Článek
Jak už jsem se zmiňoval, jezdívali jsme k moři i na jiná místa, než je Tipasa. Všechny už si nevybavím. Je to moc dlouho. Na jedno místo však nezapomenu. Naši rodičové dumali nad tím, jak ušetřit potomky i sebe té trmácivé cesty k moři.
Přišli na nápad. Najít hezkou pláž, tam se utábořit a přespat. Ušetřili jsme tím spoustu času, který bychom jinak strávili v autobusu. Ne všichni v Beni Slimane byli tak dobrodružně ladění, nebo měli menší děti. Nakonec se však domluvilo asi deset lidiček. Nasedli jsme do barkasů a vyrazili vstříc dobrodružství.
Objížděli jsme pobřeží a hledali vhodné tábořiště. Všude byl nějaký kaz. Špatný přístup do vody, příliš blízko města, moc domorodců, ošklivá pláž atd. Vypadalo to beznadějně. A najednou… našli jsme ráj! Alespoň pro nás kluky.
Drkotali jsme po zapomenuté cestě k moři. Končila u krásné, velké tůně napájené přítokem. Vzrostlé stromy kolem vrhaly příjemný stín. Náš taťka zajásal: „To bude rybařina!“ Nemýlil se.
Vystoupili jsme z aut a my s bráškou vydechli s úžasem. Na nádherné pláži stály tři tanky. Bylo jasné, že zrovna nevyjely z továrny. Bylo znát, že jsou to pomníčky francouzsko‑alžírské války. Přesto měly vše, co má správný tank mít: pořádný pancíř, dělo, kola, pásy, poklop, střílny atd. Tak to bylo něco! Navíc k moři to bylo nejvýš 300 metrů. Pláž byla krásná, čistá, mělčina se postupně svažovala do hloubky. Domorodci nikde. Fantazie!
Utábořili jsme se. Blížil se večer. Otec nám půjčil rybářské pruty a šlo se na věc! Všichni propadli kouzlu rybaření. Byl to záběr za záběrem. Mělo to však malou vadu. V té tůni se daly chytit jen dvě stvoření: buď úhoř, nebo vodní želva. Žádné ryby.
Po každém nahození jsme se modlili, aby se na konci vlasce třepotal úhoř a ne želva. Želvy byly totiž veliké, vzteklé, a hlavně vydávaly příšerný smrad. Páchly ukrutně, jako bychom je lovili v septiku. Navíc zuřivě klapaly čelistmi. Vyluzovaly syčivý zvuk jako kobra. Vyndat háček z tlamy této příšery bylo nemožné. Zbývalo jediné: ustřihnout vlasec a tu mrchu strčit opatrně zpět do tůně.
Chytit želvu byla otrava. Museli jsme znovu navázat háček. Zato úhoři byli krásní, tlustí a hlavně nepáchli. Proč? To je mi záhadou dodnes. Bylo jich tam spousty. Museli jsme je pouštět. Všechny bychom nesnědli.
Rozdělal se oheň, připravily pánve a za chvíli se tábořištěm linula krásná vůně smažených úhořů. Oheň plápolal, hvězdy svítily. Baštili jsme a poslouchali mužské, kteří vyprávěli o svých zážitcích z jiných exotických míst. Bylo nám fajn. Už jsme se těšili na ráno, až zahájíme první tankovou bitvu.
Brzy ráno jsme s bráškou mazali na pláž prozkoumat tanky. Vnitřky byly vyrabované, viditelné šrámy na pancíři připomínaly nelítostný boj. Byli jsme nadšeni. Okamžitě jsme se vrhli do válečné vřavy. „Nabít! Provedu! Zamířit! Pal!“
Nejzachovalejší tank jsme pojmenovali Zrzek. Zbylé dva tanky byly náhradní. Náš tankový svaz pronikal hluboko do týlu nepřítele. Kosili jsme fašisty, ničili tygry a pantery. Pěchota byla rozprášená kulometem. Náš imaginární řidič Grigorij najížděl na ty prchající zbabělce. Drtil je pásy tanku.
„Zásah! Hoří! Skvělý zásah, veliteli!“ Ve velení jsme se spravedlivě střídali. Občas jsme dostali zásah i my. To jsme pak sesedli a přískoky v dešti kulek rychle obsadili další tank. Bitva pokračovala.
