Šárka, ach bože Šárka!

Šárka. Ach bože, Šárka!

Něžné hříbě s velkýma hnědýma očima a ústy. Husté černé vlasy, byť nakrátko ostříhané, zdobily tu něžnou tvář. Postava, sice stále dětská, dávala tušit budoucí osud této dívky. Modelka! Dlouhé nohy, vrozená elegance pohybů, jiskřičky v očích. Nezdolná energie a optimismus. Vtip, šarm, inteligence. A navíc to jméno! Šárka! Zkuste si ho vyslovit. Úplně vidím tu rozkošnou bytost svádějící Ctirada.

Zjevila se nečekaně. Několik měsíců před naším návratem domů. Přicestovala se svou maminkou za otcem, který zde pracoval.

Láska na první pohled existuje!

Byl jsem očarován. Ihned jsem věděl, že tahle dívka sehraje v mém životě důležitou roli. První láska! Amorek se rozhodl, že už se dál nebude „pinožit“ a hledat po světě zamilované dvojice. Prostě všechny šípy ze svého toulce vystřílel do mé hrudi. Udělal si z mého srdce jehelníček.

Jsem tomu línému darebovi docela vděčný.

Prožil jsem několik měsíců v euforii, mlžných oblacích a sladkých nadějích. Šárka jako správná žena brzy vycítila, co se se mnou děje. Provokovala, trápila mě koketováním s jinými, házela očkem, culila se a pozorovala mě.

Snažil jsem se ze všech sil udělat na ni dojem. V moři jsem se vrhal do nebezpečných vln, dráždil vzteklé opice, chránil ji před drzými arabskými klučiny. Zaháněl jsem je vražedným pohledem a výhrůžnými posunky. Při dětských hrách jsem vždy prohrál pro blaho Šárky.

Jednou jsme si hráli v autobusu, který nám občas řidič půjčil. Byla to taková naše klubovna. Hráli jsme hru Vadí, nevadí.

Ten den jsme my děti byly na procházce poměrně daleko od Beni Slimane. Našly jsme kaktusy s plody, které se daly jíst. Jmenují se opuncie. Otrhaly jsme je, ale nezralé zůstaly. Nikde jinde v Beni Slimane takové místo nebylo. Alespoň ne poblíž.

„Tak co, Blacku? Vadí, nevadí? Půjdeš a přineseš plody z toho kaktusu! Vadí? Dej fant!“

To byl krutý nápad. Bylo to nebezpečné. V noci a sám…

Ale dát fant? A ponížit se před Šárkou? Projevit slabost?

Nemožné!

Jenže zemřít kdesi ve tmě mě také nelákalo. Jak z toho ven?

„Dobře, ale víte, že nesmíme chodit nikam sami. Natož v noci. White půjde se mnou.“

Po krátké poradě děcka souhlasila. White z toho nebyl nadšený, jenže nechtěl být za poseroutku.

Usilovně jsem přemýšlel, jak z toho ven. Než jsme vystoupili z autobusu do tmy, pronesl jsem:

„Pokud se do dvou hodin nevrátíme, uvědomte rodiče.“

Snažil jsem se to pronést hlasem odsouzence, který na šibenici vyslovuje svá poslední slova.

Podíval jsem se na Šárku. Tvářila se starostlivě. To mě zahřálo u srdce.

Nasadil jsem smutný obličej.

„Tak ahoj.“

Znělo to jako poslední sbohem.

Vykročili jsme do tmy.

Děcka se polekala.

„Ne, počkejte! Vraťte se!“

Nakoukl jsem s hrdinným a odhodlaným výrazem zpět do autobusu.

„My to zkusíme. Třeba se nám nic nestane.“

„Ne! Ne! Bude průšvih! Pojďte zpátky!“

„Tak dobře, ale klidně bychom…“

Juknul jsem na Šárku.

Usmála se na svého hrdinu a já byl v sedmém nebi.

Nedlouho poté jsem zaslechl Šárku, jak v hloučku děvčat vychvaluje jakéhosi Bocina. Prý je roztomilý, má ho už dlouho a má ho moc ráda.

Byl jsem zdrcen.

„Tak Bocin! Nějakej nafoukanej spratek! Máš štěstí, Bocine, že jsi pěkně daleko. To by byla nakládačka!“

Tu noc jsem se převaloval v posteli a cedil skrz zuby:

„Bocin, tak Bocin! Zmetek jeden.“

Ráno se vše vyjasnilo.

Nenápadně a lhostejně jsem se Šárky zeptal:

„Tak co? Už jsi napsala Bocinovi? To je ten kluk, co s tebou chodí do třídy?“

Šárka pochopila a rozesmála se.

„Ale ne! To je můj jezevčík.“

Ta úleva!

Často se tato malá provokace stala předmětem našeho škádlení i v budoucnu. Tvářil jsem se, že nevěřím, že je Bocin pes. Šárka mě na oplátku horlivě přesvědčovala o opaku.

Byla to naše hra.

Dny v její přítomnosti mě činily šťastným. Jak už jsem se zmínil, zanedbával jsem i Ibrahima. Skotačili jsme ve vlnách, šnorchlovali, s dětmi chodili na výpravy. Hráli jsme si v areálu školy, pořádali dětské diskotéky.

