Estébáci odsouzeni: Spravedlnost versus věk

Spravedlnost dosadila malý kousek do mozaiky morálky a práva. Bohužel naprostá většina estébáckých kousků zůstane nepotrestána.

Otázka v mezititulku je manipulativní, hraje na soucit a naznačuje, že leccos bylo „dávno“ a mělo by být promlčeno či vzhledem k věku odpuštěno. Jenže věk ve zločinu nehraje roli. Pokud je dareba odsouzen i po desítkách let, můžeme mluvit o tom, že spravedlnosti bylo učiněno za dost a boží mlýny sice melou pomalu, ale jistě.

Odsouzenými jsou: Karel Hájek, Rudolf Pelta, Zbyněk Dudka a Jiří Šimák. Jména nejsou nijak tajná, prošla médii a jejich konkretizace by měla fungovat v rámci principu „to name and shame“, tedy zveřejnit a zahanbit, který se s úspěchem používá na západ od našich hranic. Má mít preventivní (odstrašující) účinek pro ty, kteří váhají s provedením nějaké lumpárny. Zároveň v případě firem slouží k urychlené nápravě nemorálního jednání, aby škody na jméně a značce byly co nejmenší.

Slovy tehdejšího ministra vnitra Jaromíra Obziny šlo v případě akce Asanace o to „docílit úplného rozložení a izolace hlavních organizátorů akce Charta 77 od ostatních signatářů, u vytipovaných organizátorů této akce dosáhnout vystěhování z ČSSR“. Kombinací vydírání, vyhrožování, vykonstruovaných obvinění, a dalších způsobů šikany se komunistům povedlo donutit k emigraci asi 15 % osob z celkového počtu 280 signatářů Charty 77. Mezi jinými byl k emigraci donucen písničkář Jaroslav Hutka, evangelický duchovní Svatopluk Karásek nebo Miroslav Skalický, který kvůli praktikám StB dnes nemá nárok na starobní důchod.

Politická policie byla neoddělitelná součást zločineckého režimu. Tvrzení zní tvrdě, a až zaujatě, nicméně jde jen o pouhé shrnutí zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Ten doslova říká, že „Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948-1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů“.

Politická policie byla při těchto zločinech pravou rukou, navíc držící v ruce „kladivo na čarodějnice“. Stejně jako středový manuál Malleus maleficarum sloužil křesťanským „vyšetřovatelům“ k vynucení přiznání, tak podobně StB sloužila komunistům k naplnění jejich představ o zemi, kde vládne jen jedna strana. I kdyby se kvůli tomu mělo mučit, vydírat, vyhrožovat a vyhánět ze země.

Komunistické prokurátorce Ludmile Brožové Polednové, která se podílela na justiční vraždě Milady Horákové, bylo v době jejího odsouzení 86 let. Šestiletý trest ji zmírnil Václav Klaus v rámci amnestie. Ovšem byla jen špičkou ledovce, leckterý prokurátor figurující v zinscenovaných procesech stále aktivně v justici pracuje. Kde není žalobce, není soudce. Proto je každý jeden odsouzený příslušník StB dobrou správou pro všechny, kromě nich samotných. Pozdě a byť jen někdy, ale přece se spravedlnost dostane ke slovu a dá obětem pocit zadostiučinění. Pokud ještě žijí.