Článek
Audiatur et altera pars, tedy do češtiny přeloženo „nechť je slyšena i druhá strana“ je zásada vycházející z římského práva a je uplatňována jak v justici, tak v žurnalistice. Obviněný má mít možnost se hájit, jinak by samotné obvinění bylo důkazem, podobně jako při čarodějnických procesech. Obviněná žena musela být čarodějnice, jinak by nemohla být obviněna. Tedy důkaz kruhem.
Kradete?
Žurnalista by měl taky vnímat, že situace mnohdy není černobílá a ptát se i „obviněné“ protistrany je většinou v pořádku, a v případě veřejnoprávních médií jde o logickou povinnost a užitečné pravidlo. Třeba jen proto, aby dotazovaného mohl konfrontovat s důkazy. Jenže mnohdy je to kontraproduktivní. Ptát se zloděje jestli krade, nebo soudem uznaného agenta StB, zda-li je skutečně agentem, dává šanci „zlodějům a agentům“ rozmělnit a zpochybnit obvinění.
Andrej Babiš, mimochodem soudem usvědčený lhář, je toho krystalickým příkladem. Napsat, že Andrej Babiš lže a pak se jít zeptat jeho samého, jestli lže, znamená říct si o spršku nenávisti a výlev „jájinkovství“. Ale odpověď, v níž stačilo říct prosté ano či ne, by nejspíš zůstala nevyřčena. Zato by bylo řečeno mnoho jiného, které by původní dotaz zcela zamlžilo a rozmělnilo.
Totéž platí v případě jakéhokoli člověka podezřelého z rozkrádání či krádeží. Jak by asi odpověděl Petr Kušnierz, politik a státní úředník na otázku, zdali bere úplatky, což je činnost, za kterou byl odsouzen? Má smysl ptát se odsouzeného, co na rozsudek říká, nebo souzeného, zda-li to udělal?
Záda tiskových mluvčí
Mnohý ze státních úřadů mají buď oficiálně, ale mnohem častěji neoficiálně, zakázáno sdělovat informace. V mnoha případech to má logiku, a nemusí se jednat jen o tajné služby, kde vyzrazení na první pohled neškodné informace může v kontextu jiných znamenat ohrožení bezpečnosti. V rámci státních institucí je možno použít zákon 106/1999 o svobodném přístupu k informacím. Jenže šikovnému tiskovému odboru stačí počkat a odpovědět poslední den a navíc nic neříkající frází. Pokud to vydrží dostatečně dlouho, tak kauza přestane být mediálně zajímavá.
S novináři často nechtějí mluvit učitelé o šikaně ve škole, železničáři o důvodech zpoždění a ani zaměstnanci Agrofertu o pracovních podmínkách. Schovají se za záda tiskových mluvčích nebo nadřízených. Jeden příklad z mnoha: zaměstnanci odboru dopravy městského úřadu na jednoduchou otázku „kdy bude dokončena oprava křižovatky“ odkáže tázajícího se na tiskového mluvčího. Odpověď sice podle harmonogramu prací zná, ale nepoví.
Tiskový mluvčí si vyžádá čas na zjištění informace a následně zavolá stejnému člověku, který vám oficiálně informaci odmítl poskytnout. Kruh se uzavřel. A tisková mluvčí k tomu poznamenala: „oni se s vámi nemají co bavit, od toho jsem tady já“. Jak by to vypadalo, kdyby se náhodou novinář dozvěděl víc, než mu tiskový odbor chce sdělit.
Každý tiskový mluvčí má v sobě kus Ovčáčka
Cílem tiskového odboru není informovat veřejnost ale krýt záda svému zaměstnavateli. Extrémním příkladem byl Jiří Ovčáček, jehož loajalita k bývalému prezidentovi byla natolik silná, že se tisícovka jeho kolegů z public relations vyjádřila nelibost s jeho prací. Podle nich dehonestuje jejich obor.
Pokud by tiskový obor skutečně férově informoval, chodily by tiskové zprávy nejen o úspěších, ale i o pochybeních. Jenže těmi se nikdo chlubit nebude a novináři je „musí vyšťárat“ sami. Když se tiskového mluvčího zeptáte na šéfa, zda-li dohazuje zakázky své firmě (ano, stále se to děje), tak buď odmítne odpovědět, což lze lidsky pochopit, nebo bude lhát.
Mnozí tiskoví mluvčí jsou skutečnými partnery v novinářské práci, poskytují relevandntní odpovědi na zadané dotazy jak nejrychleji to jde, neboť vědí, že uzávěrka nečeká. Díky za ně! Nicméně ani oni „neperou špinavé prádlo na veřejnosti“.
Zásada o vyslyšení všech stran sporu je bezesporu potřebná, jenže někdy jen dává možnost lumpovi ke lžím, nečestným vyjádřením a napadání. Své o tom vědí všichni, kteří se octli v hledáčku bývalého mluvčího Ovčáčka.