Pamatuji si, že v té době vládla skupina Boney M.

Čas utíkal jako voda.

Nikdy jsem nevyjevil Šárce své city. Snažil jsem se, aby ostatní nic nepoznali.

Ale Šárka věděla své.

Až jednou…

Blížil se čas našeho návratu do Čech. Zbývalo pár dní.

Naše dětská banda si hrála u školy. Navečer se začali jeden po druhém trousit domů. Nevím, jak se to stalo, avšak náhoda to nebyla. Možná děti vycítily, že chceme být sami.

Zůstali jsme jen já a Šárka.

Sedli jsme si do teplého písku na pískovišti. Dlouho jsme jen tak tlachali a rozebírali naše dětské příhody. Aniž bychom si toho všimli, úplně se setmělo.

Šárka přestala štěbetat.

Rozhostilo se ticho.

Po chvíli se zeptala:

„Těšíš se domů?“

Sebral jsem všechnu odvahu dvanáctiletého hocha. Porušil jsem zásadu chlapeckého světa: nikdy neprojevuj dívce své city.

Teď, nebo nikdy!

Snažil jsem se nezakoktat.

„Ne, netěším.“

„Proč?“

„Ty tam nebudeš.“

Vydechl jsem s lítostí v hlase.

Zatajil jsem dech a čekal, co se stane.

A pak to přišlo.

Na mé rty usedl motýl.

Byl voňavý a hebký. Polechtal mě sametovými křídly. Poseděl jen vteřinku a pak se opět vznesl.

Ano, čtenáři.

Byl to ten nejhezčí polibek, který jsem kdy dostal.

Nic ho nepřekoná.

Byl totiž první.

Byl jsem v šoku. Srdce bláznivě tlouklo. Byl jsem šťastný a zároveň smutný.

Teď, když jsem Šárku získal, ji zanedlouho zase ztratím.

Šárka si lehla na záda. Udělal jsem totéž. Naše ruce se po krátké chvilce našly a prsty se něžně propletly.

Nemluvili jsme.

Jen jsme se dívali na to tmavé africké nebe. Kdosi na něm rozházel zlatý prach.

Pozorovali jsme noční oblohu.

Uvědomil jsem si, že to pravé dětství končí. Blížíme se světu dospělých.

Přerušila ticho.

„Mám tě ráda.“

Další blesk projel mým tělem. Snažil jsem se ovládnout třes.

Něžně jsem jí stiskl ruku a vysoukal ze sebe:

„Taky tě mám rád. Ale nikomu to, prosím, neříkej. Dělali by si z nás legraci.“

Pronesl jsem trochu zbaběle.

„Neřeknu.“

Ještě chvíli jsme si mlčky užívali tu atmosféru něhy a pozorovali hvězdy.

„Měli bychom jít. Budou nás hledat.“

„Já vím.“

Pomalu jsme vstali a oprášili písek.

Naše ruce se znovu spojily.

Tak jsme došli až před náš panelák. Šárka bydlela o dva vchody dál. Naše dlaně se opustily.

„Tak ahoj!“

„Ahoj, zítra.“

Už jsme spolu o samotě nikdy nemluvili.

Druhý den jsem se tvářil, jako by se nic nestalo. Prostě jsem se styděl. Šárku to asi trochu mrzelo, i když jsem se k ní choval stále pozorně a galantně.

Nastal den před jejím odjezdem domů.

Rozloučil jsem se s ní v dětské partě.

Prostě jednoduché:

„Ahoj, tak se měj.“

Bylo vidět, jak ji moje neosobní chování mrzí.

Byl jsem takový zbabělec!

Nastal večer.

Druhý den, 5. srpna 1980, Šárka odlétala domů.

Seděl jsem v pokojíku jako hromádka neštěstí.

Takhle to nemůže skončit!

Vystřihl jsem z čtvrtky kartičku velikosti vizitky. Na jednu stranu jsem napsal svoji adresu a na druhou otázku:

„Napíšeš?“

(No nejsem já slaďouš?)

Vydal jsem se na své největší africké dobrodružství.

Plížil jsem se jako zloděj do vchodu, kde bydlela Šárka.

Tak, a teď se dostat do druhého patra.

Přitiskl jsem se ke stěně. S tlukoucím srdcem jsem postupoval nahoru.

Co když se někde otevřou dveře a zeptají se mě, co tu pohledávám?

„Copak? Jsem zamilovaný do Šárky, nesu jí svou adresu a škemrám o dopis. To je přece normální!“

Tak tohle bych nepřežil.

Raději bych spolkl jedovatou černou stonožku s oranžovým břichem.

Ale povedlo se!

Rychle jsem položil kartičku na rohožku a zdrhal.

Ta úleva, že mě nikdo nenachytal!

Druhý den Šárka odletěla domů.

Napsala?

Ano!

Její tatínek mi vyprávěl, že kartičku našla právě ona a měla ohromnou radost.

Tatínek si to nenechal pro sebe a já měl z ostudy kabát.

Tony Black