Článek
Lomborgje dánský statistik, který se ve svých knihách snaží pomocí statistiky ukázat, že se máme čím dál lépe. Jiná jeho kniha, Skeptický ekolog si bere na paškál některé environmentální organizace a pomocí čísel se snaží dokázat, že mnohé z údajů, které nám environmentalisté předkládají, jsou buď nesprávné, nebo záměrně dané do katastrofických souvislostí. A poslední knize Falešný poplach jde ještě dál. Podle něj je strašení klimatickými změnami jedním z důvodů, proč je neřešíme. Druhým je chudoba, protože bohaté země si mohou dovolit chránit klima, chudáci mají jiné starosti.
Klima? Ne, chudoba je problém. V Bangladéši téměř není nezávadná voda.
Důvod, proč média dávají přednost negativním zprávám a proč je jich tolik, je jasný. Peníze. Pro média je špatná zpráva dobrou zprávou, neboť jsou čtené a lépe se na nich zobrazuje placená reklama. Zároveň v médiích pracuje příliš málo lidí ochotných souvislosti dohledávat (což znamená, že jim musí rozumět, nebo alespoň tušit, že existují) a navíc k tomu mají příliš málo času. Prohrabávat se statistikami, studiemi a články (v českém prostředí navíc v cizím jazyce) stojí čas, ale noviny musí vyjít každý den. Lomborg to ví a v knize na to upozorňuje.
„Ti, kdo se snaží změnu klimatu líčit v co nejčernějších barvách pro to mají silné motivace. Média mají kvůli děsivým zprávám více čtenářů,“ píše Lomborg v kapitole Proč změnu klimatu chápeme úplně špatně. Jedna věc je děsit se v pohodlí obýváku nad novinami, druhá věc je aktivně přispět. Podle ankety časopisu Washington Post považuje změnu klimatu za krizi či za závažný problém více než čtvrtina Američanů, ale většina z nich není ochotná obětovat na její řešení ani 24 dolarů za rok.
Negativní prezentace klimatických jevů pak vede k tomu, že dívka postižená Aspergerovým syndromem napůdě OSN emotivně křičí na světové zástupce „jak si to dovolujete, zničili jste mé dětství“. Tady stojí za to připomenout, že Greta Tintin Eleonora Ernman Thunberg je Švédka, dítě z bohaté a stabilní země, které se nechalo vyděsit a dostalo možnost své frustrace veřejně vyjádřit. Získala pochvalu za to, že na mezinárodní summit dorazila „ekologicky“ jachtou a moc se nemluvilo o tom, že posádka, která měla jachtu dopravit zpět, přiletěla letadlem.
Kluci z Bangladéše, kteří na si rozdíl od Grety Thunberg nemyslí, že mají zničené dětství. Jen se dožijí kratšího věku.
Děti, u kterých by se skutečně dalo mluvit o zničeném dětství, z bangladéšských či somálských vesnic, ty možnost promluvit neměly. Zatímco v Bangladéši v roce 2017 připadlo 173 mrtvých dětí na 10 000 narozených, ve Švédsku to bylo v roce 2022 průměrně pouhých 9,47 dětí. Na příkladu desítek dalších statistik by šlo ukázat, že Greta Thunberg se „zničeným dětstvím“ se má mnohem lépe, než většina dětí jejího věku na světě. Většina z nich totiž pochází z Číny, Indie nebo Afriky.
Právě statistika je Lomborgovou nejsilnější zbraní. Pomocí ní ukazuje, že bohaté země mohou vydávat více peněz na boj s klimatem a ochraně svých obyvatel před dopady vedra. Ilustrativní příklad je Nizozemí, které po smrtících záplavách v roce 1953, kdy přišlo o život kolem 1 800 lidí, investovala miliony do protizáplavových opatření, které v dalších letech zafungovaly. Bangladéš, která podobné finanční možnosti nemá, opatření neudělala, a tak každoročně sčítá mrtvé, kteří zahynuli během monzunových povodní.
Zároveň přílišná soustředěnost na statistiku a selektivní výběr dat je současně Lomborgovou slabinou. O Rachel Carsonové a jejím bestseleru Mlčící jaro tvrdí, že získal „nepřiměřeně velký vliv“. Dokládá to tím, že zatímco Carsonová měla tvrdit, že „DDT a jiné toxiny vyvolávají leukémii a zabíjejí stále více dospělých, tak ve skutečnosti úmrtnost na leukemii od roku 1960 klesala.“ Statistiky mohly mít pravdu, fakticky ale vliv Mlčícího jara a následného environmentálního hnutí zásadně zbrzdil používání DDT a posunul kupředu otázky ochrany přírody včetně konkrétních dopadů. DDT v potravním řetězci dravců mělo vliv na křehkost jejich vajec a snižování populací. Americká příroda na Carsonové vydělala a spolu s ní i americká populace.
Podobné je to s jeho tvrzením, že USA na základě zkreslených statistik sovětských ekonomik zbrojily zbytečně moc. Faktem je, že jen díky tomu se Americe podařilo „uzbrojit“, tedy ekonomicky „položit“ Sovětský svaz, a zajistit tak na řadu desetiletí Evropě mír. Lomborg na základě statistik extrapoluje, jak se budeme mít v budoucnu dobře, a na příkladech z minulosti ukazuje, že se skutečně máme čím dále lépe. Ovšem jak ukazují poslední léta (covid, válka), tak přece jen je předpověď bruslení na tenkém ledě. A Lomborg předvídá desítky i stovky let do budoucnosti.
Falešný poplach rozhodně stojí za přečtení, protože přináší nezvyklé úhly pohledu a nutí k přemýšlení. Napsána je svižně, byť místy kontroverzně. Mimo jiné tvrdí, že malé akce jednotlivců a jejich dobrovolné omezení v osobním životě, nemají prakticky žádný dopad. V celosvětovém měřítku má bezesporu pravdu, ovšem v regionálním může jít o zásadní změnu. Jedna, deset, ani sto šetřících žárovek klima nezmění. Ovšem na energetiku konkrétní domácnosti to vliv mít bude. Lomborg rád ukazuje aktivisty jako pomýlence. Ovšem sám se dopouští stejné chyby, když o lidech, kteří chtějí omezit lety letadlem tvrdí, že „trpí pomýleným pocitem hanby“. Takové označení nemá se statistikou nic společného.
Lomborg B.: Falešný poplach, nakl. Dokořán, 2021, Praha, ISBN 978-80-7675-018-0
