Článek
Zvěř do lesa jednoznačně patří, takže krajní názor, že je potřeba vystřílet všechno, je nejen nesmyslný, ale taky nemožný. Byť jsou kulových zbraní mezi mysliveckými civilisty tisíce kusů, tohle by byl přece jen nesplnitelný požadavek.
Divoká prasata mezi popelnice na sídlišti jednoznačně nepatří. Jejich eliminace u „popelnicového krmítka“ není možná, střílet mezi domy a u parkoviště je přece jen příliš riskantní (pomineme-li právní stránku věci), a tak je potřeba nalákat zvěř zpátky a tam je zastřelit. Na okrajích obcí se dělá živolovný odchyt a chycená prasata by se měla vypouštět nebo v klecích zabít, tak jako to praktikovali v Ústí nad Labem.
Past na odchyt prasete divokého na území přírodní památky Pamětník
Trocha biologie nikoho nezabije
Pokud jsou náročné životní podmínky (hodně sněhu, málo potravy, vysoký tlak predátorů včetně lovců), přežijí hlavně jedinci a dobrým genofondem, tedy to, oč myslivcům, alespoň podle proklamací a výstav paroží jde.
Jenže při nedostatku potravy budou vznikat větší škody na lesních a polních kulturách, protože když je hlad, je dobrá i kůra. Stromy poškozené okusem pak hůře rostou, mladé smrčky, které přišly o terminální pupen jsou na tom ještě hůře. Kukuřice na polích je dobrá i v dobách hojnosti.
Přestat přikrmovat, nepřestat střílet
Pokud by myslivci opravu chtěli snížit stavy zvěře, prvním a základním krokem by bylo přestat přikrmovat a nepřestat střílet.Přikrmováním dostane šanci přežít i geneticky slabý kus, obecně bude zvířat (navzdory stížnostem) víc, a tak se nemusí omezit ani placené lovy. Právě ty jsou veřejným tajemství mužů v zelených kamizolách a flintou přes rameno.
Peníze až v první řadě
„Peníze až v první řadě,“ jak národ poučil nejznámější český zloděj per. „Za nejlepší kusy jsou střelci podle zjištění deníku E15 ochotni zaplatit i částky kolem čtyř set tisíc korun,“ napsal v roce 2019 Jaroslav Bukovský v deníku E15 a situace se nijak dramaticky nezměnila. Peníze jsou ve hře i v případě náhrad škod, které by se snížením počtů zvěře zmenšily. Dokonce by se ušetřilo i na krmivu.
„U černé zvěře obilniny (tzn. mimo letní období, potrava pocházející od myslivců - přikrmování, vnadění apod.) tvoří během celého roku více než 60 % celkového objemu žaludků divokých prasat,“ píše v Zásadách správného přikrmování a vnadění zvěře Miloš Ježek v časopise myslivost. Jeho příspěvek je sice téměř 8 let starý, ale ani tady se situace nezměnila. Divočáci jsou v polích pořád a přikrmování taky neustalo.
„My ale divočáky nepřikrmujeme, my je vnadíme,“ snažil se mi oponovat nejeden z myslivců, když jsem na toto téma zavedl řeč. „A používáte ke vnadění krmivo?“ Touhle otázkou diskuze většinou skončila. V Českém rozhlase obhajuje zimní přikrmování zvěře, včetně přemnožených prasat, ředitel Krajského školního hospodářství Petr Stehlík lesním zákonem. Jenže v něm není o povinnosti přikrmovat ani slovo.
Myslivci rozhodují
Povinnost přikrmovat je zakotvena v Zákoně o myslivosti. Doslova se v něm praví: „Uživatel honitby je povinen provozovat krmelce, zásypy, slaniska a napajedla a v době nouze zvěř řádně přikrmovat. Počty a objemy těchto zařízení se uvádějí v plánu mysliveckého hospodaření a v ročním statistickém výkazu o honitbě. Zjistí-li orgán státní správy myslivosti, že zvěř trpí hladem, a nezjedná-li uživatel honitby po výzvě orgánu státní správy myslivosti okamžitou nápravu, rozhodne tento orgán o krmení zvěře na náklad uživatele.“ Zjednodušeně řečeno, myslivci množství dokrmování mohou kontrolovat a bez ohledu na mnohamilionové škody v tom budou pokračovat.
Sice o sobě rádi tvrdí, jak znají les a jeho zákonitosti (a v mnohém je to rozhodně pravda), ale ten nejzákladnější biologický zákon stále cíleně ignorují. Bez dokrmování by bylo zvěře méně. Jenže nejspíš všichni tušíme onu skrytou loveckou pointu.
