Budeme mít i my svůj český Terror House?

Sněmovnou prošel zákaz propagace komunismu. Chtělo by se říci: Pozdě, ale přece. Heslo „nejsme jako oni“, jež znělo na demonstracích v roce 1989, mělo naznačit humánnost demokracie. Jenže se těžce nevyplatilo. KSČM se nikdy od své totalitní minulosti nedistancovala, naopak slovy svých nejskalnějších zastánců ji stále připomínala. Komunisté se etablovali v politice, dokonce umožnili Andreji Babišovi udržet se u moci.

V Praze sice je Muzeum komunismu, jenže to je připomínka na dobu, podobně, jako by bylo muzeum baroka nebo Muzeum první republiky. Možná by stálo za to mít v našem hlavním městě, podobně jako je v Budapešti, TERROR HOUSE, tedy Muzeum zločinů komunismu. Jedno takové roste v bývalém vězení v Tallinu.

Když je nyní komunismus oficiálně dán na úroveň nacismu, tak by něco podobného mělo smysl. Bohužel pozdě. Zločiny komunismu byly z hlediska vzdělávání přehlíženy, těžko říci, zdali to bylo jen setrvačností školních osnov a učebních plánů a metodik z dob předešlých a nakolik v tom byl záměr.

Komunisté, ať už stranickou příslušností nebo myšlenkovými ideály, totiž stále měli svůj vliv ve vládě, a tedy i na ministerstva. Včetně Ministerstva školství, . „Pravěk se učím už potřetí, do dvacátého století jsme se dostali jen letmo a komunismus se neřešil nikdy,“ konstatoval gymnazista Michal, který je díky rodičům ví, co obnášela padesátá léta v Československu.

To, že je komunismus srovnatelný s nacismem, je dávno ověřený fakt. Nejde jen o počty mrtvých, podobné metody a přístupy k vládnutí. Nacisté měli koncentrační tábory, v extrémním případě i vyhlazovací, komunisté měli gulagy. Jen „továrny na smrt“ nedotáhli k propracované německé preciznosti. Zavraždění desítek tisíc polských vojáků a inteligence v katyňském lese se ve srovnání s Treblinkou jeví jako amatérský počin.

Oba systémy měly justiční vraždy, soudní procesy s předem daným výsledkem, vytypované třídní nepřítele a vypracovaný systém boje proti nim. Československé Akce Kámen (falešná hranice mající pomocí provokací odhalit lidi, kteří chtějí emigrovat), Kulak (likvidace selského stavu). Akce K a Akce Ř byly namířeny proti křesťanům, ta první byla namířena proti ženským, druhá proti mužským řádům.

Komunistická strana měla díky kombinaci (nejen) psychického teroru, vydírání a kontrole „podporu širokých mas“. Možná může znít slovo teror přehnaně, ale stačí vzpomenout na nikdy nepotrestaného sadistického dozorce Aloise Grebeníčka v Uherském Hradišti, výhrůžky typu „ztratíte práci, zavřeme vás, děti půjdou do děcáku,“ okna, z nichž StB sledovala své občany a v neposlední řadě vykonstruované procesy s řadou poprav a dlouhých let v uranových dolech. Není divu, že naprostá většina šla s davem a volila cestu nejmenšího odporu. Jakkoli se snažila mít StB coby politická policie naprostou kontrolu nad obyvateli, východoněmecká Stasi ji trumfla. „V době pádu Berlínské zdi se špiclováním pro STASI údajně živilo 189.000 lidí,“ píše se na stránkách Českého rozhlasu.

Prosadit něco takového by bylo extrémně těžké, mnoho komunistů, byť už se ke své stranické příslušnosti nehlásí, stále žije. Zazněly by argumenty o tom, proč připomínat staré křivdy, co bylo, to bylo a že je potřeba peníze na školství a zdravotnictví. Jenže jak ukazuje současný vývoj, komunismus v nás ještě nevyhasl a připomínat si zvěrstva, která by znova mohl způsobit, rozhodně není na škodu.

Onen maďarský TERROR HOUSE má velmi případný název. A muzeum by klidně v logu mohlo mít oprátku, což by mělo hned dva významy. Jednak připomínku způsobu popravy nejslavnější oběti komunistického teroru, Milady Horákové, a jednak narážku na citát Klementa Gottwalda: „Jezdíme se učit do Moskvy, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry.“