.

Ochrana sysla je tedy jemná práce s rovnováhou. Krajina nesmí být ani zanedbaná, ani přehnaně sterilní.

Úbytek sysla nebyl náhlý výbuch, kterého by si všichni okamžitě všimli. Byl to spíš tichý ústup. Na jednom místě kolonie zeslábla, na jiném zmizela úplně, jinde se ještě nějakou dobu držela. Lidé si často všimnou ztráty až pozdě. Dokud někde sysli jsou, zdá se, že je všechno v pořádku. A když zmizí, je už návrat složitý.

Hlavní příčinou úbytku byla proměna zemědělské krajiny. Tradiční pastva a drobné hospodaření ustoupily intenzivnímu zemědělství, scelování pozemků, zarůstání nevyužívaných ploch a změnám v péči o travnaté biotopy. Tam, kde se dřív páslo, často vyrostla vysoká tráva nebo křoviny. Jinde byly plochy rozorány, zastavěny nebo změněny tak, že pro sysla přestaly být obyvatelné.

Důležitá je také fragmentace. Kdyby sysel mohl snadno přecházet z jedné vhodné lokality na druhou, některé ztráty by dokázal přirozeně nahradit. Jenže současná krajina je pro drobného denního hlodavce plná bariér. Silnice, zástavba, velké lány, vysoké porosty a nevhodné plochy oddělují kolonie od sebe. Malé populace se pak dostávají do pasti.

V České republice je sysel dnes předmětem záchranného programu. AOPK uvádí, že příprava záchranného programu byla zahájena v roce 2005 a Ministerstvo životního prostředí jej poprvé přijalo v roce 2008. Druh je v evropském měřítku hodnocen jako ohrožený a podle IUCN jeho populace dlouhodobě klesají.

Jedním z nejzajímavějších paradoxů syslí ochrany je jeho vztah k letištím. Polní a travnatá letiště se pro něj na mnoha místech stala náhradou stepí a pastvin. Pravidelně se tam seče tráva, plocha zůstává otevřená a přehledná, a pokud není provoz příliš ničivý, může syslům vyhovovat.

Člověk by čekal, že ohrožený druh bude přežívat hlavně v nedotčených rezervacích. U sysla to tak jednoduché není. Někdy mu víc než zarostlá „přírodní“ plocha vyhovuje člověkem udržovaný trávník, pokud je dostatečně rozlehlý, má vhodnou půdu a není ošetřován způsobem, který by kolonii ničil.

To ale zároveň znamená, že ochrana sysla často závisí na dohodě s lidmi. S vlastníky pozemků, správci letišť, obcemi, zemědělci nebo provozovateli areálů. Nestačí vyhlásit, že sysel je chráněný. Je potřeba konkrétně řešit, kdy sekat, jak sekat, kde ponechat vhodné části, jak zabránit zarůstání a jak zajistit, aby se kolonie dlouhodobě udržela.

Na některých lokalitách se sysli také vypouštějí zpět do přírody. AOPK například informovala o vypouštění syslů v přírodní památce Syslí louky u Loděnice. Takové návraty ale nejsou jednoduché. Nestačí zvířata jen přivézt a pustit. Musí být připravené vhodné prostředí, nory nebo bezpečné vypouštěcí podmínky, a lokalita musí mít dlouhodobou péči.

U některých druhů může zákaz lovu nebo rušení znamenat výrazné zlepšení. U sysla to samo o sobě nestačí. Když necháme vhodnou lokalitu bez péče, může zarůst a sysli zmizí, i když jim nikdo přímo neublíží. Ochrana sysla je proto aktivní. Musí se sekat, pást, odstraňovat nálety, udržovat krátký porost a někdy posilovat nebo obnovovat populace.

To může působit zvláštně - chráníme přírodu tím, že do ní zasahujeme. Jenže u druhů vázaných na historickou kulturní krajinu to jinak často nejde. Sysel není druhem hustého lesa. Jeho prostředí po staletí spoluvytvářel člověk a hospodářská zvířata. Když tento vliv zmizí, nezískáme automaticky „lepší přírodu“. Získáme jiný typ prostředí, který může být dobrý pro jiné druhy, ale sysel v něm nepřežije.

