Článek
Procházeli jste se někdy po ulicích Bombaje, Káhiry, Tokia nebo jste kormidlovali zaoceánský kolos na řece Mississippi či v Suezském průplavu? Mrzli jste někdy v zimě v Kanadě? Zažili jste na vlastní kůži ostrý poplach opuštění lodi? Smočila vás sprška z Niagarských vodopádů? Přejedli jste se někdy vlastnoručně nachytaných kalamárů? Koupali jste se na pláži, kam nevstoupila noha Evropana? Čistili jste ucpaný záchod holýma rukama? Zvraceli jste několik dní v kuse, a přitom vykonávali těžkou práci?
Že ne?
Tak si sedněte na své rozmazlené prdelky a strýček Tony vám o všem povypráví.
Takže:
V květnu 1987 jsem dostal telegram povolávající mě k nalodění na námořní loď Blaník. 13. 5. jsem se s lodním pytlem na zádech vyrazil do Prahy na ústředí ČS. námořní plavby (dále jen ČNP). Na lodi jsem strávil 7 měsíců a 9 dní v kuse. Tedy ne, že bych nevstoupil na suchou zemi. Byla to však nepřetržitá služba. Včetně sobot a nedělí. Každé volno jsem si musel nadělat přesčasy nebo vyměnit službu s kamarádem. Byla to tvrdá práce, polovojenský život, dril, ale také úžasné cestování, zážitky a romantika.
Na ústředí jsem potkal spolužáka Petra. Byl jsem rád, že je tam někdo známý. Ostřílení mořští vlci se družili, smáli, vyprávěli si. My postávali opodál a čekali, co bude. Posadili nás do autobusu ČNP. Vyrazili jsme směr Chorvatsko, přístav Kardlejevo. Mimochodem, tento autobus včetně řidiče si „zahrál“ ve filmu Bony a klid. Veksláci v něm směňovali západním turistům peníze.
Po zhruba 24hodinové cestě jsme dorazili do Kardeljeva. Popadl jsem svůj lodní pytel a vystoupal poprvé po trapu (lodních schodech) na palubu námořní lodi. Tam nás čekal další spolužák, Láďa. Na Blaníku byl již několik měsíců. Byli jsme šťastní, že nám někdo poradí, co a jak.
Na úzkých chodbách se slabým osvětlením, zaplněných cigaretovým dýmem, panoval chaos. Alespoň mně to tak připadalo. Hluk, potácející se opilí námořníci, kteří zdravili své kamarády. Do toho jacísi chlápci s vysílačkami, kteří se marně snažili přeřvat ten rámus. Byli to důstojníci a námořníci ve službě. Řídili nakládku lodi. Chodby byly přeplněné lodními pytli.
„Máš rum?“ drcnul do mě jakýsi mořeplavec.
„No mám, ale…“
„Dej pokoj, Karle! Přijď ke mně na kabinu. Nech je, ať se ubytují!“ odháněl dotěru Láďa.
Fousáč nespokojeně zamručel a odpotácel se loudit rum někam jinam.
Pro vysvětlení. Na našich lodích se dal koupit značkový alkohol, který u nás tehdy nebyl dostupný. Whisky, gin, vodka Smirnoff atd. Jednou týdně lodní hospodář otevřel kantýnu a každý si mohl koupit značkový alkohol, cigarety, žvýkačky, hygienické potřeby, čokolády atd. za výhodné ceny. Takže každý měl plné zuby značkového pití. Tuzemák byl vzácnější než whisky.
Povinností každého naloďujícího námořníka bylo přivézt láhev rumu. My o tomto nepsaném pravidle věděli.
Láďa nám ukázal naše kabiny (kajuty). Měl jsem štěstí. Bydlel jsem sám. Kajuta byla vybavena umyvadlem, dvěma postelemi nad sebou, malým stolem, polstrem (malým gaučem), skříní, nočním stolkem a židlí. WC a sprchy byly společné na chodbách.
Láďa nás vzal k sobě na kajutu, aby nám vysvětlil život a řád na lodi. V kabině sedělo již několik námořníků. Vyloďující, ti byli nejveselejší, ti, kteří budou ještě ve službě pokračovat, a nováčci. Řev, dým, pach alkoholu, řehot.
Přivítal nás Láďův spolubydlící. Podal nám ruku. Představil se. Podíval se na mě a pronesl:
„Ty tady hledáš romantiku, viď? Tu tady nenajdeš!“
Vydal se potácivým krokem k umyvadlu, rozepnul si poklopec a přede všemi se vymočil do umyvadla.
Jsem rád, že se mýlil. Romantiky bylo spousty. Jen ji chtít pustit do svého srdce.
O tom však příště.
Děkuji za pozornost.
Váš Tony Black
