Článek
V minulosti, když číst uměl jen farář a občas někdo z vrchnosti, většina obyvatel disponovala těmi naprosto zásadními znalostmi. Kdy je potřeba zasít, jak se správně peče chleba, jak se pozná podle mraků nejbližší počasí, a co je potřeba v tom případě dělat. Lidé se uměli v relativně „jednoduché“ společnosti starat sami o sebe i jeden o druhého. I tehdy se kradlo, vraždilo a podvádělo. Farář mohl nevzdělance strašit peklem a šířit víru v mýty, protože negramotný zemědělec si je neuměl ověřit. Navíc byl pan farář, mimo jiné i díky svému vzdělaní, uznávanou autoritou. Což dnes učitel rozhodně není.
Víme víc, ale nevíme, co je důležité
Nyní se máme mnohem, mnohem lépe. Kromě toho, že déle žijeme, máme skvělé zdravotnictví, tak už nikoho nenapadne chodit kadit na dvorek do suchého záchodu. Všichni umí číst a mnozí dokonce v několika jazycích. Nikdy nebylo snadnější dostat se k informacím a ověřit si je.
Demokracie je slabinou sama o sobě
Demokracie je rozhodování většiny, čehož jsou volby typickým projevem. Berme volby v podobě, jak je známe my, a nikoliv pod hlavněmi příslušníků OMON, jak je znají v Rusku. Ovšem jak ukazuje růst preferencí nacionalistických, rasistických či antisystémových stran, většina se kloní k populistickým jednotlivcům a nerealistickým slibům. To v důsledku celou společnost poškodí, ale jak se říká, slibem nezarmoutíš a hlasy dostaneš.
Můžeme nadávat na drahý chleba a zároveň vědět, kdo je největším „pekařem“ (majitelem pekáren) v zemi. Můžeme si zoufat nad nekvalitním tousťákem, který za tři dny začne plesnivět (což babičky nechápou a jejich kváskový chleba nezvládne), ale zároveň mávneme rukou nad nesmyslnou stomilionovou dotací (ano, jde o 100 000 000 korun) na „inovování“ výroby toustového chleba.
Rozhodně netrpíme nedostatkem informací. Trpíme nevzdělaností, tedy umění rozeznat podstatné od nepodstatného. Necháme se zahrnout balastem a nejsme schopni rozlišit, čemu věnovat pozornost a co je důležité. Zdali provokace s průhlednými šaty nebo pochopení, co je to nacionalismus vedoucí k válce. Umět rozumět světu by nás měla naučit škola. A ta brutálně selhala. Jenže učitelé jsou v tom, alespoň částečně, nevinně.
Ryba smrdí od hlavy
Máme sice Ministerstvo školství (tedy politický, nikoliv odborný útvar) a Výzkumný ústav pedagogický, který by naopak měl být institucí odbornou. Přesto školství čím dál víc zaostává za sociálním, technickým i politickým vývojem. Člověk se ve škole naučí číst, psát a počítat, podobně jako ve škole 19. století, ale umění pracovat s dezinformacemi, počítači nebo s pochopením podstaty demokracie je to mnohem horší.
Pro důkaz není potřeba chodit daleko: stačí se středoškoláků zeptat, kde berou informace. Odpověď (osobní zkušenost) je tristní: Instagram a Tik Tok. Teď je alespoň jasné, proč bývalá ministryně financí je ochotná tancovat na Tik Toku nebo mluvit hlouposti převlečená za hranolku.
Počítačová gramotnost je na tom podobně. Zatímco mlaďoši bravurně zvládají práci s aplikacemi, tak vysoké školy raději zruší diplomové práce, protože pedagogové nejsou schopni nebo ochotni zkontrolovat, zdali je nenapsala umělá inteligence.
Poslední bod, občanská výchova, úplně strádá na úbytě. Opět stačí obyčejný pohovor s dítětem, které ani na střední škole netuší, co je to populismus a čím je riskantní. Nejde ani tak o učitelku zmanipulovanou ruskou propagandou, která mimo jiné ve své hodině prohlásila toto: „Ti Rusové byli v té oblasti Doněcka a Luhanska zabíjeni, likvidováni jenom proto, že to byli Rusové. A byli likvidováni vlastně opravdu ukrajinskými nacistickými skupinami tak, že se zatloukly dveře do baráku, ten barák se zapálil, stáhli se ti lidé zaživa z kůže, vraždily se děti a tak dále.“
Jde to, ale musí být vůle
Vzdělaný člověk může situaci zásadním způsobem změnit. Díky poznání, co může za ozonovou díru, se přestaly používat freony a současná mladá generace už netuší, o jak nebezpečný problém šlo. Do Krkonoš se vracejí lišejníky provazovky, které tam znečištění vzduchu vyhubilo. V devadesátkách byl boom „ekologické výchovy“, která nasměrovala tisíce lidí k vnímání problému se životním prostředím. Jde to, neboť byla vůle. Jenže ta teď chybí. Učitelé se pod taktovkou ředitelů snaží vyhovět ministerstvu, které neví co chce.
Neustále se mění pravidla, čím vzrůstá chaos v tom, co ještě platí a jak vlastně správně vyplnit požadované tabulky. Jeho „výzkumné ústavy“ sice zkoumají, ale výstupy mají několikaleté zpoždění. Jeden příklad za všechny: Národní ústav pro vzdělávání sice tvrdí, že každoročně vydává publikaci o nezaměstnanosti absolventů se středním a vyšším vzděláním. Ovšem jediná, na kterou je uveden odkaz, je z roku 2018. Když na něj kliknete, stránka není nalezena.
Populista versus učitel
Mediální výchova má podle Rámcového vzdělávacího programu „vybavit žáka základní úrovní mediální gramotnosti. Ta zahrnuje jednak osvojení si některých základních poznatků o fungování a společenské roli současných médií (o jejich historii, struktuře fungování), jednak získání dovedností podporujících poučené, aktivní a nezávislé zapojení jednotlivce do mediální komunikace. Především se jedná o schopnost analyzovat nabízená sdělení, posoudit jejich věrohodnost a vyhodnotit jejich komunikační záměr.“ Opět, stačí krátký pohovor s teenagerem a je jasné, proč „hranolková ministryně“ a „kohout Silver s bývalým premiérem“ mají tak obří čísla shlédnutí na Tik Toku. Protože škola naprosto fatálně selhává s tak základními atributy občanské výchovy, jako je rozpoznávání lží, a vysvětlením, proč je dobré lhářům z řad politiků nevěřit.
Výše napsané může vypadat katastroficky. A už za pár měsíců uvidíme, jestli jsem se mýlit nebo je situace ještě horší. K volbám totiž půjde spousta prvovoličů. Často přímo ze škol. A populisté mají u nich větší úspěch než učitelé.