Generál White mě mnohokrát vyznamenal. Na mé hrudi se třpytilo mnoho medailí za chrabrost, zranění, udatnost v boji. Rovněž jsem hrdinou Sovětského svazu. Také se pyšním Řádem rudého praporu. Generál Black rovněž ocenil svého bratra. Oba jsme byli povýšeni do hodnosti majora.
Zraněním jsme se při takovém Armagedonu nevyhnuli. Přesto jsme na pokraji smrti zastavili valící se esesácké hordy. Po vykoupání v moři následovalo zázračné uzdravování. Zajatce jsme nebrali. Až na jednoho bestiálního esesáka. Tento schytal! Prásk do brady. Bum do nosu. „To máš za Julka!“ (Fučíka.) Plesk po hubě! White si taky přisadil: „To máš za kapitána Jaroše!“ (Padl u Sokolova.) Škemral o milost, ale nebylo mu to nic platné. Byl popraven ranou do týlu. Já vím. Zavání to válečným zločinem. Ale co! Stejně je to dávno promlčené.
Po vítězné bitvě jsme uháněli k moři. Bylo to asi 300 metrů. Měli jsme oblíbenou, trochu drsnou zábavu. Soutěžili jsme, kdo bude u moře dřív. Byli jsme bosí. Rozžhavený písek nebylo snadné překonat. Utíkali jsme ze všech sil vpřed. Bolestivé pálení chodidel a nártů nás donutilo několikrát se zastavit. Rychle vyhloubit důlek, stoupnout si do něj, schladit chodidla. Sebrat odvahu a běžet rychle dál. Vyhrával ten, kdo vydržel více bolesti. Vítěz se poraženému vysmál, že je bábovka. Myslím, že jsem nikdy neprohrál.
Koupání na tomto místě bylo dokonalé. Pláž byla nádherná a nikde nikdo. Chyběly jen palmy. Koupali jsme se tam dokonce i v noci. Pláž osvětloval měsíc, moře šumělo, voda byla teplounká. Hladina se leskla v měsíčním svitu. Na pláži bylo možné rozeznat obrysy našeho Zrzka. Poetické místo!
Ve dne jsme prozkoumávali také okolí. Uschlé keře a písek. Sem tam nějaká želva, štír, ještěrka nebo had. Ale v okolí tůně se dalo leccos vypozorovat. Sledovali jsme kudlanky, jak loví a baští svou kořist. Krutost tohoto hmyzu nahání husí kůži. Strašidelný zjev, mohutné přední pařáty svírající nebohou kořist, kterou baštily zaživa. Vždy pěkně od zadní části, aby co nejvíc trpěla. Ještě že potvora nemá dvacet kilo!
Objevili jsme chameleona. Byl to macek. Podezřívavě nás pozoroval jedním okem. Tím druhým hledal ústupovou cestu. Marně. Skončil v tašce, kterou jsme nosili pro případ, kdybychom našli něco zajímavého. Donesli jsme ho do tábořiště. Opět jsme byli za hvězdy. Chameleon zaujal i staré mazáky. Nechali jsme ho prchnout na strom. Cestou měnil barvy podle kůry a listí. Šilhal okolo. Nakonec zmizel ve větvích.
Blížil se večer a s ním další báječná rybařina. Znáte lepší místo pro 12letého kluka?
Zubír, arabský přítel našich rodičů. Já a nevlastní otec. Naše tábořiště.
Navštěvovali jsme toto místo moc rádi. Jenže vše má svůj konec. Skončilo to ze dne na den. Chtěl jsem se vykoupat v moři, než se ostatní probudí. Táborníci spali kolem ohniště na dekách. Spokojeně funěli a oddychovali.
Všimnul jsem si podezřelé hromádky na okraji tábořiště. Přijdu blíž. „Vždyť jsou to doklady našich rodičů a ostatních!“ Zhrozil jsem se. Probudil jsem rodiče. Byli jsme v noci okradeni! Zloděj či zloději sebrali všechny peníze, foťáky a jiné cennosti. Byli to slušní zloději. Nejen že nás nechali žít, ale vrátili nám to nejdůležitější – naše pasy.
Všemu byl konec. Už jsme se tam nikdy nevrátili. A to je pro dnešek vše. Pomalu spějeme do finále. Ještě nevím, zda příští kapitola bude tou poslední. Moc se mi nechce opustit tento kouzelný, bezstarostný dětský svět.
Děkuji za pozornost. No, nechme se všichni překvapit!
Major Tony Black