Příroda není jen prales. Cenné mohou být i pastviny, suché trávníky, staré sady, meze, písčiny, vojenské prostory nebo letištní trávníky. Mnoho ohrožených druhů je vázáno právě na taková místa. Sysel je jedním z nejviditelnějších příkladů.

Sysel není v krajině izolovaný. Je součástí širšího společenstva. Jeho nory mohou využívat i jiní živočichové, jeho přítomnost ovlivňuje půdu a vegetaci a zároveň je důležitou kořistí pro některé predátory. V oblastech, kde sysli žijí, z nich mohou těžit draví ptáci a další šelmy.

Z ochranářského pohledu je proto sysel také jakýmsi deštníkovým druhem otevřených travnatých stanovišť. Když se dobře pečuje o syslí lokalitu, často z toho mají prospěch i další druhy suchých trávníků, hmyzu a rostlin. Samozřejmě ne automaticky a ne vždy, ale obecně platí, že péče o pestrou nízkou vegetaci může podporovat celé společenstvo organismů, které z běžné krajiny mizí.

Sysel tak není jen roztomilý hlodavec pro fotografie. Je to ukazatel určitého typu krajiny. Když někde žije silná kolonie syslů, znamená to, že tam pořád existuje prostředí, které z naší krajiny rychle ubývá.

Kdo chce sysla vidět, musí mít štěstí, trpělivost a respekt. Není vhodné chodit přímo k norám, plašit zvířata nebo se snažit dostat co nejblíž kvůli fotografii. Sysel je chráněný druh a rušení mu může škodit, zvlášť v době rozmnožování nebo při přípravě na zimu.

Nejlepší je pozorovat ho z odstupu. Člověk si sedne nebo zůstane stát v klidu a čeká. Zpočátku se nemusí dít nic. Pak se někde objeví hlava, pak další. Jeden sysel se postaví, jiný přeběhne pár metrů, mládě se zdrží u vchodu do nory. Čím déle člověk pozoruje, tím víc detailů vidí.

Skvělá lokalita na pozorování syslů je v Mladé Boleslavi v oblasti zvané Radouč. Zdejší syslové jsou na lidi zvyklí a je možné je pozorovat opravdu zblízka.

Sysel obecný je nenápadný, ale jeho příběh je silný. Ukazuje, že druh nemusí mizet jen kvůli přímému zabíjení nebo lovu. Někdy stačí změnit krajinu tak, že v ní pro něj přestane být místo. Stačí nechat pastviny zarůst, rozorat suché louky, scelit pozemky, oddělit poslední kolonie od sebe a zapomenout, že i krátká tráva s norami může být cenným biotopem.

Dnes se sysel vrací jen obtížně. Tam, kde zmizel, ho většinou nestačí jednoduše „nechat být“. Potřebuje pomoc, péči a dlouhodobou pozornost. Jeho ochrana je pracná, někdy nenápadná a bez rychlých výsledků. Ale má smysl.

Protože chránit sysla neznamená chránit jen jedno malé zvíře, které panáčkuje u nory. Znamená to chránit i kus staré otevřené krajiny, v níž měly své místo pastviny, suché louky, hmyz, draví ptáci a drobní savci. Krajiny, která nevypadala jako divočina z plakátu, ale byla živá.

A možná právě v tom je sysel tak důležitý. Připomíná nám, že příroda nemizí vždycky s rachotem motorových pil nebo bagrů. Někdy mizí potichu. Jedna kolonie po druhé. Jedna louka po druhé. A když si toho konečně všimneme, z obyčejného zvířete je najednou vzácnost, kterou se snažíme zachránit na posledních vhodných místech.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://animaldiversity.org/accounts/Spermophilus_citellus/

https://portal.nature.cz/w/druh-34421#/

https://www.zachranneprogramy.cz/sysel-obecny/

https://living.iprima.cz/zahrada/sysel-obecny-kriticky-ohrozeny-druh-kde-zije-mlada-boleslav

https://www.casopis.ochranaprirody.cz/pece-o-prirodu-a-krajinu/sysel-obecny-destnikovy-druh-pro-zemedelskou-krajinu-s-vysokou-biodiverzitou/