Když šlo o život, nastoupili malíři. Jak vznikala vojenská kamufláž

Moderním lidem trvalo poměrně dlouho, než jim došlo, že ve válce je lepší být maskovaný a přežít, než se hrdě barevný vystavovat jako terč.

Vývoj maskování šel ruku v ruce s vývojem zbraní. Pokud jste se k nepříteli potřebovali dostat na vzdálenost šavle nebo kopí, a dostřel muškety byl sotva 200 metrů, nemělo maskování příliš význam.

Americký přírodovědec Abbot Handerson Thayer publikoval v roce 1866 článek Základní pravidlo ochranného zbarvení. Sice byl zaměřený na mimikry zvířat, nicméně jasně v něm definoval zásadu, kterou dodnes používají maskovací uniformy armád celého světa. „Mimikry zvířat umožňují vydávat se za něco jiného.“ Následně Američané, Francouzi, Němci i Britové začali zaměstnávat tisíce lidí. Mezi nimi i malíře, fotografy a sochaře, aby z jejich vojáků buď udělali „něco jiného“, nebo aby je prostě vymazali ze zorného pole nepřítele.

Od „obyčejných“ (ve skutečnosti poměrně složitě vymýšlených) maskovacích vzorů a „předělávání“ tanků na nákladní auta či v extrémním případě šestikolová vozidla Lanchester maskovaná v Indii za kolonu slonů až po dnešní „neviditelné“ maskování, uniformy, látky, které není vidět ani v IR světle.

Jedni z prvních, komu došlo, že je lepší vidět, ale nebýt viděn, byli Britové, kteří během habešského tažení v létech 1867 – 1868 použili uniformy v barvě khaki (výraz pochází z urdštiny a vyjadřuje barvu bláta).

Maskování nebylo zcela neznámé, jen zkrátka nebylo masivně využívané. Někteří bojovníci americké občanské války využívající prvky partyzánského boje už maskování aktivně používali. Ovšem masivního rozšíření a oficiálního schválení (byrokracie si našla velmi silnou pozici i tady) naznala kamufláž až během 1. světové války.

Kamuflážní jednotky (první byla založena ve Francii roku 1914 a samotný výraz pochází z francouzského camourfleur) se zabývaly navrhováním a následným realizováním maskování vojenské techniky. Samotné slovo znamenalo „líčit se na scéně“ a pochází z divadelního prostředí. Malíři Louis Guingot a a Lucien-Victor Guirand de Scévola skryli během svého působení u 6. dělostřeleckého pluku kanony pod ručně namalovanými plachtami tak, aby splývaly s okolím. Celek byl doplněn větvemi a mimo jiné měl být kryt i před nepřátelským průzkumem vedeným ze vzduchu. Následně se do ručně malovaných plášťů začali oblékat i samotní dělostřelci. Cokoli, co zvýší šanci na přežití, se hodí.

„V roce 1914 vytvořil Louis Guingot ve spolupráci s amatérským výtvarníkem a mecenášem umění Eugénem Gorbinem návrh první maskovací blůzy pro armádu,“ píše Tomáš Chorý v knize Kamufláž.

Situace se následně rozjela neuvěřitelným tempem. V USA vznikly Ženské rezervní kamuflážní sbory, které kromě toho, že se podílely na ručním malování vojenské techniky, tak vyvíjely a testovaly různé typy maskovacích vzorů. Zbraně se maskovacími vzory začaly natírat a stříkat už přímo ve výrobě. Svou kamuflážní jednotku si zřídili i Britové, oficiálně vznikla 22. března 1916 pod názvem Special Works Park Re (Royal Engineeres). V USA založila soukromá skupina výtvarníků New York Camouflage Society, jejíž cílem bylo podpořit vybudování samostatné kamuflážní jednotky.

Ty se nakonec uchytily ve všech větších armádách světa a zaměstnávají tisíce lidí. Součástí jejich práce je navrhování vzorů, testování a schvalování, což ne vždy jde ruku v ruce. Američané například po dlouhém a drahém testování, které probíhalo v letech 2002 – 2004  schválila vzor UCP (Universal Camouflage Pattern), který nevyhovoval vůbec nikomu, ideálně se nehodil do žádného testovaného prostředí (lesní, pouštní, městské) a vůbec nebyl mezi schvalovanými návrhy.

Princip kontrastínování je jednoduchý a logický, a uplatní se zejména při maskování větších objektů (vojenská technika). Velmi zjednodušeně řečeno, plochy, kam dopadá sluneční světlo, jsou světlejší než ty, kde je stín. Proto je dobré natřít tmavším odstínem, který se vyskytuje v okolním prostředí (hnědá, zelená) svrchní a částečně boční stěny, zatímco spodní část by měla být alespoň částečně světlá. Cílem není zamalovat celou plochu, ale jen část, aby došlo k optického „rozbití“ obrysů objektu.

Zatímco téměř všechna prostředí mají zemité barvy a maskáče různě se překrývající skvrny v odstínech okrové, zelené a hnědé, případně pískové a narůžovělé v pouštním prostředí, pouze na Maltě používala maskování vojenské techniky připomínající poskládané kamenné zídky. To je totiž prostředí na ostrově velmi časté, a tak mělo logiku.