Článek
HOVNÍKOVA POMSTA
Hovník se ocitl ve vzduchu, ale než stačil nabrat výšku a rychlost, jeho veliké oči zaznamenaly pohyb. Instinktivně sebou smýkl do strany. Černý rozevřený zobák ho minul jen o vlásek.
Vlaštovka! Uvědomil si s hrůzou. Úhlavní nepřítel much. Co jen spolykaly tyto věčně hladové dravkyně jeho sourozenců a kamarádů!
Nastal boj o život. Málokdy se podařilo nějaké mouše uniknout. A Hovník byl zkušený, chytrý a rychlý. Ale vlaštovku setřást nemohl. Děsilo ho pomyšlení, že se stane potravou vřískajících hladových dráčků, kteří se mačkají v hliněném hnízdě kdesi ve chlévě. Nenasytně natahují krky končící rozevřenou tlamou připomínající bezedný trychtýř. Jeho křidélka nemohla konkurovat černým křídlům zlého ptáka. Zuřivý klapot tmavého zobáku a lačné, chamtivé, žádostivé skřeky měl stále za zády. Hloupí lidé tomu říkají švitoření.
Kličkoval, uhýbal, měnil rychlost, výšku i směr. Už to dlouho nevydrží. Věděl, co musí udělat. Měl štěstí. Domek na kraji městečka měl krásná, veliká okna jako zrcadla. Hovník před jedním z nich zpomalil a pak prudce změnil směr. Dravec v domnění, že je před ním volný prostor, v plné rychlosti narazil do skla.
Plesk! Až z černého zobáku byla tahací harmonika. Nepřítel padl mrtev na parapet.
Jojo, kdo jinému jámu kopá, až se ucho utrhne. Výsměšně bzukl Hovník moudro, které zaslechl ve škole, když nějakému žákovi olizoval svačinu.
Unavený a vyděšený Hovník zalezl do škvíry nad trámem a usnul. Brzy ráno se probral. Chvíli nastavoval křidélka slunci. Králičích bobků, kravinců, slepičinců a hnoje všeho druhu měl plný sosák. Chce to změnu. Pak ho napadla skvělá myšlenka. Vždyť poblíž je Muschelinská restaurace! Lidé jí říkají nemocnice. Polkl sbíhající se sliny, div se neudusil. Takový obvaz pěkně uleželý a voňavý… Mňam! A už byl ve vzduchu směrem k Eldorádu.
Nádherné aroma rozkládajících se odpadů ho neomylně dovedlo k cíli. Usedl na kontejner před spalovnou. Bylo tam pěkně živo. Bzukot, div moucha neohluchla. Smích, hádky, hlahol, mlaskání, říhání, strkanice a rvačky o to nejlepší Muschelinské menu. Hvězdou jídelního lístku byl černý, cukrovkářský amputovaný palec. Jak byl slaďoučký a líbezně vonící! Vytrousili ho zřízenci nedávno propuštění z vězení. Nikdo jiný ve spalovně pracovat nechtěl.
A pak ji spatřil. Nádherná zlatá moucha, celá zářila a třpytila se jako drahokam. Jemný sosáček elegantně nasával lahodný džusík z pořádně nasáklé dětské pleny. Obzvlášť velké červené oči koketně mrkly na Hovníka. Nenápadně zvedla lesklá křidélka, aby mohl ocenit její dokonalé pozadí. A pečlivě udržované štětinaté nožky.
Jaký fešný cizinec, pomyslela si. A s Hovníkem se zatočil svět.
O chvilku později už seděl vedle krasavice.
„Ahoj, krásko! Jsem Hovník z kadibudské kolonie.“
„Nazdar, fešáku. Já jsem Bzučka z kolonie vepřína. Sosneš si?“ nabídla mu Bzučka místo na pleně.
„Jasan, to je sosáníčko!“ rozplýval se Hovník, když si naplnil útroby. „Vy se tedy máte!“ pronesl závistivě.
„To víš, uzavřeli jsme mírovou dohodu s vosami. Od té doby mají cizí mouchy útrum.“
„Že ty jsi hrdina, co málem zabil dědka?“ pohlédla obdivně na Hovníka.
„Málem? Shořel na popel!“ bzukl Hovník a pyšně vypnul chlupatou hruď.
„Ty to nevíš?“ udiveně pohlédla na Hovníka Bzučka. „Chalupa shořela, ale dědek se zachránil skokem do kamenné vany s vodou pár kroků od domu. Je mi líto, že vaše kolonie je zničená.“
„To není možné,“ vrtěl nevěřícně hlavou.
„Tak polet!“ vybídla ho Bzučka.
Přistáli na rámu ve druhém patře.
„Přebalííít!“ vřískala zafačovaná osoba na lůžku.
Ten hlas, to protivné mručení a vzteklé brebentění! Je to dědek! Vrahoun, který se zasloužil o krásu kadibudské kolonie.
Za chvilku přiletěla sestra.
„Ale dědo, vždyť to není ani hodina, co jsem vás umyla! To si nemůžete říct dřív?“ unaveně vzdychla.
„Nejsem žádný tvůj děda! A koukej mě umýt měkkou houbičkou. Ne že mě budeš drhnout kartáčem!“ šikanoval sestru dědek. „Jinak řeknu při vizitě, že se o mě nestaráš.“
A plácl sestřičku přes hezký zadek, až to plesklo. Přitom se chlípně uchechtl.
„Tak co, už mi věříš?“ tázala se Bzučka.
