Článek
Žili byli táta s mámou. Moc si přáli mít děťátko, ale nedařilo se. Děťátka se rodila, ale byla slabá a neduživá. Dlouho na světě nevydržela.
Tatínek Bacil maminku Infekci utěšoval.
„Neboj, maminko, však ona matka příroda nám pomůže. Jen musíme být trpěliví.“
„Taky že jo!“
Zanedlouho se jim v jedné čínské laboratoři narodil synáček Kovídek. Roztomilá ježatá kulička. Ale jak ten byl odolný a silný! A hned se sháněl po něčem k snědku.
Zlí lidé ho nechtěli z laboratoře pustit, ale kdepak na Kovídka! Schovali se s maminkou a tatínkem v nosní dírce paní uklízečky. Když šla domů, kýchla a hned byli na svobodě!
Tatínek synáčka poučoval.
„Kovídku! Vybírej si jen staré a nemocné! Však my jsme ti je s maminkou připravili. Až zesílíš, můžeš si vybírat.“
Kovídek byl chytrý a poslušný. V Číně se mu moc líbilo! Tu umořil stařenku, jinde vysál život staříkovi. Taky slabí a nemocní mu velmi šmakovali. Bavilo ho, když se lidé na ulici káceli jako kuželky. To se smál, až se za anténky popadal.
Kovídek sílil a rostl. Časem mu přišla Čína nudná. Tak se vydal i s rodiči na cesty.
To byly zážitky!
Francie, Anglie, Německo a hlavně Itálie. To se jim to žilo! Kovídek měl bříško nacpané a byl veliký skoro jako táta Bacil.
Rodinka doputovala i do České kotliny.
Ale jak tam byli lidé nepříjemní! Vůbec se jim nechtělo umírat a Kovídkovi dělali různé naschvály. Nestýkali se, chránili se rouškami, dokonce si myli ruce!
Fuj!
I lidé z jiných království konečně pochopili, že je Kovídek nebezpečný. Tak vykouzlili očkování. To se Kovídkovi nelíbilo.
Večer po práci uléhal hlavou mamince v klíně.
„Maminko, já jsem tak unavený a otrávený. Nic mě nebaví. Taky mě štípou očička a bolí bříško. Co si to ti zlí lidé vymysleli?“
Fňuká Kovídek.
„Očkování, miláčku, očkování,“ odpovídá maminka. „Ty to přemůžeš. Dospíváš a začínáš jako správný teenager mutovat. To si pak s tebou nebudou vědět rady.“
Maminka měla pravdu.
Kovídek mutoval.
Očkování Kovídka zbrzdilo, ale nezastavilo. Byl čím dál víc drzejší, rychlejší. a silnější
Rodinka se vydala i za velkou louži.
Amerika!
Země neomezených možností. Nikdo je opravdu neomezoval. Vládl tam Král Trumpeta. Prý byl nafoukaný a hloupý.
Takový nesmysl!
Vždyť jim všechno dovolil.
Hopsali z bílého na černého, z bohatého na chudého, z chytrého na hloupého. Žádné roušky, málo doktorů, odbytá hygiena.
Prostě ráj!
A tak se Kovídek rozšířil do celého světa, baštil a baštil. Z Kovídka vyrostl krásný, velký, silný, neporazitelný vir.
Maminka Infekce vydechla úžasem.
„Jak jsi krásný, plný sil!“
Tatínek ho uznale tahal za anténky.
„Pašák!“
Chválil ho.
Vrátili se do českého království. Měli tam nevyřízené účty. Tam mezitím lidé ztratili ostražitost.
Lidé z České kotliny byli na foukání a pyšní. Nechtěli poslouchat pana krále ani jeho rádce a prý, že Kovida porazí znovu.
Klidně se shlukovali, nenosili roušky, tlačili se v obchodech. Dokonce popírali Kovidovu existenci!
Mocný a silný Kovid je potrestal.
Poslední bašta padla.
Na světě zbyla jen hrstka odolných lidí.
Kovid najednou zjistil, že už není co jíst.
„Maminko, já mám hlad!“
Stěžoval si.
Začal hubnout a chřadnout čím dál víc.
„Maminko, snad Kovídek neumře?“
Upíraly na maminku ustarané oči děti, které poslouchaly pohádku.
Co by to však bylo za pohádku, kdyby měla špatný konec.
Nebojte, dětičky, Kovídek s maminkou Infekcí a tatínkem Bacilem se schovali hluboko v jeskyni. A uložili se k spánku.
„Maminko, co když se nevzbudíme?“
Strachoval se Kovídek.
„Neboj, matka příroda nás potřebuje. Až přijde čas…“
A tak spali a spali.
Filípek s Lindou škemrali:
„Mami, jak to bylo dál?“
„No, pak jsme přišli na řadu my, delfíni. Vyčistili jsme oceány a naučili se žít i na souši. To ale přece znáte ze školy.“
„A teď šup do bazénků! Jestlipak sis, Filípku, napustil čistou vodu?“
Ptala se na oko přísně maminka. Ale věděla, že děti už se vidí u babičky s dědečkem na prázdninách na malebném ostrůvku v Tichém oceánu.
Tony Black
