Hlavní nádraží v Praze odhalilo totální chaos státní správy

Existuje vtip od Vladimíra Jiránka na němž hloupý Honza s holí přes rameno a pytlíkem buchet stojí před dveřmi bytu plného polonahých ženštin. Maminka mu na jeho udivený pohled říká: „Já vím synáčku, že je tady bordel, ale domov máš jenom jeden.“ Přesně to se dá říct o české státní správě. Eufemisticky řečeno, onen „nepořádek“ nádherně vyhřezl v celé své nahotě poté, co se veřejnosti ukázaly návrhy na nové Hlavní nádraží v Praze.

„Secesní Fantova budova vznikla v letech 1901 až 1909. Do roku 1977 sloužila jako hlavní odbavovací prostor celého hlavního nádraží. Svůj název nese po architektovi Josefu Fantovi, který byl autorem jejího návrhu,“ píše v tiskové zprávě Nela Eberl Friebová vedoucí tiskového oddělení a tisková mluvčí Správy železnic. Fantova kavárna je součástí budovy, která je památkově chráněná. Je nově zrekonstruovaná, krásná a Správa železnic do ní aktuálně hledá nájemce.

Zároveň ale Správa železnic upozorňuje na to, že nová odbavovací hala nebyla do 30. 11. 2023 vedena jako památka, což se dalo snadno ověřit v katalogu Národního památkového ústavu. Aktuálně je tomu jinak (kontrolováno 2. 12. 2023, zápis měl být proveden 20. 11. 2023). V katalogu NKÚ se nově dočteme, že nová odbavovací hala je chráněna od 3. 5. 1958. „Samotná hala až do 30. 11. 2023 nebyla jako kulturní památka ani evidovaná v katalogu NPÚ,“ udává server novyhlavak.com. Je na místě otázka, proč by mělo dojít k pozměňování záznamů v katalogu památek. Důvodem může být zbrždění až pozastavení stavby, respektive nově navržené rekonstrukce. Na webu „Nového hlaváku“ jsou grafické návrhy a vizualizace, a na první pohled je jasné, že plánovaná stavba zasahuje do současných prostor. Z toho vyplývá, že bude muset dojít k bourání a omezení komfortu pro cestující. Cestující, kteří zažili rekonstrukci před třinácti lety vědí, že nejde o nic příjemného.

Může jít o pochybení, nicméně narychlo změněný zápis působí dojmem, že je změněn zcela účelově. A navíc pozdě. A ještě k tomu zcela nesmyslně. Pokud je nová odbavovací hala chráněna od roku 1958, museli být památkáři neuvěřitelní vizionáři, protože k její výstavbě došlo v létech 1973–1979.

Rekonstrukce nové odbavovací haly probíhala od prosince 2006 do prosince 2010 a stála přes miliardu. Aktuálně je prý načase jí kus zbourat. Není na tom nic divného, stejné je to jako v případě nově postavené dálnice. Taky se má zbourat.

Přestože se mluví o digitalizaci státní správy, která ušetří pracovní místa, stát pořád nabírají další a další úředníky. O tom, že digitalizace funguje, lze mluvit v případě, že bude první úředník propuštěn pro nadbytečnost, protože jeho práci zastane počítač nebo umělá inteligence. Příklad (ne)chráněného Hlavního nádraží naopak jasně ukazuje, že pravá ruka nemá tušení, co dělá levá, a výsledek je vším, jen ne prospěchem pro občana, kterým se kdejaký úřad zaštiťuje.

Ideální by bylo zjistit, kdo zápis v katalogu NPÚ změnil, musel by vysvětlit proč. V systému by měla zůstat jeho jasná digitální stopa. Jenže podle vzoru Viktora Čističe z populárního filmu Leon režiséra Luca Bessona nastoupí někdo, kdo zamete stopy a médiím vysvětlí, že k opomenutí došlo v hluboké minulosti, úředník chybu jen napravil a měl by být pochválen a nikoliv trestán.

V tomto státě vládne úředník a byrokracie, v níž je – řečeno slovy Jiránkova vtipu – neuvěřitelný bordel. Uvažuje se o ubourání kusu nádraží, o kterém se vlastně neví, zdali je chráněno, a které se v místech pod nástupišti stále ještě rekonstruuje. Proč se musí za další miliardy znova nádraží přestavět a cestujícím komplikovat život? Prostě proto!