Článek
Tipasa 1980
Pokud bylo moře neklidné, šnorchlovat se nedalo. Vlny by nás omlátily o skály. Zábava však nebyla o mnoho menší. Měli jsme nafukovací matrace a bláznili ve vlnách. Nebo jsme velké vlny proskakovali šipkou. Bylo to trochu riskantní — všechno se muselo dobře načasovat. Dostat se do lomu velké vlny bylo nebezpečné. Voda vás pak mlela pod sebou a smýkala po písečném dnu.
Taky se mi to stalo. Věděl jsem, že jsem to špatně načasoval, ale už bylo pozdě. Pořádně jsem se nadechl a pak začal tanec. Neuvěřitelná síla se mě zmocnila jako třísky. Naprosto bez kontroly jsem byl vláčen po dně, kutálel se, metal kotrmelce, narážel hlavou o písek. Chvilkami jsem nevěděl, kde je dno a kde hladina. Trvalo to asi patnáct vteřin. Zatraceně dlouhých!
Pak nejhorší nápor vírů a proudů přestal. Narazil jsem rukou na dno. Ještě že tak — alespoň jsem věděl, kde je hladina. Rychle jsem se odrazil, vystřelil nahoru a s úlevou se nadechl. Vylezl jsem celý sedřený od písku. Maminka se zhrozila a už mě nechtěla pustit do vody. Jenže dívat se na řádící kamarády a být na pláži? To tedy ne! Hups — zpátky do vln.
Když jsme se konečně unavili, lehli jsme si do horkého písku a mžourali do sluníčka. Stavěli jsme hrady, hloubili tunely, navzájem se zahrabávali. Tohle všechno znáte z dovolených. Uvědomte si však, že v roce 1980 se hned tak nějaké dítě k moři nedostalo. A když už, tak do Rumunska nebo Bulharska. Ale tohle bylo určitě lepší!
PLÁŽ Tipasa
Před hotelem byly krásné tenisové kurty s umělým povrchem. Několikrát jsme si tam zahráli, jenže v té výhni se to dalo vydržet maximálně hodinu. Navíc White pokaždé dostal na frak (jsem v tenisu velmi dobrý 😄). Končilo to vztekáním a hádkou.
Někdy jsme vyškemrali dinárky na colu. Šli jsme do chládku na bar v recepci. Recepce byla v hezkém podloubí ve stínu. Vidět odtud bylo na moře i před hotel. Navíc tam profukoval příjemný, mírný průvan. Nejvíce nás fascinoval prosklený bazén. Měli jsme zakázané tam chodit. Varovala i cedule pod schodištěm: Jen pro hotelové hosty! Jenže zakázané ovoce je tak slaďoučké a voňavé!
Cumlali jsme colu a sledovali chlapíka, který se po skoku do vody nořil téměř na dno v gejzíru bublin. „Tam musí být skákací prkno!“ Podívali jsme se na sebe. „Jdeme?“ — „Jdeme!“
Vyběhli jsme po schodech nahoru. V patře se nacházel luxusní bazén obklopený hotelovými pokoji. Z nich se vycházelo rovnou k vodě. Okolo bazénu leželo několik načinčaných paniček s módními časopisy. Každá měla sluneční brýle. Slunilo se tam i několik fešáků s pekáči buchet místo břicha a snažili se na ně udělat dojem. Paničky se tvářily, že je to nezajímá, ale pohazovaly hřívou a špulily luxusní pozadí.
Rychle jsme zhodnotili situaci. Žádné nebezpečí! Paničky nás neklidně pozorovaly, posunuly brýle na čela a nedůvěřivě si nás měřily v předtuše konce navazování kontaktu s fešáky. Zahlédli jsme skákací prkno. Bylo po idylce.
S chichotáním jsme obsadili prkno a začali vyvádět. Šipky, kufry, skoky do dálky. Voda stříkala kolem jako fontána na náměstí. Paničky otráveně zavíraly zmáčené časopisy a stěhovaly lehátka dál od vody. Fešáci nás zamračeně pozorovali. Tihle dva drzí gauneři jim překazili lov!
Rád na to vzpomínám. Vydováděli jsme se dost, leč naše radovánky ukončil přivolaný personál hotelu. Ptali se nás na číslo pokoje. S nechápavým úsměvem jsme odpovídali „no comprende“ (nerozumím). „No comprende“ nás nespasilo. Byli jsme slušně, leč důrazně vypoklonkováni. Seběhli jsme schodiště a rozloučili se s personálem vyplazenými jazyky a dlouhým nosem. Dnešní děti by vystrčily prostředníček.
S chechtáním jsme uháněli na pláž, abychom se rychle pochlubili dětské komunitě. „Nechte si svůj chlór, pitomci. My máme moře!“ Dětska závistivě poslouchala, co si ta mafiánská dvojice Black and White dovolila. Tvářili jsme se důležitě a neohroženě. Moc mi záleželo na tom, abych udělal dojem na jistou dívku. Ale o tom až v poslední kapitole.
Příhodu jsme okořenili vymyšlenou historkou. Honilo nás kolem bazénu nejméně deset Arabů, kteří za mocného povzbuzování paniček a fešáků chtěli ukončit naše drzé životy utopením v bazénu. My se však jako lasičky prosmýkli a prokličkovali k východu. Při útěku se nám podařilo strčit alespoň dva Arabáče do vody. Dětska nám moc nevěřila, přesto jsme byli hrdiny.
Blížil se večer, začali jsme balit. Moc se nám nechtělo. Cesta zpátky byla dlouhá. Druhý den se však vyráželo znovu. Nejezdili jsme jen na Tipasu, ale i na jiná kouzelná místa u moře. O tom příště.
Děkuji za pozornost.
Tony Black.