„Ten netvor musí konečně zemřít!“ pronesl chmurný soud nad staříkem Hovník. „Ale jak to provést?“
„Mám nápad!“ nadšeně si zamnula chlupaté nožky Bzučka.
„Cecil! Cecil byl ve skutečnosti sameček mouchy tse-tse z dalekého Muchostánu. Dostal se k nám v cestovním zavazadle,“ osvětlila přítomnost Cecila. „Byl to maličký mušáček, tak jsme se ho ujali. Jenže tse-tse se špatně vyslovuje,“ vysvětlovala Bzučka. Přitom trošku Hovníka poprskala. „Proto Cecil. Mušky z jeho rodu jsou velmi užitečné. Roznášejí na lidi spavou nemoc. A jak se projevuje spavá nemoc, žáku Hovníku?“ Zatvářila se přísně jako učitelka.
„Horečky, bolesti kloubů, zmatenost, ale především denní klimbání a v noci nežádoucí aktivita!“
„A?“
Rozpačitě šustil křidélky Hovník.
„A to leze nemocničnímu personálu dost na nervy. Nedovtipo! A která sestra má příští týden noční?“
„Vzteklá Helga!“ odpověděla si.
„Jo táák! Ty jsi ale mazaná, krásko,“ polichotil Bzučce.
Cecil lhostejně dřepěl na kraji obrubníku a mžoural do sluníčka. Usedli vedle sebe.
„Cecile, potřebujeme píchnout!“
„Jsem tak unavený,“ ospale mrkal Cecil.
„Jen jednou píchneš a můžeš zase spát,“ nedala se odbýt Bzučka.
„Dobrá, tak ho přiveďte,“ zíval Cecil.
„To musíš s námi.“
„CÓÓÓ? Chcete mě zabít?“ snažil se vykroutit ze svého slibu Cecil.
„Tak hele, Cecile,“ spustila přísně Bzučka. „Jseš tady ilegálně, a jestli nám nepomůžeš, pomažeš zpátky do Muchostánu.“
„Vyděrači!“ pronesl ukřivděně, ale přidal se k protidědkovské koalici.
„Vidíš ten nos, co mu trčí z obličeje?“ ptala se Bzučka, když dosedla na okenní rám dědkova pokoje. „Tak leť, vraž do něj to svoje šídlo a mazej pryč!“
Cecil přistál dědkovi na špičce nosu. Staroch ucítil svědění, otevřel oči a začal šilhat na vetřelce. Cecil se nadechl. Poté vrazil sosák hluboko do nosní dutiny.
„Jauuuu!“ kvičel dědouš. „Mouchááá!“
„Mouchááá, pomoc, mouchááá!“
Sestra, která měla službu, se otráveně přišourala do pokoje.
„Co je, dědo? Zase podělanej?“ přehazovala žvýkačku v puse.
„Jsou tady mouchy, náno! A chtějí mě zabít!“
„No jo, už aby to bylo,“ zabručela sestra a praskla růžovou bublinu.
„Jen počkej, náno pitomá, až budu po večeři, to bude hnědej kopec!“ zlomyslně vyhrožoval stařík.
„Klidně! Noční má Helga a ta se s vámi mazat nebude!“
Od té doby dědek v noci nespal a ve dne ho pošťuchovali a otravovali Bzučka s Hovníkem. Byl čím dál protivnější a vzteklejší. Sestřičkám dělal ze života peklo.
Až přišla osudná noc. Noční měla Helga. Kmet tu noc provřískal příkazy: „Přebalííít! Mám hlad! Mám žízeň! Chci tohle, chci tamto!“ a tak dál.
Za svítání se objevila ve dveřích Helga. Sto dvacet kilogramů její živé váhy se chvělo vzteky. Oči zakalené šílenstvím upnula na starocha.
„Co čumíš, almaro! Koukej mě přebalit, ať nemám opruzeniny!“ nařizoval staroch.
„Jistě, dědečku. Jen vám naklepu polštář, ať můžete hezky hajat.“
Vyškubla mu polštář zpod hlavy. Dřív než dědek mohl zareagovat, měl polštář v ústech i v nose. Helga ho přikryla svými sto dvaceti kilogramy a tiskla polštář ze všech sil.
A tak za ranního kuropění smrt na dědka zuby cení. Ještě jedno zaúpění ozve se. Jen jednou, a pak už ne. Už víckrát ne!
„Chudáček dědeček,“ uchechtla se Helga, když sundávala polštář. „Zřejmě infarkt. A já se s tou resuscitací tak snažila.“
Ale to už nikdo zkoumat nebude.
Bzučka s Hovníkem hned za svítání letěli na místo činu. Postel už byla nově povlečená. Dědek nikde. Všechno však už věděli od komárů a nočních motýlů.
Seděli na parapetu a drželi se za chlupaté nožky. Pozorovali, kterak se životodárný kotouč zvětšuje a hřeje víc a víc. Bzučka složila velkou hlavu Hovníkovi na rameno.
„Víš, co mi můžeš?“
„Co? vlézt na záda,“ špitla a její červené oči se proměnily ve žhavé uhlíky.
A byla láska! Veliká láska! A z té velké lásky bylo mnoho vajíček, pak larviček a nakonec mušky.
Dřív než vezmeš, čtenáři, do rukou plácačku nebo pověsíš v kuchyni smrtonosnou mucholapku, vzpomeň si na Hovníka a Bzučku.
Pro dědka nebyla uroněná žádná slza.
Během psaní této povídky zemřely miliony nevinných mušek.
Tony Black
