Autentičtěji už to nejde. Noclehy na divoko ve světě i u nás

V době, kdy umělá inteligence píše články, skládá básně i předpovídá počasí začne být autentický zážitek, vlastní písmo i negenerovaná fotka čím dál vzácnější. Možná, že skutečně pro pocit autenticity si bude stačit nasadit brýle. Následný propad do virtuální reality zařídí požadované vyplavení dopaminu. Dostaví se mírná euforie z překonaných výšin, hlubin nebo dálav, které se vlastně nekonaly.

Za trampského mládí jsme si pod sebe stlali buď uschlou trávu (od léta do pozdimu) nebo smrkové větevky, aby alespoň trochu byla zajištěná izolace od země. Pak přišly neforemné, ale funkční pěnové karimatky. A nakonec maličko nafukovací, které vykukují na fotografiích. Celta přes sebe je sice trochu izolant, ale její primární úkol je alespoň trochu na první pohled maskovat spáče. Je lepší, když o vás v noci nikdo neví.

Nocleh v jordánské poušti byl unikátní tím, že jsme tam zmokli. Prosincové mrholení nebylo fatální, ale dost nepříjemné na to, aby nás popohnalo k Rudému moři, kde bylo tepleji. V poušti si totiž celtu nenapnete.

Na Vidlákovu Lhotu jsem narazil před několika desítkami let, jako jinoch základní vojenskou službou povinný. Proto jsem věděl, že je v okolí zámku Konopiště, protože část dvouleté služby jsem absolvoval u dělostřelců v Benešově. A chtěl jsem se tam vrátil, protože obec, která se jmenuje skoro jako z Jiránkova vtipu, jsem si chtěl problédnout zblízka. A pokud tam měli hospodu, tak se stavit na pivo.

Národní park Khun Chae v severním Thajsku přinesl celou řadu překvapení. Například to, že po několik dnů, které jsme tam strávili, v pokladně nikdo nebyl, takže jsme nedostali šanci zaplatit vstupné. Spali jme na dřevěné konstrukci v něčem, co přípomínalo kemp. Vyvýšený prostor byl dobrý mimo jiné proto, že komplikoval přístup drobným hlodavcům k našim věcem.

Květen roku 2019 v Súlovských skalách přinesl nepříjemné srážky, chvílemi mrholilo, chvílemi dokonce sněžilo. V tom se nikomu spát nechce. Navíc nás čekala venku ještě jedna noc a představa navlhlého spacáku rozhodně není lákavá. Takže pobořená lovecká chata, sice s dírou ve střeše, ale přece jen se střechou, byla doslova požehnáním.

Stars Beach v Panamě je vyhledávaná turistická lokalita, protože je pod hladinou velký výskyt mořských hvězdic, nejspíše druhu Pentaceraster cumingi. Z hlediska noclehu to znamená poodejít kousek stranou a počkat na večer, kdy si všichni odejdou užívat domů, do chatek, do resortů a kolem projde maximálně nějaký romantický pár, který má oči jen pro sebe.

Nový Zéland je pohodová, ale oplocená země. Většina pozemků někomu patří, takže průchodnost krajinou, tak, jak ji známe od nás, tu rozhodně není. Lézt za plot není ideál, takže u městečka Stratford jsme spali v něčem, co by se dalo nazvat městským parkem. A bylo tam podle mé drahé polovičky živo. Já to potvrdil nemůžu, spal jsem.

Severní ostrov je mnohem méně zalesněný, než jeho jižní sused, ale i tady se spát dá, a při troše snahy najdete i fascinující místa pod stromovými kapradinami. Ale tady bylo něco navíc. Svítící houby! Když na ně narazíte během nočného močení, trochu (vlastně docela dost) vás do zaskočí. Dokonce tak, že jsem si zašel pro botanickou lupu, abych si ten fluoreskující zázrak prohlédl zblízka.

V Caen je nádherné vojenské muzeum. Chtěl jsem vidět nejen jeho expozice, ale i vyloďovací pláže, tedy hlavně nejkrvavější Utah a bunkry okolo. Ve Francii spát přímo v městském parku, na to jsme něměli úplně „koule“. Ale spát na okraji města, to už šlo. V lesoparku, na jehož louce rostly krásné orchideje rudohlávky.

Na rozdíl od panamské či novozélandské romantiky jsou noclehy v Česku pohodové. Smrkové jehličí je měkké, stromy nad hlavou zajišťují, že vás nezmáčí rosa (spát na louce není dobrý nápad, snažte se mít něco nad hlavou) a když je úplněk, tak alespoň trochu stíní měsíční světlo.

Vzhledem k tomu, že spím ve svetru, tak je jasné, že v Jordánské Daně v prosinci úplné vedro není. Nocleh proběhl v olivovníkovém sadu za dozoru místních. V pozadí vidíte zavlažovací rýhy, které vedou ke každému jednotlivému stromu. Dana poté, co příšla o zdroje vody, se brutálně vylidnila. Byť je součástí kulturního dědictví a je na okraji největší jordnánské přírodní rezervace, tak lidí ubývá. „Trvale tady máme jen deset rodin,“ dozvěděli jsme se v obchůdku s potravinami, kde nám na celý den schovali bágly.

Když přiletíte navečer, tak už se na noc musíte někde „zašít“. Třeba kousek od letiště v Catanii, kde to krásně vonělo. Ty spadané listí totiž patří nepůvodním eukalyptům, který si tam pěstují ve velkém.

A na závěr jedna hodně historická vzpomínka na nocleh v mexickém Uxmalu za pyramidami.

Podle karimatek, ale i podle kvality fotky je vidět, že tenhle nocleh už je opravdu historickou vzpomínkou. Konkrétně na rok 2009. To se dalo zabivakovat zezadu za pyramidami. Takovéto noclehy vám zásadním způsobem slevní dovolenou, a zároveň otestuje vaši kuráž. Nejde o reálné nebezpečí, ale o překonání strachů ve vlastní představivosti. A zároveň správný odhad možností.