Článek
Slané útržky z dětství: Alžírsko (závěr)
Ještě se chci zmínit o výletě na Saharu.
Několik rodin se domluvilo, že společně vyrazíme asi na týdenní výlet na Saharu. Sahara pokrývá značnou část Alžírska.
Vyrazili jsme v barkasách. Zadní sedačky byly odstraněny, abychom my děti měly kde spát a cestovat v relativním pohodlí. Bylo to úmorné. Klimatizace žádná. Ale bylo to dobrodružství!
Cestovali jsme po předem naplánované trase. Děti přespávaly v autech, rodiče venku. V noci, jak to na Sahaře bývá, byla docela kosa. Přes den zase vedro. Cestovali jsme vyprahlou pustinou plnou kamení a písku. Rodiče nám občas zastavili u nějaké duny, abychom se vyřádili v písku. Měli jsme ho všude, dokonce i v uších.
Projížděli jsme kolem ropných věží, různými městy a oázami. Nejvíc mi utkvěla v paměti největší oáza Ghardaïa. Tam jsme přenocovali v pěkném romantickém hotelu na kopci nad městem a konečně se osprchovali.
Ghardaïa je magické místo. Starobylé město s křivolakými úzkými uličkami a velikou tržnicí. Nacházejí se zde nádherné zahrady, kde se pěstují datle. Jednu z nich jsme navštívili. Majitel nás provedl svým sadem, ukázal nám palmy i zavlažování. Přes tlumočníka se snažil vše vysvětlit.
Nakoupili jsme spoustu datlí. Jsou výborné, ale příšerně sladké. Lepí se na prsty jako med.
Večer jsme se vrátili do hotelu nad Ghardaïou. S bráškou jsme vylezli na zídku před hotelem. Měli jsme nádherný výhled nejen na město, ale i na fotbalové hřiště pod hotelem. Zrovna se tam hrálo jakési utkání.
Zdálo se, že jde o finále mistrovství světa. Hráči byli do své hry velice zapálení. Byla to komedie. Na udusané hlíně pobíhala zmateně dvě mužstva. Každou chvíli se nějaký hráč skácel k zemi. Vypadalo to, že má epileptický záchvat nebo umírá. Rozhodčí pískal snad pořád.
Po závěrečném hvizdu se vítězné mužstvo seběhlo a válelo se radostí v jednom velkém chumlu. To se ovšem nelíbilo zhrzeným poraženým protivníkům. Přiběhli k vítězům. Místo gratulací začaly rány a kopance. Chumel se proměnil v nepřehledný zmatek. S bráškou jsme se chechtali jako blázni.
Po nějaké době se hráči uklidnili a rozešli se po svých. Nám zbyl už jen západ slunce. Byl nádherný. Rozhodně stál za to!
Seděli jsme na zídce a pozorovali v údolí ožívající město. Teplý vánek nám čechral vlasy. Muezzin svolával k modlitbě. Zář velikého slunečního kotouče, který pomalu mizel za obzorem, barvila budovy a věžičky do oranžova. Do toho zelené ostrůvky palmových hájů s datlemi. A za tím vším nekonečná Sahara…
Po návratu ze Sahary se blížil náš odlet. Jeli jsme s maminkou do hlavního města Alžíru vyřídit povinnosti související s návratem domů. Bylo to asi tři dny před odletem.
Naposledy jsme se vykoupali v moři. Krásná Tipasa to sice nebyla, ale i tak to bylo loučení. Naposledy jsme nakrmili opice v Opičím údolí. Naposledy jsme se prošli po Beni Slimane.
Dva dny před odletem jsme já, White a Ibrahim navštívili naposledy říčku u BS, naši oázu. Vypustili jsme tam na svobodu všechny naše želvy. Bylo to smutné loučení. Všem nám bylo trochu úzko.
Jak už jsem se zmiňoval, den před odjezdem jsme se rozloučili s Ibrahimem. Ale nejen s ním. Přišel i Rašid. Kdysi úhlavní nepřítel. Jeho banda postávala opodál. Tvářili se přívětivě. Občas nám někdo zamával. Přeci jen si na nás zvykli. A teď všechno končilo.
Rašid podal ruku mně i bráškovi, poplácal nás po ramenou a cosi pronesl v arabštině. Možná zavzpomínal na dobu, kdy jsme si v „době míru“ čutali na plácku před domem.
Brzy ráno jsme odlétali. Seděl jsem u okénka. Po startu letadla jsem se přitiskl ke sklu a upřeně sledoval mizející pevninu. Ještě dlouho poté, co zmizel poslední kousíček afrického kontinentu.
Hlavou se mi překotně míhaly obrazy z více než ročního pobytu v Alžírsku. Opřel jsem hlavu o opěrku, pevně sevřel madla, podíval se na strop letadla a pak zavřel oči.
S umíněností sobě vlastní jsem v duchu pronesl:
VRÁTÍM SE!
Epilog
O několik měsíců později se mi dostal do ruky inzerát s náborem na námořní učiliště v Děčíně. Hned jsem věděl, že je to to pravé.
Okamžitě jsem s pomocí maminky kontaktoval Československou námořní plavbu. Dva roky jsem s jejím ústředím intenzivně komunikoval. Posílal jsem životopis, vysvědčení a neustále je bombardoval ujišťováním, že právě já jsem ten pravý, koho vybrat. Zmínil jsem i své zkušenosti z Alžírska.
Z celých Čech přijímali pouze dvacet žáků. Prošel jsem hustým sítem.
Přijali mě!
Zdárně jsem se vyučil a 13. května 1987 jsem nalodil na svou první námořní loď.
Tony Black
