Drážďanská zoo vám za devatenáct euro nabídne fůru prázdných klecí a voliér

Existuje železniční zastávka Bahnhof Zoo, opravdu skrz ní projíždí vláček, a pokud jdete na procházku parkem, kde stojí krásný Palais im Großen Garten, máte šanci dojít až k němu. V malé železniční zastávce se dají koupit lístky na vláček a pár desítek metrů odtud je východ ze zoologické zahrady. Ovšem jen východ. Bylo by logické tam mít i „zadní vchod“, jenže to by bylo příliš jednoduché. Mříží umožňující opuštění areálu se neproderete, a tak musíte hezký kus zahrady obejít.

Říká se sice, že leccos je v Německu levnější než u nás, ale o vstupném do zoo to neplatí. Je zhruba o 150 korun dražší než celodenní vstupenka do mnohem „zazvěřenější“ a rozsáhlejší zoologické zahrady v Praze. Nicméně zdejší největší lákadlo, koalu, v Praze nenajdete.

Diese anlage ist momentan nicht besetzt. Přestože se domluvím několika jazyky, tak němčina mezi nimi není, ale v době překladačů není nic jednoduššího, než naťukat větu do překladače a dozvědět se, že „toto zařízení je v současné době neobsazené“. Nemusí být každá voliéra obsazená, každá klec (ke klecím se ještě dostaneme) zazvěřená. Ovšem zavřený celý teraristický pavilon, to bylo další z drobných zklamání.

Zvířata běžně mají k dispozici jak venkovní, tak vnitřní areál, takže logicky, když jsou venku, tak chybí vevnitř. Jenže tady občas nebyla ani na jedné ani na druhé straně.

Dražďanská zoo je, alespoň podle počtu návštěvníků, skutečnou atrakcí, byť se na ni dá přilepit nálepka „turistická past“. Znáte to: stavíte se na nějaké jídlo a je tam elektrický bagr, ideální pro děti, aby si dospělý, který už nemá tu úžasnou dětskou regenerační schopnost, mohl trochu odfrknout. Stačí dvě eura a dítko má na chvíli o zábavu postaráno.

Podle české mutace webových stránek tam najdete 1 031 zvířat, což vlastně není málo. Podle wikipedie je to téměř identický počet (1040) se zoo v Ústí nad Labem. Ovšem wikipedie je jako zdroj místy poměrně nespolehlivý, protože tvrdí, že v drážďanské zoo je téměř 3000 zvířat od 400 druhů. Věřme raději webovkám samotné zahrady, ta snad ví, kolik čeho chová.

V mnohém se druhy překrývají, takže zvažte, zdali nenavštívit spíše tu ústeckou (jednorázová vstupenka pro dospěláka „koštuje“ pouhých 190 korun a samotná zoo je kousek od městského centra).

„Drážďanská zoo byla otevřena 9. května 1861. Zahrady navrhl Peter Josef Lenné a budovy Carl Adolf Canzler. Na přelomu století již drážďanská zoo dosáhla značných úspěchů v chovu lidoopů (šimpanzů a orangutanů). V letech 1910 až 1934 se zoo pod vedením Gustava Brandese odklonila od muzejního stylu expozice zvířat a položila základy moderní zoologické zahrady s větším důrazem na vystavování zvířat v prostředí co nejvíce se blížící jejich přirozenému stavu,“ informuje drážďanský městský web.

Zdejší zahrada má dlouhou tradici v chovu orangutanů, což se nelíbí militantní organizaci PETA. Jenže zdaleka ne všechno jde změnit hned. Zvířata denně potřebují jíst a obrovské peníze stojí i další péče. V případě rozvoje jakékoli zoo je řeč o milionech až miliardách v měně dané země. Zoologické zahrady, a platí to i o té drážďanské, jsou nejen návštěvnickým zařízením, ale taky záchranným, výzkumným a vědeckým.

Laik nemá šanci odhadnout, jak moc vyhovující jsou podmínky orangutaních prostor, ale vzhledem k tomu, že se tady rozmnožují, tak to nebude tak tragické, jak se PETA snaží naznačit. 3 440 metrů čtverečních a dostatek prostoru na lezení, to vůbec nevypadá zle. Pavilon orangutanů v drážďanské zoo byl postaven s rozpočtem 22 milionů eur. Opět postřeh návštěvníka a nikoliv chovatele. Chybí mříže! Takže se můžete jednomu z našich nepříliš vzdálených příbuzných podívat zblízka do očí. Tedy pokud vám to dovolí.

Drážďany byly v podstatě srovnané se zemí v průběhu 2. světové války. Když k tomu připočteme desetiletí východoněmeckého socialistického plánování, tak se není co divit, že mnohé z voliér, pavilónů či výběhů potřebují rekonstrukci a modernizaci. A na mnohých se pracuje a je radost je navštívit. Zatímco na plameňáky se podíváte krásně takřka tváří v tvář odděleni jen volným prostorem, a tučňáci se vám předvedou dokonce i pod vodou (z hlediska návštěvníka skvěle řešený venkovní prostor), tak goral sečuánský je v klasické mřížové ohradě.